R. Hindls, S. Hronová: Stát si o tu statistickou sprchu řekl

Odkudsi z hlubin takzvaných zušlechťovacích operací se nedávno vynořilo 40 miliard korun. Tato přívalová vlna zásadně změnila údaje o českém vývozu v loňském roce. Na jedné straně sice vylepšila hrubý domácí produkt, ale především veřejnosti poodkryla skutečný stav řízení dnešní české (státní) statistiky.
Jestliže tato část statistiky byla a je majetkem "státním", položme si logicky otázku: Co proti možnému riziku podobných přívalových vln stát preventivně v posledních dvou či třech letech učinil. Jinak řečeno: Jak mateřsky o svoji statistiku stát skutečně pečoval?
Nepochybné je, že státní statistickou službu může a musí provozovat jenom stát. Je to dáno jejím rozsahem, závažností a často i intimitou údajů. Nemůže ji tedy nahradit žádná soukromá nadační aktivita ani podnikatelský subjekt. Statistiku jako celek v žádném případě, ale v podstatě ani její jednotlivé menší části.
Platíme si ji my všichni z daní a dalo by se tudíž očekávat, že nám někdo dá čas od času odpočet toho, jak efektivně jsou tyto prostředky vynakládány. Odpočet třeba toho, jak reálně nám státní statistika vytváří obrazy světa, v němž každý den žijeme, či třeba toho, jak komunikuje s těmi, kteří ji nutně ke své práci a ke svému rozhodování potřebují.
Kdo platí, kontroluje. Třeba tím, že občas veřejně prověří, jaká metoda práce se zrovna používá, k jakým výsledkům vedla, jaká jsou její úskalí či zda stupeň konání skutečně odpovídá nejmodernějším poznatkům a postupům statistické vědy. Nebo o tom alespoň vyvolá diskusi. Tedy jakýsi veřejný odborný audit. Nebo kvalifikovanou oponenturu.
Ve vyspělém (státním) statistickém světě nalezneme různá parlamentní slyšení či semináře pro uživatele, kde na sebe mluví obě strany - tvůrci statistiky i její odběratelé. Ne tak ovšem u nás, zde se užívá postup "Tady máš a ber".
Co na tom, že za pár měsíců je leccos třebas o 40 miliard jinak? Nebo že u položky "běžné daně finančních institucí" v systému národních účtů vychází záporné (!) číslo. To je trochu zjednodušeně řečeno asi totéž, jako kdybychom ze svých příjmů nejenže daně nikomu neplatili, ale ještě bychom je ku svému prospěchu dostávali.
Kdo platí, má i právo chtít pokud možno jen to nejlepší. Třeba něco z toho, co vznikne vlastním výzkumem nebo originální aplikací třeba už objeveného. Jenom pro dokreslení: Jeden z nejprestižnějších evropských (státních) statistických úřadů, vlajková loď z města nad Seinou, se jmenuje Státní ústav statistiky a ekonomických studií a má výzkum nejen v názvu, ale především ve svých útrobách. Mimochodem včetně prestižní vlastní vysoké školy.
Ne tak ovšem u nás. Poslední zárodky vlastního výzkumu se v Českém statistickém úřadu po roce 2000 v podstatě úplně rozplynuly. Jistěže - nejsme Francie. Ale na druhé straně se dobře ví, že česká takzvaná univerzitní státověda má dlouhou a hrdou tradici, která přežila útrapy obou válek i druhé poloviny minulého století. Nepřežila však rok 2000. Doufejme však, že jen na čas.
A proč ještě si prostřednictvím státu platíme statistiku? Ne proto, aby řídila náš svět, ale aby nám ukázala, jak je řízen. A tady platí známé, že kdo rychle dává, dvakrát dává.
Ne však u nás. Zatímco unijní Evropané třeba na čtvrtletní odhady tempa růstu hrubého domácího produktu čekají bratru kolem 50 dní, my asi o 30 dní déle. Co na tom, že vyčerpávající zjišťování v podnicích zatěžují státní (a tedy i naši) kapsu, co na tom, že statistický základní výzkum intenzívně zkoumal, vyzkoumal a rozvinul modely krátkodobých konjunkturních zjišťování, aby nikdo nemusel tak dlouho na čtvrtletní údaje čekat? My prostě čekáme svých "osmdesát".
Stát má takovou statistiku, jakou si zaslouží. Dal-li málo péče jí, málo od ní mohl očekávat. Málo-li dbal o stav jejího řízení, mohl dostávat jen rutinní výstupy od těch, kteří ve statistickém úřadu ještě zůstali.
Ne, rozhodně není nutné se o budoucnost české statistiky bát. Určitě ne. Máme stále velmi dobrou statistiku ve zdravotnictví, výbornou demografickou či bankovní statistiku, dlouhodobě kvalitní statistické školství i jiné oblasti.
Rozhodně není nutné se bát ani o budoucnost statistiky státní. Už proto ne, že česká statistika stále má hodně dobrých lidí s hlubokým odborným statistickým vzděláním i s praxí a zkušenostmi. A další každoročně opouštějí brány některých vysokých škol.
Nemálo dobrých statistiků s letitou praxí ve svém oboru se ostatně pohybuje i v dnes dost zdecimovaných prostorách ČSÚ. Jen je možná trochu škoda, že v tom absolutně nejužším vedení úřadu na nikoho z nich v době přelomu tisíciletí nezbylo ani jedno místo.
Asi se stát málo staral. Přívalová vlna jen odkryla to, o co si sám tak trochu v poslední době koledoval. Totiž o statistickou sprchu.
Autoři jsou děkan a proděkanka Fakulty informatiky a statistiky Vysoké školy ekonomické Praha