Islámská revoluce v Íránu vybledla

Od smrti ajatolláha Chomejního uplyne již čtrnáct let. Svatyně na jeho počest v hlavním městě Teheránu přesto zůstává stále jen staveništěm.
Za jeho schránkou se tyčí dřevěná zeď, jejíž modrá barva už se pomalu sloupává. Nikdo se však nemá k práci.
Revoluce tak jde svou cestou.
"Tak asi jednou do roka," uculuje se jedenadvacetiletá Nahíd na otázku, jak často chodí do mešity.
Studentka literatury se chce tlaku veřejnosti vzdálit co nejvíce to jde. A není přitom sama.
Když se pak ve skupince jedna z jejích kolegyň přizná, že se veřejně modlí třikrát týdně, ostatní se jí vysmívají. "A jak se tak cítíš, mezi těmi starými?" ptají se jí ostatní. Skutečně lze dnes pravidelně v mešitě nalézt především starší a chudší věřící - mladí chybějí.
"Lidé víru raději vyznávají skrytě," vysvětluje tento fenomén Kasra Núrí Šemirání, šéfredaktor perského vydání "Iran-News", které patří státní zpravodajské agentuře Irna. "Touha po skupinových emocích mizí," dodává.
Mladou generaci - celkem šedesát procent Íránců mladších dvaceti let - lákají docela jiné věci než návštěva mešity.
"Naše budoucnost je skvělá," cituje studentka Maria sarkasticky slavné motto revoluce. A doplňuje: "Pro nás zkrátka není žádná práce." Na univerzitě chce proto zůstat co nejdéle, v naději, že se snad něco zlepší.
Děti revoluce, tedy mladí lidé narození po roce 1979, jsou považováni za nejčastější oběti počáteční fundamentalistické horlivosti.
Aby se islámská revoluce rychle rozšířila, byl hlavním deklarovaným cílem především masívní přírůstek obyvatelstva.
Vzhledem k vysokému počtu porodů, kterých přibývalo přímo explozívním tempem, se v polovině osmdesátých let pomalu od plánované podpory rodičovství opouštělo. Drasticky se škrtala opatření pro početné rodiny - ale následky jsou vidět stále ještě i dnes.
Když se pak před půl rokem do ulic vydalo na 30 000 stávkujících pracovníků textilního průmyslu, mohla si vedoucí elita již zhruba učinit obrázek o tom, co by ji v budoucnu mohlo čekat ve větším měřítku. Míra nezaměstnanosti podle odborníků dosahuje až 30 procent. Zodpovědnost za to nesou především politici, ať už reformátoři, či konzervativci.
Nagmá, devětadvacetiletá majitelka cestovní agentury na severu Teheránu, o důvodech svých problémů dlouho nepřemýšlí.
Vždy, když se na obzoru skýtá lukrativní zakázka, dostane ji státní konkurence.
Když se skupina zajímá o cestu do Sýrie, nezíská povolení s tím, že organizaci takové cesty by neměla mít na starosti žena.
"Chátamí neustále mluví o liberalizaci. Ale očividně si pod tím představuje něco docela jiného," stěžuje si na íránského prezidenta. Probíhající reformy, které řídí konzervativci, pak odsuzuje jako pouhou "hru se slovy".
Šedesát procent průmyslu je tak stále ve státních rukách, ačkoli se všichni politici vyjadřují, že si přejí privatizaci.
Ve skutečnosti však existuje několik nadací ještě z dob revoluce, ze kterých se dnes stala obrovská firemní impéria. Pokud tak chce Chátamí privatizovat, naráží na odpor silných lobbistických skupin z dob revoluce a většinou boj s nimi nakonec vzdá.
V silně nábožensky založeném státě jsou však i věci, které se islámu na první pohled vymykají.
Kdo tak pohlédne za zdi zahrad velkých domů na severu desetimiliónového Teheránu, najde zde nezahalené ženy, alkohol, západní hudbu. A také soukromé večerní party, které doplňují návštěvu některého z bohaté nabídky nočních klubů. Čas od času se sice v novinách najde zpráva o tom, že byl nějaký takový podnik objeven a uzavřen. To však už nikoho dnes, čtyřiadvacet let po islámské revoluci, nevzrušuje.