Červená život, bílá smrt

Červená život, bílá smrt

Stačilo sejít kousek z asfaltové silnice, na ostrůvek ušlapané hlíny uprostřed zeleného moře banánovníků. Kámen, pokrytý postavami, symboly a písmeny, se tu hrbil nad titěrnou stružkou. A ochotně i po staletích vyprávěl, že "byla mladá a docela hezká, ale umřel jí manžel. Šlechtic. Vstoupila pak na jeho pohřební hranici, modlila se a zemřela."
Podobné pomníky lze nalézt na mnoha místech Indie. Dokumentují děsivé hrdinství indických žen-manželek, které se rozhodly nepřežít svého muže.
Kámen se odmlčel a já vzhlédl k velikému chrámu, který stál na nedalekém kopci. Sloupy svatyně i moje hlava žhnuly pod paprsky neúnavného slunce: V dubnu je v ruinách kdysi výstavného jihoindického města Vidžajanagar, ležícího v nynějším státě Karnátaka, opravdu horko. Vidžajanagar byl "věčným" a "vítězným" městem hinduistické renesance. Dokud nezanikl.
Stál jsem na místě, kde dobrovolně zemřely desítky žen. Milovaly tolik svého muže? Byly k veřejné sebevraždě donuceny rodinou? Omámili je předtím příbuzní opiáty? Blížilo se poledne a vedro sílilo. Snad i proto jsem odkudsi zaslechl chřestění bubínků, odfrkování koně a lomoz podivného průvodu, velebícího odvážnou vdovu.

Červená pro obě svatby

Ještě předtím, než se čerstvá vdova vydala veřejně zemřít v plamenech, však spolu s rodinou uspořádala hostinu, na níž nechyběli hudebníci, zpěváci a tanečníci. Tedy, pokud jí to poměry dovolily - chudší Indky obvykle končívaly život s podstatně menší pompou. Alespoň to tvrdí portugalský cestovatel a voják Duarte Barbosa, který počátkem 16. století na jihu Indie pobýval a roku 1510 se obřadu satí zúčastnil.
Vdova se prý po hostině oblékla do bohatého roucha, ozdobila šperky a mezi syny, příbuzné a přátele rozdala zbylý majetek. Takto připravena usedla na koně, nejlépe světlešedého či bílého. To prý proto, aby byla co nejnápadnější v davu diváků. K manželově pohřební hranici ji totiž provázel špalír jásajících spoluobčanů. Zde podle Barbosova vyprávění vystoupila na připravené lešení nad plameny, několikrát se rituálně otočila a "vzdala hold slunečnímu bohu" Súrjovi. Odevzdala šperky příbuzným, polila se olejem a pronesla několik slov k rodině. Pak vskočila do ohně.
Zajímavé svědectví ze střední Indie přinesl anglický plukovník William H. Sleeman. Ten se roku 1850, tedy téměř čtvrt století po oficiálním zákazu satí v Indii, vydal rozmluvit sebevraždu tvrdohlavé šedesátileté venkovance. Ta nejedla ani nepila, neboť její rozhodnutí zemřít na hranici prý "bylo konečné". Nezměnil jej ani Sleeman. Oděna v červeném si nakonec přizdobila také rty touto barvou. Omluvila se manželovi - "zdržovali mě na cestě k tobě" - a vstoupila do plamenů.
A tak i do nového života. Indické ženy totiž věřily (a mnohé dosud věří), že skrze satí zpečetí svazek s manželem navždy. Proto se v den sebevraždy oblékají do červeného jako indické nevěsty: Jde přece o druhou svatbu! Jiné vdovy, rozhodnuté podstoupit satí, také konstatovaly, že se zesnulým prožily již několik spokojených manželských životů i smrtí (základem hinduismu je víra v reinkarnaci). A že do budoucna nechtějí nic měnit.
Indičtí vědci v minulém století dokonce zaznamenali případ, kdy žena vstoupila na hranici muže, který nebyl jejím manželem. V tomto životě sice ne, ale v těch předchozích ano, tvrdila prý Indka před smrtí.

Ženy pracují, muži obětují

Vidžajanagar byl po dvě stě let "věčnou", "vítěznou" (to dle básníků), bohatou a mocnou (dle cestopisců) metropolí mocného hinduistického království, které v polovině 14. století zahrnovalo celý jih Indie. Město kvetlo obchodem i uměním v době, kdy muslimský sever země sužoval chaos, způsobený mongolskými nájezdníky.
Třeba kouzelné vidžajanagarské lázně v arabském stylu, postavené jen pro potřeby královny, svědčí o bohatství i vkusu zdejších vládců. Kdyby tudy denně nepobíhaly se šíleným rykem na rtech stovky indických školáků, pro které je rozhovor s Evropanem vítané zpestření nudného dne, dalo by se tu - na příjemně chladivém mramoru - výtečně spát.
Ve vidžajanagarském státě došlo také k renesanci hinduismu a s ním svázaných tradic, obřad satí nevyjímaje. V době nástupu hinduistické říše byl tento zvyk údajně již na ústupu.
Dnes v monumentálních ruinách Vidžajanagaru odpočívají hinduističtí obřadníci i Indií putující svatí mužové, pasou se tu kozy, korzují opice, krávy a turisté. V nevelké osadě jménem Hampi, která leží přímo v malebných, lenivých ruinách kdysi půlmiliónového města, nyní pracují jen ženy a hrstka obchodníků.
Kupříkladu má usměvavá bytná z Vishnu Guest House. Ta řídila své dospělé syny pouhými pohyby očí, rukou, někdy snad i tichými slovy. A oni poslouchali. Její manžel - bráhman, příslušník nejvyšší hinduistické varny (kasty) - celé dny proležel v zadní, oddělené místnosti domu. Nebo s rukou pod hlavou vedl diskuse s příslušníky svého stavu ve stinných částech nádvoří nedalekého chrámu zasvěceného bohu Višnuovi.
Jen jedinkrát jsem slyšel bráhmany a svaté muže hovořit s jistou dávkou vzrušení v hlase - osada očekávala příjezd karnátackého ministra turismu. Před chrámem muselo úředníka vítat i docela zmatené, zoufale podupávající slůně, na tu parádu se po římsách seběhly podívat opice a po cestičkách děti. Ministr dostal květiny na uvítanou, prohodil pár slov a odjel. Pramálo žen se přišlo podívat: Patrně měly práci.
Podnik Vishnu Guest House tedy řídila manželka a matka, domácnost ovládalo všetečné dvouleté děvčátko-dcera-sestra, které mohlo vylézt na cokoliv i kohokoliv, aniž by ji matka okřikla. Neuměl jsem si představit, že by vládkyně domu vstoupila do plamenů po smrti svého šedovlasého, nevyrušitelného, usměvavého bráhmanského manžela. Snad se časy opravdu mění.
Bohužel ne všude. Poslední případ satí byl zaznamenán letos v srpnu.

Bílá je smutných vdov

Smrt v plamenech jistě není záviděníhodná, život vdovy v Indii však není o mnoho příjemnější. Tradiční indická společnost, v níž je hlavním úkolem ženy starost o muže a rodinu, prostě považuje vdovy za nadbytečný hladový krk a vůbec neužitečnou bytost. Vhodné jsou obvykle tak k posluze, v horším případě k sexuálnímu zneužívání.
Není proto divu, že vdovy často odchází do vybraných chrámů, kde mají šanci za nuzných podmínek přežít, či do měst, kde se nezřídka živí jako prostitutky. Stávají se z nich psanci ve vlastní rodině a vesnici: Nesmějí vařit, nosit šperky, líčit se, používat voňavky, ukazovat se často na veřejnosti. Je jich stále dost. Mladých i starých. Celých pětašedesát procent indických žen ve věku nad 60 let již ovdovělo.
Indický publicista Džósna Kamat soudí, že mnoho žen dříve raději volilo smrt (a další život) v červeném, svatebním, než pomalé umírání v bílém, vdovském. Satí však je okrajovým jevem: Jak zdůrazňuje indolog Dušan Zbavitel, sebevražda nikdy nepatřila k povinnostem indické manželky. Hinduističtí myslitelé navíc dlouhá léta vedli spor o to, zda je toto obřadní sebezničení vůbec nábožensky přijatelné.
V Hampi je škola, v níž děti při hodinách výtvarné výchovy barvičkami zdobí prosté černé sošky Ganéšy, sympatického boha se sloní hlavou. Byla to plachá, smutná paní v bílém, která mi ji na ulici nabídla. Aniž by mi pohlédla do očí. Soška stála pár korun: Dnes se tedy Ganéša usadil na jedné pražské polici a směje se na mě. Snad je také paní v bílém veselejší. Vždyť i Indie se mění.
[*]