Loni pronesl český ústavní činitel, ministr zahraničí Jan Kavan, v Bruselu silně profederalistický projev o budoucnosti Evropské unie. Nikdo ho za to nekritizoval, byť rozhodně nehovořil jménem celé české veřejnosti ani jménem celé české politické scény. Dalo se ovšem předpokládat, že to, co prošlo Kavanovi, neprojde tak lehce předsedovi Poslanecké sněmovny Václavu Klausovi, pokud bude polemizovat se současným evropským "mainstreamem", tedy s evropským federalismem.
Klaus přitom nedělá nic jiného, než že o Evropské unii nahlas říká to, co si mnozí jiní jen myslí. Hovoří-li proti další federalizaci Evropy, proti posilování většinového hlasování, proti umenšování rolí národních parlamentů v procesu evropské integrace, rozhodně to neznamená, že hovoří proti evropské integraci jako takové. Hovoří pouze o jiné představě této integrace. Dalo by se říci, že hovoří do značné míry jménem národních parlamentů - a také jménem menších členských států.
Představa, že právě ve federálně uspořádané Evropě budou moci menší státy prosazovat adekvátně své zájmy, je podle mého názoru mylná. Jakkoli to může na první pohled vypadat, že malé státy jsou zvýhodněny počtem tzv. vážených hlasů v Evropské radě (kde menší země mají více hlasů, než by odpovídalo počtu jejich obyvatel) i vytvářením tzv. dvojitých blokovacích většin, není to tak jednoduché.
Možnost prosadit své představy závisí především na rozsahu možného uplatnění tzv. národního veta, tedy na rozsahu povinné jednomyslnosti členských států Evropské unie při určitých rozhodováních. Jak bude ubývat této povinné jednomyslnosti, bude přibývat možností přehlasovat tam či onde ten nebo onen stát či skupinu států. Je přitom jasné, že velké státy budou ve výhodnější pozici, protože na vytvoření hlasovacího "kartelu" jich postačí méně, než je tomu u států malých. Spojí-li se čtyři nebo pět velkých států do takového "kartelu", dokáží potom prosadit leccos v rámci celé Evropské unie, ač to nebude odpovídat názoru většiny členských zemí.
Představme si to na konkrétním příkladě - výši daní. Daně zatím - s výjimkou určité harmonizace u nepřímých daní - patří do jurisdikce národních politických reprezentací, proto nepodléhají většinovému hlasování. Představme si však, že by daně v rámci fiskální unifikace, kterou prosazují právě federalisté, byly přeřazeny pod většinové hlasování.
O výši daní by pak nerozhodovaly národní parlamenty, ale nadnárodní hlasovací mašinérie. Malý stát s nižší daňovou kvótou (například Irsko) by pak mohl být takovým většinovým hlasováním přinucen svou daňovou zátěž zvýšit na "standardní" úroveň. A na ní by již nemohl konkurovat svým nižším zdaněním státům s vyšší úrovní přerozdělování, tedy například Francii a Německu. Mimochodem, také pro Českou republiku by to zřejmě znamenalo zvyšování daní, neboť i naše složená daňová kvóta je pod průměrem unie, i když ne tak výrazně jako u Irska.
Je logické, že právě německý poslanec Evropského parlamentu (EP) horuje pro rozšíření většinového hlasování a tvrdí, že zachování národního veta je nedemokratické. Je logické, že zrovna EP již ze své podstaty patří k silně federalistickým tělesům, protože pouze další a další federalizace mu může přinést zvýšení pravomocí, o které zcela přirozeně usiluje každá instituce. Je také logické, že právě EP chce využít takových akcí, jako jsou schůzky zástupců parlamentů kandidátských zemí k tomu, aby prosadil své požadavky formou společných rezolucí, které pak může použít k tlaku na národní politické reprezentace členských zemí unie.
Sám jsem se s tím setkal před rokem, kdy na podobné schůzce před summitem v Nice žádali zástupci EP podporu pro právně závazné prosazení tzv. Charty základních práv a svobod do evropských smluv. Tento požadavek kandidátské země jednomyslně smetly ze stolu s tím, že k takovému kroku nemají mandát.
Je ovšem zarážející, že kritické analýzy evropského federalismu vyvolávají u některých českých politiků záchvaty nevraživosti. Snaha monopolizovat si evropskou integraci, vydávat za oprávněnou pouze její federalistickou představu a představy odlišné označovat za "poškozování České republiky" (poslanec Zaorálek), jejího "dobrého jména" (senátor Kroupa) či za "nepochopení evropské integrace" (místopředseda vlády Rychetský) silně připomínají dobu před rokem 1989 s její protektorátní mentalitou a pouze jedním oficiálně povoleným názorem.
Autor je místopředseda ODS a stínový ministr zahraničí