Duhové děti Inků

"Moc jsem po tom toužila. Chtěla jsem poznat zblízka všední život andských indiánů. A když už jsem měla mezi nimi žít, přemýšlela jsem, jak jim pomoci."
Olga Vilímková učila na Vysoké škole ekonomické v Praze francouzštinu a reálie Latinské Ameriky. Příležitost poznat Peru a sblížit se s místními indiány měla v uplynulých devíti letech během šestnácti výprav v roli průvodkyně turistů. Po odjezdu výpravy zůstávala ještě nějaký čas mezi horaly a získala si mezi nimi přátele. Vesnice tu sice mají často nově postavené školy, ale leckde chybí učitelé. Učit ve výšce čtyř tisíc metrů, dojíždět hodinu i déle, snášet zimu a další útrapy se chce málokomu. Ale právě takové podmínky českou učitelku lákaly. Pucamarca je ve výšce 3885 metrů nad mořem, ke kondorům, ale prý i k lidem je tu blíž.
Nakonec se rozhodla a poslala velvyslanectví Peru nabídku: učit rok školáky v Andách. Věděla, že tam na platy učitelů chybějí peníze, vzdala se proto mzdy i nároků na ubytování. Prodala auto a vybrala úspory...
Práce na poli má přednost před školou
První den nového školního roku přišly do školy dvě děti, druhý den žádné, třetí den jedna holčička... Učitelka znervózněla. Ale ředitelka školy pro 45 dětí ji uklidňovala: "To je normální. Nový školní rok začíná zároveň se sklizní brambor..."
Učitelky zatím odklidily rumiště ze dvorku i ze tříd, vymalovaly je, vyzdobily a čekaly na děti. Pak Olga Vilímková ztratila trpělivost a vydala se do rodin. Přemlouvala rodiče, ať děti do školy pustí. Ti smlouvali, vymlouvali se, prosili o strpení... Nakonec se učitelka rozhodla na to jít jinak.
Chudoba zdejších potomků Inků je obrovská. Děti mají většinou jen jedno oblečení, málokteré má v drsných podmínkách například hřejivý svetr. Olga získala své přátele v centrálním městě Cuzco, kteří se živí pletením, pro myšlenku, darovat všem dětem ve škole svetr. Svetry měly být stejné, protože v Peru jsou na středních školách předepsané uniformy - je to milosrdné nařízení v zemi, kde je chudoba tak nápadná. Děti do školy chodit chtěly, mimo jiné znamenala únik z dřiny na poli a v domácnosti. Při návštěvách rodičů teď mohla nová učitelka slíbit: "Děti, které budou chodit do školy, dostanou od sponzora krásný, teplý svetr." Třída se brzy zaplnila.
Olga Vilímková se stala pro vesničany autoritou. Dokonce dokázala přimět rodiče, aby děti "pustili" na preventivní lékařskou prohlídku. Do Chinchera, městečka, kde ordinoval lékař, s nímž prohlídku dojednala, se vypravil ze vsi průvod takřka pohřební. Matky i děti slzely, strach jim svazoval nohy. Teprve později se dozvěděla příčinu: měli hrůzu z toho, že dětem lékař vezme všechnu krev. Ale důvěra v učitelku, která by dětem jistě nedala ublížit, byla již větší než strach. Když první uplakané děti vyšly z ordinace v pořádku, výprava se rozveselila. V čekárně byla navíc televize, v níž běžely animované pohádky. Některé děti tento div techniky spatřily poprvé.
K zvláštnímu veselí ale důvod nebyl. Lékař zjistil u všech dětí v těle parazity a mnohé trpěly chudokrevností. Učitelka se pak snažila přimět rodiče, aby dávali dětem pestřejší stravu - byly většinou živi jen z kukuřice a brambor. Jednou za dlouhý čas dostaly maso, většinou z morčat, která tu chovají na jídlo.
"Malé děti často umírají hlavně na průjmy a záněty průdušek," říká Olga Vilímková. "Všichni moji školáci zažili v rodině úmrtí svého sourozence. Každé druhé dítě bylo poloviční sirotek. Muži tu často umírají při přírodních katastrofách. V sousední vesnici Umasbambě se náhle sesula půda, a pohřbila zaživa sedmnáct mužů, kteří pracovali na poli. Zůstalo po nich třicet dva sirotků."
Kupodivu vzácné není, ani když zasáhne jezdce na koni blesk. Horské bouře v krajině téměř bez stromů jsou zákeřné. Výjimkou nejsou smrtelné pády z koní nebo ze skály, často pod vlivem alkoholu. Ženy zase umírají při porodech. Rodí doma, v podřepu, drží se přitom veřejí, pomáhá jim jen sousedka. Hygiena je naprosto nedostatečná.
Místní populaci sužují pohlavní nemoci, šířené promiskuitním chováním. "Snažila jsem se dívkám vysvětlit, že když si k nim přilehne strýc, soused nebo dokonce muž z vlastní rodiny, a chce na ní, aby ho poslechla, poslechnout ho nemusí a ani nesmí," vzpomíná Olga Vilímková. "Polovina dívek tu totiž otěhotní ještě než jsou plnoleté, a právě po takovém zážitku. Mnohdy ani nevědí, že poté mohou mít dítě. Je tu samozřejmostí, že muž se o takové, mimoděk zplozené děti nestará, ani se k nim nehlásí. Vídala jsem, jak muž jede na koni, a za ním se táhne jeho žena a nese zavazadla. Ženy na veřejnosti nesmějí mluvit, postávají stranou od mužů. Opilí mužové bijí je i děti."
Jí se přehlížení a nadvláda mužů netýkala. Jako učitelka a navíc cizinka měla zvláštní postavení. "Věděli, že jejich děti svědomitě učím, že je mám ráda. Po večerech chodili ke mně na jazykové kurzy i rodiče, samozřejmě že zdarma. Otec Edisona, jednoho bystrého a nadaného žáka, jednou přede mnou dokonce poklekl a chtěl mi z vděčnosti políbit lem šatů. Docela mě vyděsil. Zvláštní je, že dal synovi jméno po slavném fyzikovi, toužil po tom, aby mohl studovat."
Jsme potomci Inků
Tuto větu napsala Olga dětem na tabuli hned v prvních dnech, a začala jim vyprávět dějiny jejich předků. Žáci naslouchali s radostným úžasem. Netušili, že evropská paní učitelka jim říká věci, které nejsou v osnovách. Výuka hrdost malých indiánů na kulturu předků nepěstuje. Většina zdejších indiánů, kteří tvoří téměř polovinu peruánské populace, hrdá není. Chudoba a dřina je sráží k zemi. Jen pět procent jich studuje na vysoké škole. Přitom i lidé vysoko v horách vědí, že lepší život jejich dětem může přinést vzdělání, studium. Ale i pro velmi nadané děti z chudých rodin je nedostupné. Základní škola končí po šesti letech. Za středoškolským vzděláním se musí do města. Jen zápisné do střední šestileté školy stojí v centrálním městě Cuzco v přepočtu téměř čtyři tisíce korun.
Další velká vydání představují učebnice, například povinná bible přijde na takřka šest set korun, platí se za sešity, učební pomůcky, uniformu, cvičební úbor, za písemné práce a různé akce ve škole. Další částky je třeba vyplácet rodině, která dítě u sebe přes týden ubytuje, a poskytne mu i jídlo. V některých případech si musí dítě pobyt a stravu odpracovat.
Díky za Všední den
Obyvatelé Pucamarky se probouzejí o páté, na rohoži v domku z vepřovic pokrytém suchou trávou. Ještě za svítání poděkují Pachamamě - Matce Zemi - za to, že se probudili zdraví, že v noci nebylo zemětřesení, že budou mít přes den co jíst. Postel má málokterá rodina. Děti spí na rohoži položené na udusané hlíně, mívají dohromady jednu přikrývku, zahřívají se navzájem. Děti vyskočí, a běží k potoku pro vodu na mytí a vaření. V koutě místnosti rozdělají oheň, někdy v improvizovaných kamnech z vepřovic, kouř odvádí otvor ve střeše. Všichni se opláchnou do půli těla ve škopku na dvorku, neodradí je ani mrazík. Také vlasy každé ráno propláchnou ledovou vodou. Čištění zubů je ale velmi vzácný úkaz. Žena uvaří na ohni čaj z bylin, k snídani je několik studených brambor nebo pražená kukuřice. Muž jde pracovat na pole, žena pak odvádí dobytek na pastvu. Děti - v lepším případě - zamíří do školy.
Obživu lze nalézt ve městě, ale málokdy jde o stálé zaměstnání. Štěstí je, když se šikovné ženě, která plete z vlny lam a ovcí čepice nebo svetry či tká koberečky, podaří na trhu v městě prodat svůj výrobek cizincům.
Kolem šesté se stmívá, ochladí se, fouká studený vítr. Rodina posedává v podřepu či na rohožích kolem ohně, každý vypráví, co ten den zažil. K večeři je zeleninová polévka, brambory s rýží a se zeleninou. Morčata jsou svátečním pokrmem.
Jediný domek ve vesnici - vždy jen o jedné místnosti - nemá podlahu, okno, není do něj zavedena elektřina, nábytek je minimální. V koutě místnosti nebo v patře se chovají morčata. Někdy má rodina domky dva. V jednom spí, v druhém je kuchyně. Oblečení se věší na hřebíky zatlučené ve zdi. Většinou ale mají horalé všechno své šatstvo stále na sobě, ženy nosí třeba šest vrstev sukní, muži všechny své svetry, přes ně pončo a na hlavě typickou pestrou čepici. Ale ani v mrazech nenosí ponožky, jsou pro ně přepychem, a nemívají slušné boty. Většinu roku šlapou po horách v gumových pantoflích. Omrzliny jsou i u dětí časté.
Svátky na hřbitovech s "čičou" a muzikou
V Peru se po Španělsku slaví fiestou kdejaký svatý. Katolický světec je ovšem uctíván po indiánsku. Rodina jde při té příležitosti navštívit své předky na hřbitov. Z každého jídla a pití dá matce zemi Pachamamě první sousto a kapku. Lidé věří, že zemřelí v hrobech hodují a radují se s nimi. Pije se kukuřičné pivo - čiča. Původní indiánské náboženství tu srostlo s katolicismem v bizarní útvar. Ženy chodí v neděli na mši, ale do košíčku položí na bílé plátno rodinné sošky indiánských božstev a nechají si je od kněze posvětit. Svatý Antoníček zase dostane obětiny, trochu kukuřice a koky. V obětinách Pachamamě a horským duchům, Apuům, se naopak objevují symboly křížů, andělů či kostelů. Nesčíslně druhů takových symbolů, od mobilního telefonu až po pokus o vysokoškolský diplom, se vykrajují z plátů obarvené cukrové hmoty, a prodávají se na tržištích. Aby se symboly těchto přání dostaly k bohům, spalují se někdy na ohništi.
Vánoce se slaví v movitějších rodinách podobně jako v ostatním křesťanském světě. Chudé indiánské děti ale nedostávají dárky, a protože vědí, že k vánocům patří, je jim to líto. Některé firmy a organizace zavedly ve městech tradici vánočního podávání horké čokolády. Chudší děti postávají na místě už od svítání. Po dlouhých hodinách čekání přijde slavná chvíle nalévání čokolády, děti se tlačí a strkají, ty na které nezbylo, pláčou.
Nadace Inka
Vánoce přicházejí v Peru před letními prázdninami. V té době Olze Vilímkové končil pobyt v Pucamarce. Za školní rok nejen poznala důvěrně život indiánů, ale stala se jeho součástí. Mezi českými známými uspořádala sbírku, za níž zorganizovala - v očích místních obyvatele - doslova legendární výlet dětí na Machu Picchu, jindy k jezeru Titicaca nebo do centrálního města Cuzco. Zaplatila ze svých úspor zavedení elektřiny do školy. Iniciovala výstavbu foliovníku na školním dvoře, aby měli školáci dostatek zeleniny. Sháněla sponzory, kteří školu "duhových dětí", tak se jejím školákům přezdívalo kvůli modrým svetrům s duhou, podporovali.
Děti neměly nouzi o barvy a čtvrtky a jejich výtvarná tvořivost se překvapivě rozvinula. Když se jednou Olga dozvěděla, že za týden je uzávěrka soutěže školáků v kreslení, obeslala ji výtvory svých dětí, a ty vyhrály co se vyhrát dalo. Ceny byly ovšem ryze praktické: cukr, deset kilo rýže... Olga nechala vybudovat na školním dvoře dětské hřiště s průlezkami, v kraji něco nevídaného. Před vánoci s pomocí sponzora nakoupila všem dětem hodnotné dárky. Především ale myslela na to, jak umožnit nadaným a bystrým dětem nejen z Pucamarky, aby mohly studovat. Ještě než odjela, podařilo se jí získat české adoptivní rodiče pro nejchudšího a přitom velmi nadaného Edisona. Díky tomu má už za sebou první rok na střední škole.
Když se vánoční dárky dětem rozdávaly, česká učitelka už u toho nebyla. Od svého návratu do Prahy přemýšlela, jak dětem peruánských horalů pomoci ke vzdělání. Založila nadaci Inka (www.peru.cz/inka), díky dálkovým adopcím, které se svými pomocníky doma i v Peru během jediného roku zprostředkovala, studuje už 35 dětí.
"Vždy když se vracím do toho nádherného kraje v Andách, je mi zvláštně, jako bych odsud ani neodjela," říká Olga Vilímková. "Mám na místě spoustu práce kolem nadace, musím poplatit co je třeba, rozvést dětem dopisy a drobné dárky od adoptivních českých rodičů, shánět další děti, nechat je vyfotit, vyplnit formuláře... Čeští "rodiče" také mají právo dostat kopii vysvědčení svého studenta. Po splnění průvodcovských povinností tu zůstávám déle, jsem tu už doma jako v Čechách."
[*]