Do sněmovny doputovaly kufr a krabice nadité lidskou nespokojeností. Na petičních arších přes 150 tisíc lidí vyjádřilo svým podpisem nesouhlas s rozhodnutím vlády snížit částku vyčleněnou v rozpočtu na platy státních zaměstnanců o 1,5 miliardy korun.
V loňském roce ne, letos ano, za rok možná. Přesně takovou periodicitu dodržuje sociálně demokratická vláda při zvyšování platů státním zaměstnancům. Ve snaze zachovat jakž takž přijatelný rozpočet odložila zvýšení platů státním zaměstnancům ze začátku příštího roku až na duben. Nějaké peníze tím sice ušetří, ale za jakou cenu? Trpělivost odborářů však má také své hranice.
A jak se zdá, sociální demokraté tentokrát podcenili situaci. Vzhledem k podobě rozpočtu je jasné, že šetřit se musí. Ovšem vláda si vybrala špatnou skupinu a státní zaměstnanci se zase jednou přesvědčili, že stát není dobrý zaměstnavatel a že pracovat pro něj se ve většině případů nevyplácí.
Od nového roku se bude opět zdražovat. Zdraží se nájemné, elektřina, plyn i jízdné. Výdaje všech rodin se zvýší a v řadě firem se budou zvyšovat i platy. To však nebude platit pro státní zaměstnance. Již dnes jsou někteří z nich odkázáni na dávky státní sociální podpory a jejich počet se rozšíří.
Každý z nás, když přijde na nějaký úřad, touží po tom, aby jeho záležitost byla rychle vyřízena příjemným úředníkem. Takovým, který zná zákony, všechno nám vysvětlí, případně nám pomůže nějakou žádost vyplnit. To je však utopie. Ne že by takoví úředníci neexistovali, to bychom jim křivdili, jen je jich málo. Jejich platy silně pokulhávají za podnikatelskou sférou a každý, kdo má příležitost, rychle z rozpočtového sektoru uteče. V této sféře však nepracují jen úředníci, jak se někdo mylně domnívá, ale i učitelé, hasiči, vědci, policisté a další pro náš život nepostradatelní lidé.
Postoj vlády přivedl do stávkové pohotovosti odborový svaz školství a zdravotnictví. Je však více než pravděpodobné, že další se k nim za čas přidají. Pokud se i tentokrát sněmovna zachová jako spící brouk, můžeme se dočkat dalších odborářských demonstrací. Mohl však ministr financí Rusnok, shodou okolností bývalý poradce odborové konfederace přes sociální otázky, postupovat jinak? To je otázkou.
Možná ano, možná ne. Jedno je však jisté - i v rozpočtu ještě pořád existují kapitoly, kde se dá šetřit. Vezměme si třeba Senát. Každý senátor vyjde daňového poplatníka o přibližně milión korun dráž než poslanec. A ani v novém rozpočtu to není lepší. Výdaj na jednoho senátora má příští rok dosáhnout částky okolo 5,6 miliónu korun.
Odpovídat si na otázku, zda je nám Senát k něčemu dobrý, je celkem zbytečné. Za prvé si většina myslí, že není. A za druhé jí to stejně není nic platné, protože senátoři se sami nezruší. Určitě by se však v této položce ušetřit dalo. Například není nutné, aby senátoři tak často a za tolik peněz jezdili na služební cesty. Stejně to republice prestiže nepřidá. Samozřejmě se ze senátní kapitoly neušetří celých 1,5 miliardy korun, ale určitě by se takových rozpočtů našlo více. Nemusí přece pršet, stačí, když kape.

Autorka je publicistka