Jan Špáta: Svět není horší než býval

Podzim za okny. Jakou z něj máte náladu?
Jsem pozorovatel počasí, protože déšť, vítr a sníh, všechno, co se odehrává v povětří, bylo pro moje kameramanské oko strašně důležité. Ale vnímal jsem to už jako kluk a teď se trochu sebemrskačsky těším, až lufťáci zmizí a bude tady ticho a prázdno. A jsem taky zvědavý, jak to tu vydržím sám se sebou. Pokud člověk má přežít samotu, dlouhé večery, sychravo a nevlídno, potřebuje, aby se mu v nich objevovaly i okamžiky radosti.
Naučil jste se rok za rokem tu dobrovolnou samotu snášet líp?
Samota je něco jako koňské sedlo, člověk se v něm musí usadit a cítit se v něm dobře. Potom mu dokáže ukázat vlídnou tvář. Myslím, že jsem si zvykl.
Kdybych změřil procento toho špatného, a toho dobrého, krásného, vlídného, pak nevidím rozdíl mezi aktivním věkem, kdy jsem jezdil po světě a dělal filmy, a časem, kdy jsem tady. Z toho usuzuju, že jestli se člověku na světě líbí nebo nelíbí, mu daly sudičky, a je vcelku docela jedno, co se odehrává objektivně. Měl jsem povolání, ve kterém jsem mohl nepřetržitě jásat, ale sám vím, že i tenkrát byly chvíle, kdy jsem byl nešťastný.
Ze sebe, nebo z toho, co jste viděl přes kameru?
Ze sebe často taky, hlavně ale z pozorování světa a ze života, který jsem točil a sledoval v něm dobro i zlo, které je v lidech. A to zlo na vás nemůže nepůsobit.
Sedáváte tu a přemýšlíte, nebo si takové nicnedělání nedopřejete?
A není snad přemýšlení podobná činorodost jako pohyb? Když si v tomhle nevlídném počasí naplánuju desetikilometrovou procházku, tak se mi nechce. Ale po dvou třech kilometrech se ve mně začne rozlévat příjemný pocit, a najednou je mi dobře. S myšlením je to podobné. Takový pohyb mozku. Soustředíte se na nějaké téma a ohlodáváte si je jako kost.
A pak ty dvě věci jen spojíte. Jdete na procházku, první kilometr jsou myšlenky neuspořádané, ale za chvíli už se vám vydají jedním směrem a najednou těch deset kilometrů máte za sebou, ani nevíte jak. Myšlení patří k těm pěkným věcem života.
Říká se, že člověk si vybírá povolání, kterým si řeší svoje problémy a odpovídá si na svoje otázky. Co jste od dokumentaristiky čekal vy?
Vždycky jsem tvrdil, že celý život točím jeden film. Člověk skutečně vědomě či podvědomě hledá, jak se zeptat na to, co ho pálí. Alespoň já jsem dokument tak dělal. Chtěl jsem se od někoho dozvědět, jak se vyrovnat se vztahy, které mi kvetly nebo se rozpadaly. Hledal jsem evergreeny v recepturách na život, které by mě v těžkých chvílích podržely nad vodou. Řešil jsem problémy konce života, smrti, nemoci, lásky, žárlivosti, chtěl jsem zjistit, kdo je to žena, proč lidé obětují ve sportu zdraví, proč je žene touha po moci a po vítězství. A tyhle otázky se objevovaly i v mých filmech.
Nemáte strach, že dneska na ně už není dost času a trpělivosti?
Úvahami, jestli svět býval hlubší a kvalitnější, se netrápím. Jsem v opozici k názorům, které obhajují 19. a 20. století, a zastávám se toho, co se odehrává teď. Snažím se žít plnokrevný život v době, do které jsem se narodil, byť zdaleka neodpovídá tomu, co bych chtěl.
Samozřejmě si třeba myslím, že by se měly dodržovat určité věci: lidé by se měli mít rádi, manželství a rodina by měly být základem. Na druhé straně vím, že dneska se ve vyspělých zemích staví polovina domů pro solitéry. Lidé už neumí spolu žít. Pojmy láska a věrnost začínají mít jiný obsah. Ale je potřeba se s tím smířit. A hledat v tom špatném to dobré, protože je ho v něm stejně tolik, jako za mého mládí a za mládí mých rodičů. To se jen zdá, že to je jinak.
Za téměř čtyřicet let jste natočil rovnou stovku filmů. Nemáte přece jen pocit, že jste v nich zachytil nějaké proměny? Mezníky?
Svět se proměňuje hlavně ve vnějších věcech. To, co se odehrálo za mého života, se pravděpodobně před tím neodehrálo za celá staletí. Ale dneska vidím, že technický pokrok a úskalí blahobytu přinášejí lidem často stejně problémů, jako pro nás bylo vyrovnávání se s totalitou. Moji studenti mají možnost jezdit po světě, vydělat si velké peníze, svobodně dělat kariéru. Ano, tohle je tady nové. Ale člověk, jeho zranitelnost, citovost, smrtelnost, trápení se vztahy, nemocemi, úzkostmi života, to se nezměnilo. Jsme bytosti stejně křehké, jako byly ty před sto lety.
O tom všem je asi i knížka Okamžiky radosti, která vám právě vychází...
Je hlavně o tom, co se mi celý život honilo hlavou a co mi život rozjasňovalo. Je taky o filmařině, přátelství, lásce, činorodosti, hudbě i víře.
Léta přednášíte na FAMU. Co se dnes svým studentům snažíte o dokumentu sdělit jako první?
Očekávám, že většinou budou přicházet na školu s tím, že kamera pro ně nebude nic cizího. Do rukou ji dostávají už děti předškolního věku, pomalu se pro ně stává pastelkou. Dívají se na filmy, na klipy, reklamy, daleko dříve čtou filmovou řeč.
Především jim tedy říkám, jak jsem filmy dělal já. A že je můžou dělat taky tak nebo úplně jinak. Ale že jediné, co musíme mít vždycky společného, je, že film, který vznikne, by se měl líbit kromě nás ještě někomu jinému.
Málo lidí je tak netalentovaných, aby nedokázali zakomponovat obraz. Tomu, kdo má co sdělit, se filmová řeč dostaví sama. Vzpomínám na novinářku Petru Procházkovou, která v životě kameru v ruce nedržela. A od chvíle, kdy ji v Lidových novinách dostala, do roka byla skvělou dokumentaristkou, aniž by k tomu absolvovala školu. Byla dobrou režisérkou i kameramankou, protože chtěla a toužila. To chtění je rozhodující. Škola dává hlavně větší šanci a mým úkolem je pomoci, aby nebyla promarněna.
Učíte se vy něco od studentů?
Toleranci. Občas u nich narážím na mně nepochopitelnou lenost, občas zjišťuji, že přišli studovat obor, který je vlastně ani moc nezajímá. A já se učím tolerovat, že takový svět prostě je. Kdybych byl normální občan, tak s člověkem, se kterým nemám společnou řeč, si dovolím nemluvit. Ale tady vedu dialog s někým, kdo je úplně jinak uhnětený, jinak vybavený od rodičů a má úplně jinak srovnané hodnoty. A já mu musím naslouchat, je to moje práce. Což považuju pro svoji duševní kondici za věc sice nebezpečnou, ale i velmi prospěšnou.
Co víte o jejich bolestech? To téma vás jako dokumentaristu musí lákat.
Velice často nemají starosti, které jsme mívali my. Ať chceme nebo ne, největší motivací, která člověka nutí, aby něco dělal, je potřeba obživy. A jelikož se dneska rodiče o děti starají až do pozdního věku, tuhle motivaci jim neponechají. Takže si ji hledají z jiných zdrojů, což jsou samozřejmě vztahy. Jenže jejich lásky se snadno rodí a snadno se rozpadají, protože si nepřipouštějí žádnou velkou odpovědnost. Vztahy tedy vznikají a končí, a přichází trápení. Naštěstí. Protože je důležité k tomu, aby zráli. Aby byli schopni vnímat trápení ostatních.
Olga Sommerová kdysi řekla, že ženy jsou pro dokumentaristiku lépe vybavené, protože mají větší schopnost empatie, vcítění. Vy jste točil převážně sociální dokumenty. Narazil jste na nějaké hranice právě proto, že jste muž?
Nevidím toto rozdělování rád. Určitě by se dalo vysledovat, že ženy mají schopnosti, které my nemáme, a naopak. Ale dílo je buď dobré, nebo špatné. A většinou až ve čtvrté, desáté řadě se v něm odrazí, jestli autorem byl muž, nebo žena. Na prvních místech jsou kvality lidské. Hodnotová orientace, inteligence, schopnost rozlišovat, oddělovat plevy od zrna. A zrovna tak je to s citovostí, se schopností vcítit se.
O mně se kdysi žertem říkalo, že jsem jedna z významných českých dokumentaristek. A říkali to právě proto, že jsem dělal sociální témata. Mezilidské vztahy, lásku, věci, které zdánlivě vypadají, že jsou doménou žen. Byl jsem v některých případech dokonce jediný, kdo se na ten slabý led pouštěl. Klidně bych tedy mohl naopak tvrdit: no jasně, muži umí víc trpět, jsou křehčí, citlivější, vnímavější. Ale tyhle řeči, pokud nejsou odlehčujícím humorem, jsou jen zbytečnou provokací vůči druhému pohlaví.
Přesto jsem nad vašimi filmy vždycky měla pocit, že se vám lépe mluví se ženami. Jako byste v nich chtěl navíc najít něco, čemu jako muž nerozumíte.
Samozřejmě. Odkrývání vzájemných tajemství je vzrušující. Zrovna tak si teď raději popovídám s novinářkou, než kdyby za mnou přišel muž. Žena projevuje jiný druh zájmu. Kromě toho lidského je tam (nebo já si ho tam dodávám) zájem ženský. Což mě víc provokuje, abych formuloval myšlenky o stupínek zajímavěji nebo lépe, než bych je formuloval s mužem. Přesně tak to bylo s kamerou. Ten mužsko - ženský prvek, něco, co je ve vzduchu, ačkoliv netušíme, co to je, se tam objevoval. A nejen se ženami, které by pro mě potenciálně mohly být kandidátkami na seznámení, často šlo o stařenky nebo naopak mladičká děvčata. Ale vždycky tam to chvění bylo a já jako dokumentarista jsem je využíval, protože jsem předpokládal, že tahle jiskra filmu dodá určitý šmrnc.
Vždycky jste přiznával, jakou je pro vás inspirací hudba, a mlčíte o literatuře. Ruší vaše příběhy těmi svými?
Hudba mě naplňuje, je pro mě zdroj terapie, inspirace, dává mi myšlenky, těší mě, provokuje. Je to něco jako příroda. Naprostý evergreen mého života.
A to ostatní? Filmovým divákem jsem byl od patnácti do pětadvaceti, každý týden jsem viděl čtyři pět filmů a hnal jsem je do sebe pod tlakem. Když jsem pak dozrával, někdy kolem třicítky jsem divákem přestával být a dneska jdu do kina jen když to mám potvrzené ze sedmi stran. A stejně bývám zklamaný. Možná tím, jak stárnu, jsem náročnější. Nebo se nedám tak snadno oblafnout, jako mladý člověk, který se rychle na příběh napojí a ten se začíná stávat jeho příběhem.
Zrovna tak je to s krásnou literaturou. V mládí jsem jí přečetl haldy. Od Tolstého přes Šolochova ke Stendhalovi a tak dále. Pak najednou přišla kariéra a už jsem se k četbě tolik nedostal.
Nechybí vám? I ona je přece inspirace.
Je mi to přinejmenším líto, byl jsem, myslím, čtenář velmi vnímavý. Ale dneska se probírám spíš literaturou faktu a tím, co přináší moje práce. K beletrii se nedostanu. Mám pořád jakýsi pocit, že musím být nějak aktivní. Že ještě nechci být jen konzumentem, ale zůstat spolutvůrcem. Přemýšlení, psaní, škola a podobné činnosti mě táhnou víc, než sedět tady u krbu s knížkou.
Přitom vím, že literatura je krásným únikem a útěchou před světem, který mě ubíjí zprávami o své horší polovině. Věřím, že s k ní vrátím.
Vy jste přece taky nedělal jen optimistické filmy.
Zajímalo mě i peklo dané osudem. Nemocemi, umíráním. Údělem, kterému se nevyhne nikdo z nás. Ale hlídal jsem si, abych v tom zlém nacházel něco dobrého. Namíchaný smutek i radost.
A podívejte se na televizní zprávy. O zabíjení, válkách a dalších hrůzách dostáváme skutečně neobyčejné množství naturalistických informací, jaké naši předkové neměli. Oni se sice dozvěděli, že někde zahynulo několik tisíc lidí, ale my to vidíme hned, v detailu a se zvukem. Je to konkrétní příběh, a ten člověka vždycky emočně zasáhne. Což by bylo dobré, kdyby působil výchovně, ale moc hrůzy deptá a otupuje. Pak vidíte děti, jak si v klidu vedle televize kreslí, zatímco na obrazovce běží záběry postřílených lidí. Je to pro ně tapeta, samozřejmost, která k životu patří a nijak je nezasahuje.
Sám jste válku, tu metu dnešních dokumentaristů, nikdy netočil. Bylo to jen nedostatkem šance, nebo to není vaše gusto?
Za totality se nedalo moc vybírat, co bych chtěl točit, ale kdyby přece jen nastala situace, ze které bych měl pocit, že můžu o světě něco říci, samozřejmě bych do ní šel. Válka patří k mezním okamžikům, ve kterých se lidé odhalují.
Na druhé straně jsem nebyl dokumentarista, který mermomocí chce šokovat a přinášet nějaké dramatické zprávy. A témata, o kterých si dneska povídáme, jsem vždycky objevil, ať už jsem točil doma nebo za hranicemi. Jejich prostřednictvím jsem podával vlastní zprávu o světě.
Ale každý z nás dokumentaristů je jiný, a to je na tom to zajímavé. Koneckonců, na životě je vůbec zajímavé, kolik má modelů. Přišel jsem bydlet na venkov, a najednou vidím, čím vším si lidé ten svůj život naplňují a rozsvěcují. Kolik z nich si třeba potrpí na rodinné oslavy. Scházejí se na narozeniny, svátky, vánoce, silvestra... Nechci říct, že to je jen dobré. Ale je to něco, o co jsem svým neklidným povoláním přišel.
Litujete snad?
Ne. Dělal jsem práci, která mě hodně těšila. Důvod, proč jsem před pěti lety skončil, nebyl jen v tom, že kamera mi ztěžkla a tahat ji deset hodin na rameni už bylo nad moje síly. Čtyřicet let jsem žil ve filmařském světě. Pohyboval jsem se převážně mezi lidmi, kteří k němu patřili, moje myšlení bylo soustředěné jen na něj.
A já měl najednou pocit, že tuhle klec musím prolomit.
Odešel jste jen napůl, na FAMU jste přece zůstal. Jak jste ostatně přijal letošní jmenování profesorem?
Mám pocit, že na škole je to pořád docela dobře utajené, titulování se tam naštěstí moc nenosí.
Potěšilo vás to alespoň jako znamení, že dílo, které jste odvedl, má váhu?
Je to jako s cenami, které jsem dostával. Člověk si vždycky musí trochu zpochybnit, jestli si je zaslouží. Jestli opravdu tolik vykonal. A když si sám tohle v sobě vyříká, pak samozřejmě ty věci těší. Je to navíc určité ocenění oboru, který byl odjakživa popelkou, dodatkem, přívažkem, a já mu byl čtyřicet let věrný.
Říkáte - popelka. Ale filmový dokument tady vždycky měl svoje publikum a má je dodnes.
Přesto to byla a je menšinová záležitost. Jenže když před třiceti lety lidé šli na Angeliku, automaticky jako předfilm viděli můj Respice finem. Neměli úniku. Za bolševika byla jedna jediná televize a lidé byli proti své vůli kultivováni nejen kvalitnější televizní zábavou, ale i dokumenty. Byli zasaženi osvětou a z některých z nich se tak stali vědomí diváci dokumentů.
Podle průzkumů se tehdy v televizi na dokument dívalo čtyřicet až šedesát procent diváků. Dávali ho i v přestávkách fotbalu a jak začal druhý poločas, prostě ho odstřihli. Hořkosti, které autor prožíval, byly velkou školou pokory. Když přišla svoboda daná dálkovým ovladačem a nejméně čtyřmi stanicemi, sledovanost dokumentů klesla k jednomu procentu. Takže pokora se hodí zase.
Samozřejmě, člověk by si přál, aby dokument viděli lidé, kteří by ho vidět měli. O stáří, chorobách a všelijakém utrpení, ale i lidskosti, moudrosti a všech krásách světa. Jenže dneska ho vidí lidé, kteří ho vidět chtějí, a už ne ti, kteří by ho vidět měli. To je úskalí demokracie, svobodné volby. Když se má dítě rozhodnout mezi suchým chlebem a koláčem se šlehačkou, sáhne přirozeně po koláči. Stejně se chová většina lidí.
Nedeprimuje vás to? Dokument přece často přináší silnější příběh než leckterý celovečerní film. Soustředěnější, originálnější. Pravdivý.
Ale tak to, ať chceme nebo ne, je. Bylo by krásné, kdyby se lidé nechávali oslovit vážnou muzikou, protože v Beethovenově kvartetu je o životě úplně všechno. Ale většina samozřejmě bude poslouchat populární hudbu. Mně to nepřipadá ani smutné, ani veselé.
Podívejte se na mravence: jeden je dělník, druhý stavitel, další to řídí. A zkuste vzít mravence - dělníka a udělat z něj královnu. Prostě to nejde, protože nemůžete změnit jeho geny. Tak je to i ve svobodné lidské společnosti. Člověk se chová tak, jak byl přírodou naprogramovaný. Jinak to neumí. Velká většina vždycky bude tíhnout spíš k zábavě, ke konzumu a jen menšina k myšlenkám a vážnějším věcem. Takoví prostě jsme. A my se nad tím divíme, protože bychom se chtěli vidět jinak, než jací jsme.
Mluví z vás velká shovívavost.
Ale ne. Člověk je prostě také součástí přírody a pro mě vždycky bylo zajímavější pozorovat, proč a jak se kdo chová, než ho mermomocí chtít měnit.
[*]