Na co si člověk nedokáže zvyknout

Čas od času se diskutuje o platech zdravotníků. Nejde však o peníze, ale o ocenění práce, na niž by leckterý dobře placený neměl žaludek.
Příklad: V televizi vysílají reportáž o bezdomovci, který několik let žije v lese. Končí naložením do sanitky. Kdyby pokračovala, mohla by se vysílat až po 22. hodině. Zdravotník ho musí svléci ze šatů, které vodu neviděly rok. Je třeba umýt tělo, které nepřišlo do styku s vodou hodně dlouho. Je třeba s ním zacházet jako s lidskou bytostí, i když má po těle hnisavé boláky, plíseň na nohách, je třeba po něm uklidit, nakrmit ho, i když nemá zuby, zato ústa plná boláků.
To není horor. To je moje běžná práce. Lidé řeknou, že jsme na to zvyklé. Na to se zvyknout nedá, dá se jen otupět. Ale co mladí, neotupělí zdravotníci? Diví se někdo, že půjdou na podporu, která má skoro stejnou hodnotu, jako jejich nástupní plat, nebo do zdravotnictví nenastoupí či odejdou pracovat do Německa jako pomocné pečovatelky?

Jana Březinová, Ústí nad Orlicí