Promlčení a prekluze náhrady škody

Promlčení a prekluze náhrady škody

Praha, 6. 3. 2002

V jaké délce se stanoví lhůta na promlčení práva na náhradu škody, platí také obecná tříletá promlčecí doba?

Zdeněk P., Liberec

Úvodem je třeba uvést, že podle občanského zákoníku platí, pokud není uvedeno jinak, že promlčecí doba je tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Ustanovení paragrafu 101 upravuje tedy onu obecnou délku promlčecí doby, která platí tam, kde zákon nepočítá se zvláštní délkou promlčecí doby.
V této souvislosti snad jen upozornění na zásadně čtyřletou promlčecí dobu podle paragrafu 397 obchodního zákoníku; v obchodních závazkových vztazích platí tedy tato lhůta a v tomto právním předpisu je také stanoven konec běhu promlčecí doby a to je deset let. (Budoucí legislativní úpravy by promlčení měly sjednotit a to patrně na tři roky.)
Právo na náhradu škody se promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Nejpozději se právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.
V tomto případě je tedy doba promlčecí subjektivní a objektivní, přičemž jejich počátek je upraven odchylně.
Subjektivní promlčecí doba je kratší a objektivní delší - tříletá. Je ale nutno dávat pozor na běh lhůty, protože uplynutím té kratší z nich, to je lhůty subjektivní, se promlčí právo a objektivní promlčecí dobu jako poslední nejzazší mez nelze překročit. Pro počátek běhu subjektivní lhůty, to je lhůty dvouleté, platí, že začíná běžet ode dne, kdy se poškozený dozví o vzniklé škodě a o tom, kdo za ni odpovídá.
Pouze při splnění těchto podmínek je možné podat žalobu na náhradu škody. Za škodu nemusí vždy odpovídat přímo škůdce, ale je třeba vzít v úvahu ustanovení paragrafu 422 občanského zákoníku (odpovědnost nezletilého nebo toho, kdo je stižen duševní poruchou).
Právo na náhradu škody se s ohledem na požadavek právní jistoty promlčí nejpozději za tři roky, pokud jde o škodu způsobenou z nedbalosti anebo za deset let, pokud jde o škodu způsobenou úmyslně, přičemž nerozhoduje, zda jde o úmysl přímý či nepřímý. Objektivní promlčecí doba začíná běžet od události, na jejímž základě vznikla škoda.
K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka a dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat.
Na běh promlčecí doby nemají vliv upomínky věřitele, ať jsou ústní nebo písemné. Věřitel musí své právo vykonat u příslušného soudu, nejlépe u Rozhodčího soudu při HK ČR a AK ČR, neboť je to rychlé a je zde naděje, že ještě nějaké finanční částky bude možné výkonem rozhodnutí postihnout.
A na závěr jen pro dokreslení celé situace, od promlčení je nutno odlišovat zánik práva prostým uplynutím doby a také zánik práva jeho neuplatnění, tzv. prekluzi. V tomto případě právo zaniká a soud k tomuto zániku přihlíží z úřední povinnosti a nečeká na námitky dlužníka.
Pokud dojde k plnění po uplynutí prekluzivní lhůty, lze je chápat jako bezdůvodné obohacení, protože právní důvod plnění v důsledku prekluze zanikl.
Prekluzivní lhůty nemohou být prodlouženy a jejich běh se nezastavuje ani nepřerušuje. I z tohoto pravidla zná zákon výjimky, například v případě záručních dob.
Obě výše uvedené lhůty jsou lhůtami hmotněprávními, což znamená, že právo, které se promlčuje nebo prekluduje, musí být uplatněno u soudu, respektive u příslušného orgánu nejpozději poslední den této lhůty.
JUDr. Marie Moravcová