V poslední době probíhá se stále větší silou i emocemi mediální válka mezi Akademií věd a vysokými školami. Zúčastní-li se jí však i nejvyšší představitelé těchto institucí, asi není něco v pořádku. Proč se vlastně objevuje taková kritika? Obě instituce sice plní svoji úlohu vcelku dobře, ale zvláště mladí lidé chtějí, aby ji plnily ještě lépe - a to jistě bude vyžadovat další úsilí.
Zřejmé požadavky, které často tuto válku vyvolávají, se však zatím daří zakrýt. Je totiž nutné zlepšit organizaci těchto institucí, získávat více peněz na výzkum, vzdělávání a platy, zkvalitnit pre- a postgraduální výuku, zavést jednotná a náročná kritéria pro získávání vědeckých hodností a jednotná kritéria pro hodnocení úspěšnosti vědecké práce. Nejprve by se tedy mělo diskutovat o těchto problémech a o tom, jak se dostat ve vzdělávacích a vědeckých výsledcích na přední místo v zemích EU. Pak teprve bude vhodné jednat o zásadní reorganizaci, rušení a boření současných struktur. Možná ale, že už to pak ani nebude potřeba.
Úspěchy a selhání
Organizace a financování vědy se v České republice postupně mění. Přibližuje se ale tomu, co je dnes běžné - s malými národními obměnami - v Evropě, Spojených státech, Kanadě, Austrálii a dalších rozvinutých zemích? K úspěchům lze po roce 1989 přičíst vznik grantových agentur, které jsou hlavním zdrojem financí pro vědce v základním výzkumu, podpora rozvoje vědy na vysokých školách či založení národních center výzkumu.
Stále se však nedaří reformovat vysoké školství, kde je málo špičkových vědeckých pracovišť, postgraduální vědecká výuka často není na úrovni zemí EU, nedaří se založit výzkumné univerzity pro pre- a postgraduální vzdělávání, kritéria pro udělování vědecko-pedagogických titulů jsou příliš měkká, nedokážeme zabránit odlivu vynikajících mozků z vysokých škol anebo do zahraničí, málo se rovněž vědci zapojují do programů Evropské unie. Náš stát dluží podporu držitelům grantů EU a jiných prestižních zahraničních grantů, centrům excelence EU nebo pracovištím, která získala statut výzkumného školícího pracoviště EU (například Marie Curie Training Site). Málokdo také o úspěších českých vědeckých hvězd vůbec něco ví.
V prvních deseti letech po roce 1989 nejevili politici valný zájem o vědu. Chyba však zřejmě spočívá i v akademii a vysokých školách. Kromě toho, že se mezi sebou přou o moc, jen velmi pomalu zavádějí reformy, které by nás ještě blíže přivedly ke standardu vědy a vzdělávání ve vyspělých zemích EU. Bohužel stále ještě jsou některá místa zastávána podprůměrně schopnými, kteří se pouze ze všech sil snaží udržet neudržitelné. Zajedno jsou všichni pouze v tom, že na vědu je vynakládáno málo peněz.
Věda není luxus
Zvyšující se zájem našich současných politiků a zvláště zájem veřejnosti o vědu je proto potěšující. Pozornost si zaslouží především vědci, kteří skutečně bádají, nebo ti, kdo se starají o aplikaci vědeckých poznatků. Uvažovat o vědě jako o luxusu pro vybrané bohaté jedince, zbývají-li peníze, je velmi primitivní pohled. Dnešní vzdělanci a osvícení politici vědí, že nejlepší investicí je investice do vzdělání a vědy. Také úspěšní vědečtí pracovníci v Akademii věd i na vysokých školách si jsou dobře vědomi, že tajemstvím úspěchu je rozumět své práci po stránce vědecké i manažerské, obklopit se vynikajícími spolupracovníky, rozvinout širokou domácí a mezinárodní spolupráci, snažit se uplatnit vědecké výsledky v praxi a mít konstruktivní vizi, jak zlepšit podmínky vědy a vzdělávání.
Vědci se u nás určitě nemají lépe než jiní státní zaměstnanci. Lepší finanční ocenění jejich práce zřejmě přijde až s celkovým zvýšením životní úrovně. Vědci totiž nemohou ani demonstrovat za zvýšení platů, ani vyhrožovat, že nepřijdou do práce - nikomu by to asi v dané chvíli nevadilo. Mohou ale pracovat 12 až 14 hodin denně třeba na dvou místech, mohou si přilepšovat odměnami z domácích a zahraničních grantů anebo mohou odejít na lépe placená místa do zahraničí. Zvláště pro mladé často představuje práce v zahraničí nejen lepší možnosti finanční, ale i vzdělávací. Rozhodně by se však měly cíleně vytvářet podmínky pro jejich návrat zpět.
Jak ocenit vědce?
Na vědu si nemůžeme hrát ani ji nějak podvést. Všechny malicherné hádky o tom, kde, kdo a jak má vědecky bádat, jsou směšné. Buď jde diskutérům o politickou či institucionální moc, anebo o to, jak dělat vědu co nejlépe a jak uplatnit nové poznání ve prospěch lidstva. Pak se ovšem musí myslet i na ty, kdo vědu dělají, tedy zajistit vědcům co nejlepší podmínky pro jejich výzkum. Ekonomická otázka (co to stojí) a efektivita (co to přinese) jsou důležité, ale bohužel ne vždy mohou být zodpovězeny ihned. Přínosem jsou i doprovodné součásti vědy, jako je výchova a vzdělávání mladých a aplikace vědeckých poznatků do praxe. Kde jsou tyto otázky v našem sporu Akademie věd versus vysoké školy? Zdá se, že tyto otázky jsou pro některé kritiky jen druhotné.
Smysl oceňování vědců - jako to například zamýšlí projekt Česká hlava - pak nespočívá pouze ve výši finanční částky, ale i v prestiži. Vědci, kteří bezpochyby hodně vědí a tvoří, jsou ve své podstatě velmi skromní a pokorní k přírodě. Jejich věhlas nezávisí na penězích.
Až na krajní výjimky známé z doby nacismu nebo komunismu není pro udělení ceny ani podstatný zdroj peněz. Každý, včetně zbohatlých jednotlivců, průmyslových podniků či státních institucí, kdo vynaloží peníze na ocenění, sleduje svůj určitý prospěch. Alfred Nobel měl možná po vynálezu dynamitu výčitky, nebo tím, že prožil život bez dědiců, se chtěl stát nesmrtelným. Farmaceutické firmy, nadace, univerzity a výzkumné instituce sledují zase svou reklamu a prestiž, ministerstva a stát s jeho představiteli potřebují ocenit obecně prospěšné nebo významné počiny. Nikdy nejde o čisté ocenění ve filozofickém slova smyslu, vždy lze vidět jistou formu show businessu.
Ostatně věda se dnes tak trochu stává show businessem - a je to dobře. Takový přístup jednak přináší nezbytnou popularizaci vědy a přenos poznatků mezi mládež a veřejnost, jednak lidé chtějí vidět, jací lidé dělají vědu. Bohužel častěji než o skutečných vědeckých objevech se dozvídají o zatím nepodložených a neprokázaných výsledcích či o šarlatánských praktikách.
Nejdůležitější problémy naší doby se ale bez vědeckého poznání budou držet pouze na úrovni mediální senzace. Jediným řešením je přistoupit k jejich detailnímu prozkoumání. Pouze tak bude možné se zbavit problémů, jako jsou povodně, narušené životní prostředí, díry v ozónové vrstvě, nedostatek potravin v rozvojových zemích, chemické a nukleární zamoření, AIDS, nádory a ostatní závažná onemocnění, ale i fanatismus a terorismus nebo větší bezpečnost letecké a automobilové dopravy. Ve všech těchto případech se bez vědeckého hlediska a poznání nedostaneme nikam!
Autorka je ředitelkou Ústavu experimentální medicíny AV ČR a vedoucí Ústavu neurověd Univerzity Karlovy, 2. Lékařské fakulty