Státní literární ceny získali Legátová a Pelán

Ještě před dvěma lety bylo jméno Květy Legátové známé jen pro úzkou skupinu zasvěcenců. Dnes večer tato třiaosmdesátiletá spisovatelka, která pod svým jménem debutovala teprve loni, převezme Státní cenu za literaturu.

Společně s ní se z nejcennějšího tuzemského ocenění určeného pro autory nejlepších převodů může radovat i překladatel Jiří Pelán. 

Jméno Květy Legátové se v poslední době nejčastěji skloňuje s obdivnými výrazy jako "meteor" nebo "zázrak". Natolik razantní byl její vstup na literární scénu, který navíc dostával s vědomím jejího věku (autorka je ročník 1919) zvláštní zabarvení. 

Soubor osmi povídek, který pod názvem Želary loni vydalo pražsko-litomyšlské nakladatelství Paseka, vzbudil krátce po vydání nesmírný zájem čtenářů a náklad musel být dotiskován. Jako určitý bonus se na trhu letos o prázdninách objevila novela Jozova Hanule. 

O popularitu útlé knížky se mimo jiné postarali i filmaři. Scenárista Petr Jarchovský (Pelíšky, Musíme si pomáhat apod.), který podle svých slov autorku přemluvil k vydání povídek schovaných v šuplíku, podle textu Legátové napsal filmový scénář.

Režie se ujal Ondřej Trojan a snímek, který by se v kinech měl objevit na přelomu srpna a září příštího roku, ponese název Želary. "Knižní" Želary se odehrávají ve 20. a 30. letech, Jozova Hanule za druhé světové války. Ovšem mají stejné protagonisty.

"Květa Legátová přináší do české literatury magickou baladičnost, dávno zapomenutou a zvláštní provázanost osobitých lidských příběhů v dějišti mezi školou, hospodou, kavárnou, farou a roztroušenými kopaničářskými chalupami," popisuje přednosti díla Květy Legátové Antonín Jelínek, předseda Obce spisovatelů a zároveň předseda poroty pro Státní cenu za literaturu.

Legátová totiž své příběhy situuje do prostředí Beskydska a Jesenicka, do prostředí, ve kterém se mísí často drsná a krutá realita s poetickými momenty. Dalo by se říci literatura na pomezí realismu a naturalismu. A to vše při autorčiných schopnostech sugestivního vyprávění, které jako kdyby nemělo mantinely a přitom jeho stavba drží pevně při sobě. 

Antonín Jelínek, stejně jako další porotci, je podobného názoru: "Moderním termínem, převzatým z angličtiny, se tomu říká sofistikovaná kompozice. Ale vzhledem k povaze knihy Želary se to říkat nehodí. Je lépe říci: Je to nenápadně velké umění. Spojila se tu bohatá životní zkušenost autorky s jejím velkým talentem a kulturním zázemím."

Letošní laureátka Státní ceny za literaturu v prostředí, o kterém píše, strávila několik desítek let jako učitelka. Nejdéle pobývala ve Starém Hrozenkově, nyní žije v Brně.

Jak ale sama upozorňuje, pojem knižní debut je ve vztahu s její tvorbou trochu zavádějící. Psala totiž celý život, byť se svými texty nikdy nechtěla proslavit. Jak upozorňuje Antonín Jelínek, za Želary zprvu odmítla jakýkoliv honorář. Nadále se sveřepě vyhýbá přehnané medializaci své osoby.

Za "nejkomplexnější osobnost mezi českými překladateli poválečné generace" označili porotci Jiřího Pelána (1950) a udělili mu druhou státní literární cenu, Cenu za překladatelské dílo. Pelán jí konkrétně docílil svým převodem antologie Básníci soumraku (Italská poezie pozdní secese).

Jiří Pelán se specializuje zejména na italskou a francouzskou literaturu 19. a 20. století. Jeho práce nespočívá v "pouhém" převodu díla, Pelán knihy často doprovázel fundovaným výkladem. "Ač vzděláním romanista, nezapře v sobě komparatistu," zdůvodnila porota svou volbu.

Laureátovo jméno mohou čtenáři najít kupříkladu pod překlady básní La Fontainea, Mallarmého, próz Nervala nebo Calvina a rovněž literatury experimentální (Beckett, Queneau či Boris Vian).