Financování vysokého školství státem nestačí, je proto třeba spolupracovat se soukromými firmami

Patentování je pro vědce nejlepší

Školy - věda - finance: Tato tři slova se dnes objevují často pohromadě. Navíc někdy ve známém vztahu slepice a vejce. Musíme si na vzdělání napřed vydělat, nebo je vzdělání podmínkou prosperity?

Jaroslav Drobník
Komisař Philippe Busquin, který má v Komisi EU na starosti vědu, četnými rozbory dokládá, že pro Evropu je vzdělání a věda nezbytným předpokladem zvyšování životního standardu, a protože ti, kdo mají vědu pěstovat, musí k tomu být připraveni, řadí se klíčový systém prosperity v uvedeném pořadí. S tímto závěrem se ztotožňují i čelní politici států EU.
Jenže školy potřebují finance - a kruh se uzavírá. Nejen v Česku, ale na celém světě nestačí veřejné prostředky pokrýt potřeby školství a vědy, takže financování z více zdrojů, zejména soukromým sektorem, se považuje za nezbytné. I zde ale Evropa pokulhává. V EU průměrně pouze 10 % firem s univerzitami spolupracuje. Nejlepší je v tomto směru Finsko, kde je 54 % firem spojeno dohodami s univerzitami, Finsko také získalo největší podíl podpory v 5. rámcovém programu. V zadání vědeckého výzkumu je proto nutné mít od počátku na zřeteli i jeho uplatnění.

Znalost není prioritou

V tuzemském politickém ovzduší znalostní technologie nepatří mezi priority. Zde bude problém s aplikací politiky EU, podle které se má realizace výsledků výzkumu uplatnit především v zemi původu. Nicméně po vstupu do EU se bude nabízet celý prostor Evropské unie. Zásadní řešení finanční situace u českých vysokých škol tedy leží v evropské politice a v měřítku EU.
Bohužel, vědecká sféra, a zejména vysoké školy, nejsou na takové řešení připraveny, dokonce s ním ani nepočítají. Příčina spočívá ve způsobu myšlení, výchově a organizační struktuře. Způsob myšlení, který přetrvává z totalitního období, vystihl profesor Václav Pačes, když řekl, že na našich univerzitách a v Akademii věd se na jednání vědce, který dělá něco pro praxi, a spojí se proto s určitou firmou, pohlíží jako na neetické.
Zapojení do evropského a světového kontextu se mnohdy chápe jako organizace mezinárodních vědeckých konferencí, kterou zajišťují na úkor svého výzkumu vědečtí pracovníci. To je kutilství a nepřípustné mrhání kvalifikací. Taková činnost patří k práci specializovaných firem a vědecký pracovník pouze dělá společnost svým zahraničním kolegům.
Přes verbální zdůrazňování v různých oficiálních deklaracích, že věda má být přínosem pro praxi a ekonomiku, je systém výchovy vědeckých pracovníků nastaven zcela jinak. Dobrá gymnázia již k maturitě vyžadují maturitní práci. Na vysokých školách se píší práce seminární, diplomové, magisterské či doktorské. Všechny mají společný vzor - vědeckou publikaci.

Výchova není vhodná

Vědecké publikace jsou také takřka jediným zdrojem informací pro studenty a mladé vědecké pracovníky, takže vědcům vejde publikace do krve jako přirozený a jediný způsob realizace jejich pracovních výsledků. Heslo publish or perish je uznávaný regulativ úspěchu ve vědě. Na zahraničních univerzitách však probíhají semináře, kdy student má za úkol modelově navrhnout postup k realizaci své práce, jak bude jednat s firmou, jaké uplatnění na trhu by předpokládal a na co by zaměřil propagaci příslušného výrobku. Přesně na heslo work, finish, publish zakotvené v systému výchovy navazuje i systém hodnocení.
Kariérní postup a výkon pracovišť (tedy i od něj odvozené státní financování) se u nás měří "objektivním" scientometrickým, přesněji bibliometrickým hodnocením počtu publikací, impakt faktorů a citačních ohlasů. Působí i malostí chudých: Účast (nejen) mladých vědců na mezinárodních setkáních se nechápe jakou součást výchovy, poučení a navázání kontaktů, ale hradí se jen těm, kdo mají "příspěvek". A tak se rodí publikace ber kde ber, zveřejňují se předběžné výsledky, nehotové práce, někdy pouze nápady a myšlenky.
V takovéto atmosféře je ovšem přeměna hodnot znalostních na ekonomické prakticky znemožněna, což si ani autoři publikací neuvědomují. Svědčí o tom optimistická prohlášení, jakým přínosem pro praxi bude zveřejněný výsledek. Většinou je však bez právní ochrany pro praxi nevyužitelný a jakákoli snaha pozdržet publikaci v zájmu odborného posouzení její praktické aplikace a příslušného právního zajištění je označována za nepřípustný zásah do akademické svobody.

K výrobku s rizikem

Sledujeme-li cestu od vědeckého výsledku až k jeho praktické aplikaci, snadno zjistíme, že ekonomicky nejzávažnější (ve smyslu nákladů i zisků) je proces po proudu, tedy od prahu laboratoře k prahu obchodů. Zahrnuje technologický vývoj, zkušební výrobu v malém měřítku, schvalovací a registrační procesy, vybudování produkční výroby, získání trhů i reklamu.
To vše vyžaduje značné investice rizikového charakteru, které malý problém v závěrečných stupních nebo rychlejší konkurent může poslat do ztrát. Jestliže se ekonomický subjekt rozhodne realizaci vědeckého výsledku financovat, musí mít rozumnou záruku, že se mu vložený kapitál nejen vrátí, ale přinese i zisk, který vyváží riziko. Takovou zárukou může být spolehlivé utajení technologie, právně zajištěný kontrakt nebo patent. Výsledek bádání, který zveřejněním dal návod pro výrobu, bude těžko hledat realizátora, neboť dovedení na trh by se stalo závodem "kdo dřív" s velkým rizikem. Proto má publikovaný výsledek jen malou ekonomickou hodnotu.

Trh určí hodnotu

Patentování je pro vědecké pracovníky nejvhodnější, protože publikaci nevyloučí, pouze pozdrží. Jde však o realizaci výsledků velmi rozdílnou od publikování. Patent není záležitostí vědeckou, ale marketingovou. Jeho hodnota nezávisí na vědecké hodnotě, ale na možnosti uplatnit realizaci na trhu. Proto je zařazení patentů do bibliometrického hodnocení velmi obtížné.
Kvalitní přihláška vynálezu musí na jedné straně pokrýt přiměřeně širokou oblast, na druhé být sestavena tak, aby měla naději na přijetí v zahraničí podle tam platných pravidel. Vypracování vyžaduje důkladnou patentovou rešerši a její vyhodnocení z hlediska tržního uplatnění, tedy časově náročnou činnost, ke které není český vědec ani vychován, ani motivován.
Přihlášení vynálezu v ČR chrání duševní vlastnictví po dobu jednoho roku. Během této krátké doby je nutné zajistit finančně velmi nákladnou ochranu v zahraničí, což vyžaduje několik kroků: vytvořit funkční vzorek, pilotní postup či jiným způsobem dokumentovat reálnost praktického uplatnění; najít a zainteresovat realizátora, nejčastěji v zahraničí, neboť získat v tuzemsku finance na zahraniční patent je málo nadějné; vypracovat s partnerem kvalitní smlouvu zahrnující dohodu o utajení, exkluzivitě a určující podíly na výnosu z realizace. Partner může vyžadovat opční smlouvu na návazné a rozšiřující vynálezy, smlouvu o odborné pomoci a další. Nekvalitní smlouvy znamenají prakticky darování výsledků jinému subjektu.
Z tohoto velmi stručného a neúplného obrazu cesty k realizaci je zřejmé, že efektivní přeměna vědeckých výsledků v ekonomickou hodnotu je mimo možnosti a kvalifikaci autorů. Vyžaduje specializovaný právnický subjekt, který za určitý podíl na výnosech navrhne a zajistí realizační postup. Finanční efekt se pak dělí dohodnutým způsobem mezi realizátora, autora, zprostředkující útvar a instituci, která výzkum podporovala.
Není to nic revolučně nového, takových zprostředkujících firem je v zahraničí řada, a i u nás podobně pracovalo Ústředí pro vynálezy a objevy při Akademii věd.
Mohou tedy vysoké školy získat finanční zdroje z realizace výsledků své vědecké práce? Zajisté, neboť samy mají dosti odborníků na to, aby buď vytvořily spin-off firmu, která by na profesionální úrovni zajišťovala ekonomické zhodnocení vědeckých výsledků, takže podíly na zisku by neplynuly mimo oblast vysokých škol. Mohly by také využít firem již existujících.
Podmínkou však je, aby výchova vědeckých pracovníků změnila existující stav nevědomosti případně odporu k nezbytným realizačním krokům. Námitky o omezování akademické svobody jsou často pláštíkem vlastní nejistoty, zda výsledek má skutečně proklamovaný význam pro praxi.
Býváme svědky toho, že progresívní mladí vědci odcházejí dělat prodejce zahraničních firem, aby mohli založit rodinu. Možnost získat finanční zajištění z realizace vlastního výzkumu a na škole zůstat i za cenu několikaměsíčního odkladu publikace by pro ně byla jistě vhodnější.
Uvedli jsme, že u nás není dostatek politické vůle k prosazování znalostních technologií. Ale vědecká komunita by měla především zpytovat svědomí: Kolik nosných námětů, kolik spin-off firem, kolik marketingově zdůvodněných patentů od vědců vyšlo? Jaký tlak na zřizování technologických parků, které by představovaly spojovací článek mezi akademickým výzkumem a průmyslovou realizací, vyvinuly naše vysoké školy?
Autor je emeritním profesorem Přírodovědecké fakulty UK v Praze