Milan Daniel: Češi se podílejí na otrokářské práci

Češi se podílejí na otrokářské práci

Okresní poradní orgány pro integraci cizinců, které vznikly před dvěma lety z rozhodnutí vlády, budou moci po Novém roce pokračovat v novém správním uspořádání jen tehdy, rozhodnou-li o tom zastupitelstva obcí s rozšířenou působností. Zdalipak ale zastupitelstva najdou potřebu ustavovat něco, bez čeho mohou obce klidně fungovat?
Co by ostatně cizincům ustavení případných komisí pro integraci přineslo? Řekněme rovnou, že nic.
Skutečných zájemců o integraci je mezi více než čtvrtmiliónem cizinců, kteří u nás mají povolen dlouhodobý nebo trvalý pobyt, jen mizivé procento. Většina z nich si k nám přijíždí pouze vydělat peníze.
Přesto existuje suma cizinců, kteří ze svých zemí odešli po pečlivém zvážení a mají vůli se u nás usadit. Většina z nich tvrdě pracuje, často v profesích, které nám Čechům příliš nevoní. Výsledek jejich práce se podepisuje na českém národním důchodu.
Ve stále se zhoršující demografické situaci republiky je to moment, který si zaslouží pozornost. Nebylo by snad současně účelné a rozumné motivovat ty cizince, kteří mohou nyní a v budoucnu prospět důchodové situaci českého státu k tomu, aby se u nás usazovali ve větší míře?
Cizinecký zákon znesnadňuje cizincům pobyt zejména tím, že jim nařizuje, že musejí pro udělení víza nad 90 dnů prokázat, že disponují "prostředky pro pobyt na území" ve výši mnohonásobku životního minima (na pobyt v délce jednoho roku je to 37násobek!). Pobyt musí být - v zásadě za stejných podmínek - každoročně prodlužován. Teprve po deseti letech pobytu může cizinec získat pobyt trvalý.
Co to v praxi znamená pro pětačtyřicetiletého vedoucího projektanta z Ukrajiny, který k nám přišel proto, že jeho kariéra po rozpadu SSSR a zrušení výzkumného ústavu doma skončila?
U nás deset let nesežene práci, kde by ve svůj i náš prospěch mohl uplatnit odborné dovednosti i praxi a také znalost specifik východního trhu. Pracuje jako nástrojař, jeho žena, rovněž inženýrka, jako dělnice. Každý rok se chvějí, aby dostali pracovní povolení. Teprve krátce před důchodem mohou být v situaci, kdy jim zákon umožní, aby zde zůstali natrvalo a získali práci, pro niž je bezproblémový pobyt jednou ze základních podmínek. Práci, která přinese této zemi nesrovnatelně větší prospěch.
Cizinců s podobnými předpoklady žije v České republice celá řada. Jejich české okolí je pozorně vnímá a kriticky hodnotí. Nepotřebuje k tomu deset let - již po zmíněných třech letech jsou jejich sousedé a následně i zastupitelstva obcí schopna rozeznat, kdo je a kdo naopak není pro ně akceptovatelný, s kým chtějí a s kým naopak nechtějí žít.
Zákon bohužel nerozlišuje a s něčím takovým prostě nepočítá, všechny cizince hází do jednoho pytle. Po deseti letech tak získá trvalý pobyt jak člověk bezproblémový, tak i ten, kdo to se zákonem "umí".
Hezky napsaná koncepce integrace tak naráží v praxi na zákon, který této zemi prospěch nejenže nepřináší, ale přímo nahrává organizovanému zločinu.
Ukrajinský zprostředkovatel, který v koločavské krčmě dá dohromady "družstvo" pětapadesáti "družstevníků" a vyřídí jim příslušné doklady a povolení (správní poplatky ve výši několika set korun) vybere od každé ze svých oveček ekvivalent dvaceti tisíc. Čistý (samozřejmě nezdaněný) zisk je zhruba milión. Další zisk je z práce těchto lidí, kteří dostávají jen část fakturované částky - ta druhá jde do kapes "klientů".
Otrokářská praxe se však netýká jen Ukrajinců nebo nově i Slováků. Je ostudou této země; i proto, že je podmíněna zněním zákona. Tím, že před ní zavíráme oči, se na zločinu podílíme.
Její změně brání "jen" potřebná legislativní úprava, která by vytvořila prostor pro lidskou důstojnost a uplatnění základních lidských práv. Nelze v této souvislosti nemít dojem, že na zachování současného legislativního rámce mají zájem nejen ukrajinští a jiní klienti.
Takzvaný český národní zájem je totiž při bližším zkoumání docela prozaický a vyjádřitelný penězi. Které tradičně nesmrdí.
Autor je vedoucím poradny pro integraci cizinců s působností pro Pardubický kraj

Otrokářská praxe se rozhodně netýká jen Ukrajinců nebo nově i Slováků. Je ostudou této země; i proto, že je podmíněna zněním zákona.