Reakce konzervativních mozků odpovídají vážnosti chvíle; jsou hněvivé, rozhořčené až bojovné. Skoro by člověk nepoznal, co ideovým potomkům koloniálních výpadů vadí víc. Zda to, že povinnou výuku cizích jazyků vnutila britské vládě Evropská unie (a za unií hledej v tomto případě jazykovou, kulturní i mocenskou výbojnost Francouzů), anebo to, že se imperiální úspěchy předků obrací vniveč:
"Nařízení, že se každý musí učit cizí jazyk," píše komentátor Timesů, "je stejně nesmyslné jako nařízení, že každý musí vykopat díru a hned ji zase zahrabat. Poté, co naši předkové donutili celý svět mluvit anglicky, se přece nemusíme učit žádný z těch jazyků, jakými ostatní od narození mluví."
Kromě pocitu lingvistické nadřazenosti (patříme přece k nejmocnějšímu jazykovému bloku světa) živí britské nespokojence i pocit ztráty času. Dovedete si představit ty výhody, čtu jeden z argumentů, kdyby naše děti dělaly něco mnohem zajímavějšího a užitečnějšího, než že by se naučily, jak si ve Francii objednat "un café"? Dovedete si představit, v jakém stavu by byla naše společnost, kdyby se děti místo neužitečných cizích jazyků intenzivněji učily ekonomiku, politiku a právo?
I když po mně odpověď nikdo nežádá, já si to představit dovedu: do života Británie by se definitivně obtisklo to, co vidím v základní škole svých dětí. Každé druhé dítě přichází z jiného než z anglického kulturního a jazykového zázemí. Každé druhé dítě mluví kromě plynné angličtiny jedním nebo dvěma dalšími jazyky. Strávil jsem ve třídách svých dětí dost času, abych dovedl vypozorovat poměrně jednoznačné pravidlo: děti, které byly obdařeny superioritou vyplývající z pouhého faktu rodilého angličtinářství, jsou méně pilné - a méně zajímavé. Proč? Možná jen proto, že spolužáci, přecházející plynule z jazyka do jazyka už v sedmi letech vědí, že jazyk je k něčemu víc, než jen k objednání kávy. Možná i proto, že kopírují zkušenost rodičů: chceš-li uspět, musíš být dvakrát lepší, než rodilý mluvčí.
Ostatně, jazykovou a kulturní pestrost začaly britským státním školám závidět i mnohé školy soukromé (pravděpodobně ke vzteku oněm citovaným i necitovaným jazykovým kolonialistům). Aby své vybrané žáky neochuzovaly a předali jim také jinou, než jen skleníkovou zkušenost neposkvrněného akcentu, nabízejí chudším rodinám s nebritským rodokmenem stipendia. Svým způsobem jde o princip ZOO, ale všichni jsou spokojeni: jak rodiče, kteří by si stipendium nemohli dovolit, tak i rodiče, kteří si ho dovolit mohou.
Jako otci, který má v britských školách tři děti, se mi program roku 2010 jeví jako logický. Navazuje totiž na každodenní zásady, podle kterých učitelé s dětmi jednají. Učí je nejen teoreticky poznávat náboženství a kulturu všech spolužáků, ale učí je například i "tématicky" vařit, zpívat, oblékat se. Jediné, co chybí, je nesdělitelná zkušenost (jakéhokoli) cizího jazyka. Ředitelka "naší" školy to dokonce nedávno vyslovila: "Čím více bude svět mluvit anglicky, tím rychleji zmizí výhoda pro ty, co od přírody JEN mateřsky mluví."
Má přítelkyně Henrietta ovšem tvrdí, že i přes různé záblesky moudrosti nejsou Britové na větší konkurenci připraveni. Podle ní nesnesitelně zlenivěli a žijí už jenom minulostí. Ze sentimentu jazykových mocnářů by se dalo soudit, že má pravdu. Přesto musím být spravedlivý: neříká to Henrietta jenom proto, že je Skotka, a svůj život promarnila tím, že se naučila plynné italštině, němčině a turečtině?
[*]