Tím pomýleným může být spíš Klaus

Tím pomýleným může být spíš Klaus

Averze Václava Klause vůči euru má nepřeberné množství podob. Znovu to ukázal jeho rozhovor pro slovenské Hospodárske noviny (český výtah HN zveřejnily 12. listopadu), v němž mi přidělil roli představitele pomýlených zastánců a propagátorů výhod našeho členství v eurozóně.
Dovolil bych si připomenout, že to není pouze česká a slovenská centrální banka, kdo navrhuje zbytečně neodkládat převzetí jednotné měny. Možná ještě intenzívněji v tomto duchu argumentují centrální banky Maďarska a Polska a také baltských republik. A půjdeme-li ještě dále do minulosti, o malých ekonomikách sousedících s Německem (Rakousko, Dánsko, Nizozemsko) se dá prohlásit, že zavěšením svých měn na marku vstoupily do měnové unie dávno před jejím faktickým vznikem.
A konečně co 12 centrálních bank z členských zemí eurozóny, které mají bezprostřední zkušenost s realizací jednotné měnové politiky? Zkrátka, není těch pomýlených už nějak příliš mnoho? Podle mého názoru je jich dostatečně mnoho pro domněnku, že by tím pomýleným mohl být spíše Václav Klaus.
Základní problém Václava Klause zřejmě spočívá v tom, že veškeré dění nazírá z pohledu jakési zjednodušené teorie byrokracie, která tvrdí, že bytostním zájmem každé instituce je bobtnat, upevňovat chapadla moci a přesvědčovat o svém významu.
Viděno tímto zorným úhlem se pak skutečně musí zdát chování centrálních bank, které odevzdávají svůj nejdůležitější odznak ekonomické moci a prestiže do Frankfurtu, jako nelogické, nepochopitelné, a proto i nasáklé postranními úmysly.
Jakkoli to může Klausovi znít nepochopitelně, jsem hluboce přesvědčen, že v postupu evropských centrálních bank, které jakoby systematicky pracují na zmenšování svého významu, se zrcadlí porozumění nejpodstatnějším ekonomickým trendům.
Centrální bankéři malých a velmi otevřených ekonomik citlivě vnímají rizika kursové nestability v prostředí vysoké mobility kapitálových toků a tvrdých lekcí finančních trhů, kterých se jim mnohdy dostává i za malé hříchy hospodářské politiky. Ve své každodenní praxi jsou konfrontováni se zužujícími se mantinely pro autonomní měnová rozhodnutí a také s velmi častým výskytem neměnových vlivů utvářejících cenový pohyb.
Spekulační útok na korunu v roce 1997, současná epizoda apreciační kursové bubliny, ale i potenciální výbušnost nezkonsolidovaných veřejných financí jsou názornou ilustrací našich vlastních lekcí i možných budoucích rizik. Podstatné jsou rovněž skutečnosti, které dokládají vysokou obchodní a majetkovou provázanost se zeměmi Evropské unie.
Centrální bankéři velkých ekonomik pak spíše vnímají rizika tržního soupeření národních měn v prostředí směřujícím k upevnění jednotného trhu. K dispozici mají bohaté historické zkušenosti o škodlivosti kompetitivních devalvací, o problematičnosti řízeného přestavování centrálních parit i o neschopnosti jakkoliv těsně zkoordinovaných měnových politik zabránit kolapsům kursových systémů. Vývoj západoevropské měnové integrace tak v minulých desetiletích otestoval množství vývojových forem, aby dospěl k poměrně robustnímu poznání, že jednotnému trhu nejlépe vyhovuje jednotná měna.
Prointegrační uvažování drtivé většiny evropských centrálních bank se tak opírá o rozumnou teorii i o bohaté empirické poznání, že měnová politika se řadí k oblastem, jejichž výkon je účelné provádět z nadnárodní unijní úrovně. Tomuto globalizačnímu proudu se nedá zpěčovat žárlivým střežením dosavadních privilegií přesto, že přerod doposud národní instituce na součást panevropského tělesa není vůbec bezbolestnou záležitostí.
Centrální bankéři vesměs tvoří kosmopolitní společnost, kterou nijak zvlášť neděsí představa, že přestanou být prvními ve své "gubernii" výměnou za alikvotní podíl na rozhodovací odpovědnosti v hlavním městě. Po profesní stránce tím Česká národní banka může jedině získat. A na tom pak nepochybně vydělá i celá naše země.
Autor je viceguvernérem
České národní banky

Nejen česká a slovenská centrální banka navrhuje neodkládat převzetí jednotné měny. Obdobně argumentují banky Maďarska a Polska.