Nezávislost soudců nelze omezovat

Nový zákon je v rozporu s ústavou, neboť odporuje zvláštnímu postavení soudce

Nezávislost soudců nelze omezovat

Povinné studium v Justiční akademii může vést k větší servilitě soudců.

Mgr. Pavel Málek
Praha, 20. 2. 2002
Přijetím zákona o soudech a soudcích skončila legislativní etapa procesu reformy české justice. Reforma v oblasti postavení českého soudce, jeho faktické podřízenosti exekutivní složce, je nejen špatná, ale především je v rozporu s ústavním postavením soudce. Tímto příspěvkem proto chci za situace, kdy ještě zákon není účinný, vyslovit svůj nesouhlas s tímto zákonem s pevnou vírou, že snad v dohledné době vnese do celé záležitosti světlo Ústavní soud.

Justiční akademie

Když jsem si přečetl časopis Právní praxe (č. 10/2201), jehož vydavatelem je Ministerstvo spravedlnosti, potvrdily se mé obavy z toho, co jsem si předtím odvodil z nového zákona o soudech a soudcích. Doktor filozofie Jan Pachman, vystupující jako vedoucí samostatného oddělení pro přípravu Justiční akademie, popisuje v časopisu nástin koncepce celoživotního povinného vzdělávání v resortu spravedlnosti a dále odmítá v předcházející době oponenty tohoto systému odborného vzdělávání soudců. O co jde? Zákon zřizuje Justiční akademii jako organizační složku státu, jejímž úkolem má být organizování a odborné vzdělávání soudců, odborné vzdělávání a výchova justičních čekatelů, jakož i dalších osob; Justiční akademie se současně vyjadřuje ke způsobilosti osob, které se ucházejí o přijetí do pracovního poměru justičního čekatele. V čele Justiční akademie je ředitel, kterého jmenuje a odvolává ministr spravedlnosti. Obsahovou náplň vzdělávací činnosti, zařazení soudců, justičních čekatelů a dalších osob do vzdělávání a studijní programy stanoví rada Justiční akademie, kterou opět jmenuje ministr spravedlnosti ze soudců, státních zástupců, advokátů, notářů, učitelů právnických fakult vysokých škol a jiných odborníků. Důsledkem této provázanosti je pak normativní vyjádření, že ministerstvo vykonává nad činností Justiční akademie dohled. Odborného vzdělávání v Justiční akademii se musí zúčastnit a) všichni soudci přidělení k výkonu funkce k vrchním, krajským a okresním soudům, b) soudci přidělení k týmž soudům, kteří vykonávají funkci déle než tři roky, jestliže byli radou Justiční akademie zařazeni do vzdělávání; přičemž do tohoto vzdělávacího procesu musí být zařazení, nebrání-li tomu vážné důvody, nejméně jednou za pět let, c) všichni justiční čekatelé a d) další osoby, o nichž to stanoví zákon.
Doktor Pachman ve svém příspěvku, jenž je nástinem koncepce vzdělávacího procesu (nejen) soudců, zformuloval obecně platné zásady systému vzdělávání, k nimž jsem nucen připojit svůj stručný komentář. Uvádí, že výchova a vzdělávání je permanentní příprava na optimální využití lidského potencionálu jednotlivce s cílem napomoci při formování celistvé osobnosti po odborné a morální stránce. K tomu lze dodat, že drtivá většina českých soudců jsou osobnosti, kteří se odborně vzdělávají, resp. odborně vzdělávat musí (vzhledem k legislativní hypertrofii) a nepotřebují formovat svou osobnost prostřednictvím skupiny psychologů a rétoriků. Jestliže někdo má problém se jmenováním některých soudců, kteří se počátkem 90. let dostali do justice, ač by tam správně se dostat neměli, pak je to problém zcela jiný, neboť souvisí s ústavní odpovědností za jmenování občana ČR na funkci soudce. Zapomíná na to, co říkali zástupci z řad Soudcovské unie - totiž, že sama justice má dostatečné mechanismy k tomu, aby takoví soudci se dlouho v justičních řadách nezdržovali.

Absolutorium

Zákon stanoví, že odborné vzdělávání soudce na Justiční akademii se ukončuje závěrečnou prací a jejím zhodnocením. Výsledek zhodnocení Justiční akademie sdělí hodnocenému soudci, předsedovi příslušného soudu, příslušnému předsedovi krajského soudu, jde-li o soudce okresního soudu, ministerstvu nebo radě na její žádost. Doktor Pachman ve svém článku popisuje, že kupř. u vzdělávací skupiny okresních soudců bude zaměřena pozornost na prohloubení znalostí a dovedností potřebných pro výkon funkce na úrovni okresních soudů s tím, že mimo předpokládaných odborných profesních znalostí (prokázáním složení odborné justiční zkoušky a získanými praktickými zkušenostmi) "je nutné pojmout vzdělávání komplexně s multidisciplinárním přístupem". Jinými slovy, zákon bianco dává exekutivě naprosto předem nedefinovatelný prostor pro odborné přezkušování. Ve Stráži pod Ralskem tak vzniká jakási "Justiční soudcovská fakulta", jejíž směr bude plně v režii exekutivy, bude vlastně nutit soudce, jak mají "správně" právo vykládat a aplikovat.

Důsledky

Soudci budou mít obavu ze své další existence v justici, a proto raději udělají vše pro to, aby splnili i případně nesmyslné požadavky odborné přípravy. Účastníci jen stěží mohou očekávat, že soudci budou i nadále soudit v dosavadních časových intervalech, protože jejich primárním úkolem bude splnit všechny předpoklady vzdělání v Justiční akademii. Budou se učit, "biflovat" ze skript. Takže moc času na to souzení nezbude. Ve svých důsledcích to povede k tomu, že soudci nebudou chtít nijak vyčnívat, být průměrně aktivní, být zadobře s kompetentními osobami.
Autor působí jako pedagog