Nemusíme být periférií
Jan Ruml
Václav Klaus svůj husarský kousek z Bruselu na naší politické scéně dokonale zhodnotil. Za přispění chaotické čtyřkoalice a rozpolcené ČSSD. Sdělovací prostředky mu jdou na ruku. Popisují nadšení z předsedy ODS na podnikatelském fóru, kde mu byly prý kladeny nahrávající otázky, a na jednom mítinku, kde se obořil na prezidenta republiky.
Taková shromáždění příznivců umí ODS bezchybně organizovat. V těch všech slovních výpadech proti téměř každému je obsahu věru pramálo. Lze však dešifrovat tři věci. Zásadní kritiku Maastrichtské smlouvy, strach o výhody, které má Česká republika díky měkčí sociální legislativě, a obavy ze ztráty národní měny - obavy z eura.
Maastricht představuje mj. soubor měnových a finančních kritérií, jejichž splnění je předpokladem ke vstupu do Evropské měnové unie. Nejde o to, že Václav Klaus nechce o měnové unii ani slyšet, ale o to, že zmíněná kritéria jsou cizí jeho politickému uvažování, preferujícímu především ekonomický růst na úkor cenové stability a nedeficitního hospodaření. Nakonec rok 1997 ukázal, kam vede množství peněz v ekonomice alokované státem. Množství peněz bez dostatečného institucionálního rámce a při vysoce záporné platební bilanci. Jde o Klausův politický boj s ČNB.
O sociální a důchodové reformě, jež by vedla ke snížení mandatorních výdajů, se dobře hovoří, když volby jsou daleko. Avšak předvolební období nutí politiky ustupovat od liberalismu k populismu a pak se měkkého sociálního prostředí dovolávají. Nakonec byla to vláda Václava Klause, jejímž jsem byl členem, která plýtvavý sociální systém zavedla.
Co se týče obav z eura a péče o národní měnu, stále tatáž píseň. Národní měna se totiž vždy může stát dobrým politickým nástrojem vnitřního přerozdělování, aby se např. zaměstnanost udržela bez sociálních otřesů. Chce to jen omezit nezávislost centrální banky. Pokus o to jsme zažili.
Masívní přerozdělování vždy vede k cenové nestabilitě. Obdobně brettonwoodské či ERM, opřené o zlatou paritu tandemu zlata a dolaru nebo o systém pevných kursů, liberalizovalo obchod, zajišťovalo konvertibilitu měn a stabilizovalo ceny. Samozřejmě s rizikem poklesů ekonomického růstu. Euro není nic jiného než pokračování tohoto trendu ve společné měně. Lpěním na národní měně jsme opět u vlivu státu na ekonomiku, který navzdory liberální rétorice předseda ODS nikdy v této podobě neodmítal. Jistěže není zřejmé, co euro může v budoucnu způsobit. Zřejmé však je, co může způsobit neuvážená měnová politika v jednom státě.
Václav Klaus tvrdí, že jsme na nejlepší cestě stát se chudou periférií evropského superstátu. Staneme se jí jen tehdy, jestliže si vyžádáme další změkčení, pokud se budeme obávat, že nedodržíme jasná pravidla hry, a tehdy, když budeme vynutitelnost práva označovat za útok na slušné podnikatele. Názor, že se nemůžeme vzdát národní měny a národní legislativy do té doby, než nastane reálná konvergence naší ekonomiky, vede k paradoxu, že nejde nic, dokud nejde nic. Hellerova Hlava XXII jak vyšitá.
Vy to nezvládnete, vždyť ani nevíte, oč jde. Já se však postarám o to, abyste to vědět nemuseli. Vyřídím to za vás. S hlavou vztyčenou. To je poselství Václava Klause, kvůli kterému ho budou volit i "kumpáni z hospody", jak sám říká. Chce být raději první v poslední zapadlé alpské vesničce (rozuměj v periferním Česku), než x-tý v Evropě.
Budiž, ale ať nás z toho vynechá. Obavy z Evropy mít nemusíme. Jako kostka cukru v šálku kávy má naději se v ní rozpustit pouze ten politik, který přijde o hračku laciné politické agitace. Předseda občanských demokratů Václav Klaus jistě neskončí jako Caesar. Stačí jej porazit ve volbách. Mají-li být o Evropské unii, tak prosím.
Autor je místopředseda Senátu
CITÁT:
Obavy z Evropy mít nemusíme. Jako kostka cukru v šálku kávy má naději se v ní rozpustit pouze ten politik, který přijde o hračku laciné politické agitace.
