Okamžitá výpověď, řekli jim. Rok se soudí, aby mohli pracovat

František Nehasil a Růžena Fraňková přišli o práci v lednu 2001. Zaměstnavatel je na hodinu propustil, protože podle něj hrubě zanedbali povinnosti. Soudu trvalo rok, než rozhodl, že firma neměla na výpověď právo. Celou tu dobu byli oba propuštění téměř bez peněz.
Osudem obou zaměstnanců se stal "paragraf 53": okamžité zrušení pracovního poměru.
Pokud někdo přijde o práci s takovým zdůvodněním, hledá nové zaměstnání velmi obtížně. "Kromě ztráty práce mu navíc zaměstnavatel přestává platit dávky nemocenského zabezpečení, ztrácí i nárok na podporu v nezaměstnanosti," uvádí Marcela Kubínková, právnička z Českomoravské konfederace odborových svazů.
Navíc takového zaměstnance svazuje i soud - pokud chce propuštěný uspět, neměl by jinde začít pracovat na plný úvazek. "V takovém případě by soud žalobu na zrušení výpovědi zamítl. Měl by za to, že zaměstnanec neměl vážný zájem v dosavadní práci pokračovat," dodává Kubínková.
Zpátky u rodičů
Proč František Nehasil přišel o místo ve včelařské prodejně? Před Vánoci před dvěma lety musel na soud. "Nahlásil jsem to, a týž den večer jsem se vrátil. Vedoucí na mě spustil, že jsem si měl vzít dovolenou a že jsem se dopustil podvodu. Já si však myslel, že mi mzdu za ten den uhradí soud," říká.
Jeho kolegyně Růžena Fraňková byla na hodinu propuštěna kvůli chybám při vedení pokladny. I tady firma usoudila, že to bylo hrubé porušení pracovní kázně.
Šéf prodejny Miloslav Peroutka u soudu tvrdil, že musel být přísný. "Jinak by jejich jednání mělo negativní dopad na pracovní kázeň ostatních," uvedl. Dál už o případu nechtěl mluvit.
Oba zaměstnanci se ocitli bez mzdy, před sebou navíc vidinu, že kvůli soudu delší dobu žádnou nedostanou. "Naštěstí jsem si předtím koupil jízdenku na celý rok a bydlím ve vlastním domku. Neplatil jsem však v té době ani výživné," popisuje Nehasil.
Paní Fraňková musela vydržet z úspor a půjček od známých. "Na úřadu práce jsem se evidovala, ale na sociálce mi řekli, že nic nedostanu, protože příjem naší rodiny těsně překračuje určený limit. Bydlela jsem v té době s rodiči, kteří jsou již několik let v důchodu," říká.
Strach a málo lidí
Zkušenost Jiřího Jonáka z občanského sdružení Práce a vztahy, které pomáhá zaměstnancům, ukazuje, že podobné soudní spory trvají i několik let: "Firma spoléhá na to, že se zaměstnanec lekne a nebude do dlouhého soudu chtít jít. Zastupuji případ, který trvá už třetí rok."
Proč takové průtahy? Pražská soudkyně Milada Románková, která ročně rozhoduje přes sto pracovněprávních sporů, říká, že ne vždy se jí například podaří sehnat přísedící. "Mám k dispozici pouze šest až osm soudců z lidu a ti nemusí mít vždy čas," tvrdí. "Ústní jednání jsou navíc rozvleklejší, protože jak zaměstnanec, tak zaměstnavatel mají na věci mnohem větší osobní zájem," dodává soudkyně.
Odboráři jsou přesvědčení, že zrychlení procesů, které by ulehčilo i zaměstnavatelům, by pomohla změna zákona. "Řešením by bylo, kdyby se soudy zabývaly jen závažnými případy. O těch jednodušších by rozhodovala smírčí komise, která by byla rychlejší. Ve světě jsou běžné i pracovní soudy," říká právnička Kubínková.
Proti pracovním soudům se zatím staví Ministerstvo spravedlnosti. Musela by se totiž měnit ústava. "V současnosti se kloníme k jiné variantě - vzniku pracovněprávní poroty. Mezi přísedícími by byli zástupci zaměstnanců i zaměstnavatelů," uvedl šéf legislativního odboru Vladimír Král.
I kdyby změna přišla v příštích měsících, Františka Nehasila a Růženu Fraňkovou už před zdlouhavým procesem neuchrání. Jeden soud sice po roce vyhráli, nyní je však čeká další: o ušlý výdělek.