Jak je to vlastně s financováním české vědy? Jakkoliv se nám to totiž může nelíbit, výsledky vědy a výzkumu závisí v prvé řadě na vložených prostředcích. Nezpochybnitelně to prokazují nejen výsledky USA, Japonska a Německa ale i menších států, Finska a Irska.
Podle statistických údajů se výdaje na vědu a výzkum na českých vysokých školách (protože tam se v rozvinutých zemích hlavně dělá věda) od roku 1993 zvýšily šestinásobně (1993 - 720 miliónů, 2001 - 4,7 miliard korun). Jsou to již částky srovnatelné s vyspělými zeměmi, nebo jsme stále ještě daleko za evropským průměrem?
Obvyklým měřítkem je, kolik procent HDP je na tuto oblast věnováno. Do této částky se počítá podpora z veřejných peněz (ze státního rozpočtu), náklady podniků, peníze z mezinárodních projektů... Podle tohoto metru na tom nejsme tak špatně: průměr v EU je asi 1,9 procenta HDP, v České republice máme 1,3 procenta HDP. Stačilo by tedy zvýšit vynakládané prostředky o necelou polovinu a jsme na evropské úrovni. Na USA, Japonsko, Finsko nebo Irsko sice zdaleka nemáme, ale budiž - to jsou špičky.
Jenže příjemce prostředků, vědce a výzkumníky, ani tak nezajímá, jakou část HDP dostanou. Pro ně je důležité, kolik peněz na výzkum mají. A tady je potřeba vzít v úvahu skutečnost, že HDP má v různých zemích různou hodnotu. Nejvyšší je v USA. U nás připadá na jednoho obyvatele pouze 30 procent této částky. Když přepočteme výdaje na vědu tímto koeficientem, zjistíme, že k dosažení evropského průměru potřebujeme současné výdaje více než zdvojnásobit (do evropského průměru byly vzaty Dánsko, Finsko, Francie, Maďarsko, Německo, Holandsko, Rakousko, Řecko a Velká Britanie).
Můžeme namítnout, že naše náklady jsou nižší než v uvedených zemích. Ale jaké náklady? Přístroje, počítače, knihy, časopisy a konferenční poplatky platíme ve stejných cenách jako naši kolegové. Energie už také nejsou výrazně levnější. Jediné, co by mohlo být nižší, jsou mzdy. Chceme být součástí Evropské unie. Jak máme přesvědčit mladé perspektivní vědce, že je pro ně lepší zůstat v České republice, kde dostanou méně než třetinové platy proti kolegům v sousedním Rakousku nebo Německu? Dá se zdůvodnit rozdíl o 20 - 30 procent, ale ne o násobky.
Ještě horší je to z pohledu vysokých škol. Výrazně nižší podíl našich vysokých škol na celkových prostředcích na vědu a výzkum má na svědomí existence Akademie věd ČR, která v metodice statistik tyto peníze odčerpává do jiné kolonky. Výsledek je alarmující: Nejen že jsou české vysoké školy ve výdajích na vědu za Řeckem a Maďarskem. Daleko důležitější je to, že k dosažení hodnot běžných v EU bychom museli vysokým školám dát čtyřikrát více peněz než dosud. Kolik to je?
V současné době dává Ministerstvo školství vysokým školám zhruba 4,5 miliardy korun ročně (včetně prostředků ze zahraničních projektů). Takže potřebuje nejméně 15 až 18 miliard, abychom se vyrovnali evropským kolegům. I kdybychom připočetli 3,2 miliardy korun, které dnes do vědy a výzkumu vkládá Akademie věd, stále schází asi sedm až 11 miliard korun. Je nereálné, že by se podařilo tyto prostředky ze státního rozpočtu získat. Česká ekonomika k tomu nemá potřebnou výkonnost.
Vysoké školy mají podle mého soudu jedinou možnost - získat tyto prostředky prací pro průmysl. Ten si ovšem musí uvědomit, že bez kvalitního výzkumu nemá do budoucna naději na úspěch. Chápu, že řada podniků řeší prosté přežití, čili uvažuje v měřítku příštích měsíců. Výsledky výzkumu se projeví v horizontu let. Ale bez této perspektivy je každý boj předem ztracený.
Důležité je rovněž řešit vztah vysokých škol a Akademie věd. Její vznik po únoru 1948 měl hlavní pozitivum v tom, že proti školám byla méně ideologicky hlídána, a proto zde mohli pracovat i lidé, kteří byli z univerzit vyhozeni. Tento důvod dávno pominul. Dnes zůstávají jen negativa: oddělení vědy a výchovy mladých vědců, nestejné podmínky k získání vědeckého věhlasu i hodností, roztříštěnost řešitelských kapacit. Pokud dobře funguje spolupráce školy a příslušného ústavu Akademie věd, je to zejména díky osobním kontaktům, nikoliv v důsledku správně nastavených systémových motivací.
Předsedkyně Akademie věd Illnerová říká: "Nesahejme hned po sekyře, kterou bychom tento ústav zrušili." Jistě, ale měli bychom realizovat evoluční kroky, které by naplňovaly obecně uznávané heslo "vraťme vědu na vysoké školy". Za posledních deset let se v tomto směru mnoho nestalo. Ve výše uvedené finanční situaci si těžko můžeme dovolit plýtvat penězi na udržování neoptimálního systému. A tím existence Akademie věd jako instituce (nikdo nezpochybňuje právo špičkových ústavů na existenci) ve skutečnosti je.
Jsem si vědom toho, že případné splynutí ústavů akademie s vysokými školami (téměř výlučně pražskými, protože více než 90 procent ústavů je umístěno v Praze a okolí) povede k hlubší diferenciaci na univerzity vědecko-výzkumné (pravděpodobně bohatší) a vzdělávací (možná chudší). Pokud ale do této oblasti bude muset vstoupit regionální podpora (nebo-li zájmy podniků) bude to spíše dobře než špatně.
Autor je emeritním rektorem Vysokého učení technického v Brně

Tento článek máteje zdarma.
Když si předplatíte HN, budete moci číst všechny naše články nejen na vašem aktuálním připojení.
Vaše předplatné brzy skončí. Předplaťte si HN a můžete i nadále číst všechny naše články.
HN mini
45 Kč první dva měsíce
Od 3. měsíce 229 Kč
  • Veškerý obsah
  • Bez reklam
  • Mobilní aplikace
HN roční
3290 Kč za rok
2 měsíce zdarma
  • Veškerý obsah
  • Bez reklam
  • Mobilní aplikace