Sedmnáctý listopad je jediným státním svátkem, který si Česko bere za svůj v tom smyslu, že ho autenticky prožívá. Skoro každý si o něm něco myslí, skoro každý má potřebu se k němu nějak vyjádřit. K tomu samozřejmě patří i to, že si do něj nakonec skoro každý promítá, co chce, ospravedlňuje skrze něj svůj pohled na svět, politické přesvědčení, jakož i konání. Jinak řečeno svou „pravdu“.

Tady by se dalo skončit a módně konstatovat, že pravd může být více a že mají navlas stejnou hodnotu. Takže nelze rozhodnout, kdo odkaz 17. listopadu skutečně naplňuje a kdo se k němu  naopak hlásí jen vnějškově, vytváří si skrze něj alibi a svým konáním ho ve skutečnosti falzifikuje.

Jenže takové konstatování by bylo sice pohodlné, ale slabé. Rčení „Neříkám tak ani tak, ale na moje slova dojde“ je možná legitimní filozofické stanovisko, ale k ničemu nepomůže. Sune nás k relativismu, tedy česky řečeno k postoji bokem, ke krčení ramen, v důsledku k lhostejnosti. Osobně jsem přesvědčen, že to není rozumný postoj. Správný, ale dnes i zcela praktický, ba sebezáchovný, je jeho opak: Snaha rozlišit, co se s ideálem dne boje za svobodu a demokracii potkává a co ne. Co má k němu blíž a co dál. A hlavně: Co se od něj vzdaluje tak rychle, že se už už blíží k jeho negaci.

A ano, v rozlišování by mělo primárně jít o určení, jak ve vztahu k 17. listopadu 1989 fungují dnešní držitelé moci.

Zbývá vám ještě 70 % článku

Co se dočtete dál

  • Jak vládní politici falzifikují odkaz 17. listopadu.
  • Proč jen „svobodné“ volby nestačí.
  • Jak se dá pokroutit svoboda slova.
Vyberte si přístup na míru Předplatné Hospodářských novin
HN mini
45 Kč první dva měsíce
Od 3. měsíce 229 Kč
  • Veškerý obsah
  • Bez reklam
  • Mobilní aplikace
HN roční
3290 Kč za rok
2 měsíce zdarma
  • Veškerý obsah
  • Bez reklam
  • Mobilní aplikace
Máte již předplatné? Přihlaste se