Zvuk před 75 lety změnil filmový průmysl

Zvuk před 75 lety změnil filmový průmysl

Film měl za sebou v polovině 20. let plodné období - z atrakce bratří Lumiérů se za tři desetiletí vyvinul svébytný žánr. Režiséři postupně objevili kouzlo filmového střihu, Georges Mélies otevřel cestu k fantastickým trikovým snímkům. D. W. Griffith ohromil publikum tříhodinovým Zrozením národa, němečtí expresionisté ukázali, že film může být doslova magickým dílem; popularitu získaly i grotesky. Pohyblivým obrázkům ale scházela jedna podstatná věc, která by je učinila ještě atraktivnějšími - mluvené slovo. Dočkaly se jej až 6. října 1927, kdy měl premiéru film Jazzový zpěvák (Jazz Singer) společnosti Warner Brothers.
První slova na plátně, která zazněla z úst muzikálové hvězdy Ala Jolsona, tehdy zněla: "Say, Ma, listen to this..." (Mamčo, poslechni si tohle...).
Pokusy o synchronizaci obrazu se zvukem z gramofonové desky už existovaly i dříve, nebyly ale příliš úspěšné. Film zůstával závislý na zvukovém doprovodu orchestru, pianisty či gramofonu. Velcí producenti ostatně neměli o zvukový film přílišný zájem - kdo by také vsadil svou pověst na nevyzkoušenou novinku. Navíc němý film byl v té době už zavedeným byznysem, měl své hvězdy i fungující distribuční síť po celém světě. V cizině stačilo film doplnit mezititulky ve správné řeči a vše fungovalo, jak mělo.
Pionýrského úkolu se nakonec ujala začínající společnost Warner Brothers, která v srpnu 1926 uvedla zvukový film Don Juan. Za opravdový počátek nové filmařské éry je ale považován Jazzový zpěvák, ve kterém se objevilo i několik dialogů. I tento film měl být původně jen doprovázen několika písněmi, představitel hlavní role Al Jolson ale prosadil přidání mluveného slova. Warneři používali systém zvaný Vitaphone, který fungoval na základě synchronizace gramofonové desky s promítačkou.
Budoucnost filmu však nakonec byla v úplně jiném vynálezu - optickém záznamu zvuku. Mluvené slovo a hudba se zaznamenaly na speciální filmovou surovinu a v postprodukci se nakonec spojily s obrazem. Spolehlivá a hlavně jednoduchá synchronizace na jediném filmovém pásu byla na světě. Vše ale nebylo tak jednoduché - na patent si činily nárok dvě skupiny - americká RCA a Western Electric a německý Tobis - Klangfilm. V červenci 1930 se soupeři konečně dohodli na rozdělení teritorií - Evropa kromě Dánska připadla Němcům, USA a Velká Británie Američanům, zbytek světa zůstal otevřen soutěži obou firem. Součástí dohody bylo i sblížení obou standardů.
Rozmach zvuku s sebou ale přinesl i jisté potíže - nedokonalá záznamová technika nutila herce k poněkud prkennému herectví. Některé hvězdy se s nástupem mluveného slova nikdy nevyrovnaly. Nejvýraznějším případem byl John Gilbert, který býval partnerem Joan Crawfordové či slavné Grety Garbo. Když ale obecenstvo poprvé slyšelo jeho vysoký hlas, propuklo v bouřlivý smích, a Gilbert skončil.
Zvukový film už v té době pomalu ovládal kina po celém světě. Zatímco v roce 1928 bylo v USA jen 500 zvukových kin a asi 20 000 němých, začátkem roku 1929 bylo zvukových už 1300 a za půl roku vzrostl jejich počet na 5600. V srpnu 1929 získalo zvukovou aparaturu pražské kino Lucerna, o rok později bylo v Praze již osm zvukových biografů. V roce 1930 vznikl i první československý zvukový film - Když struny lkají. (čtk)