Mozartovské žně probíhají s českou účastí, operu Král Kandaules řídí Nagano

Salcburský festival má letos nové umělecké vedení a třebaže ještě zdaleka neskončil, vedou se úvahy a diskuse o jeho dalším směřování a o tom, co intendant Peter Ruzicka skutečně přidá nového.

V desítkách hvězdných koncertů a operních představení nadále dominuje samozřejmě umělecká kvalita i společenský lesk, ale také snaha o soudobé uchopení hudby a dramatu.

Zcela typickým pro profil festivalu je letošní uvedení neznámé opery Král Kandaules rakouského skladatele Alexandera Zemlinského. Dílo, které ve 30. letech nedokončil a které by pro svůj námět nacistickým sítem jako "zvrhlé umění" jistě stejně neprošlo, rekonstruoval teprve v 90. letech Antony Beaumont. Premiéra v Hamburku, mimochodem Ruzickově někdejším působišti, byla úspěchem.

Také nynější nastudování, které vzal pevně do ruky skvělý dirigent Kent Nagano, zaměřený na hudbu dvacátého století, je velkým zážitkem. Na repertoáru se tak objevila nijak zastaralá, velká, závažná opera s až anticky strhující dramatickou zápletkou a s intenzívní lyricko-expresívní hudbou.

Opera s náročným textem řešícím etické otázky a majícím zároveň možné politické přesahy. Scénografické a režijní řešení podtrhuje její aktuálnost a výkony pěvců její uměleckou sílu.

Typickým byl pro Salcburk i letošní projekt Pucciniho Turandot v úpravě italského modernisty Luciana Beria, který nově dokomponoval závěr opery. Melodicky vypjatá Turandot (v režii Davida Pounteyho) se běžně hraje v podobě, jak ji dokončil jeden Pucciniho žák.

Berio, vycházející z dochovaných skic, dopsal konec - kdy princ Kalaf zvítězí v hádankách nad čínskou princeznou Turandot a získá tak nejen život, ale i její ruku - trochu jinak, o dost méně triumfálně. Je to možné řešení, jehož nejednoznačnost však provází podobný pocit při úvahách, zda ho plně přijmout.

Na festivalu má pochopitelně místo také Mozartova hudba. Lze zde vidět inscenaci jeho Kouzelné flétny nenásilně a hravě přenesené jako by do cirkusového prostředí.

Vyznění je tak barevnější a pohádkovější a také méně "zednářské". Představení diriguje mladý umělec Bertrand de Billy, jemuž je předpovídána strmá kariéra, exceluje v něm především barytonista Simon Keenlyside v komediální roli Papagena, ale také Diana Damrau jako Královna noci.

V roli Paminy je obsazena hvězdná sopranistka Barbara Bonney a mezi dalšími jmény figuruje i Češka Martina Janková působící v Curychu.

Další Češka, již mezinárodně respektovaná Magdalena Kožená, je jako salcburský debutant angažována v nové inscenaci Dona Giovanniho. Hudebně pod vedením Nikolause Harnoncourta je představení s vytříbeně hrajícími Vídeňskými filharmoniky dokonalou kabinetní ukázkou preciznosti, promyšlenosti a muzikality.

Vyhraněná režie mladého Rakušana Martina Kušeje i netradiční, až odvážné kostýmy staví děj do současných civilních souřadnic, dynamická scéna bez rekvizit je plná světelných proměn. Giovanni tu není démonickým svůdcem, ale přesazení rokokového příběhu přesto působí přesvědčivě, protože se vyhýbá násilné aktualizaci a protože má pevnou vnitřní logiku.

Objevem je mladá ruská pěvkyně Anna Netrebko v roli Dony Anny. Vedle ní a vedle světoznámých pěvců Thomase Hampsona a Michaela Schadeho a dalších sólistů zpívá a hraje Magdalena Kožená s naprostou a rovnocennou samozřejmostí; jindy jako by méně významné postavě naivní Zerliny dává nejen hlasovou suverenitu a šarm, ale i výrazný profil a důležitost.

Autor je hudební publicista a zpravodaj ČTK