Ulehčeme život soudům i sobě

Léky na pomalost, která je jednou ze starých bolestí české justice, se v poslední době snaží nalézt snad všichni, kdo jsou nějakým způsobem do její práce zapojeni. Můžeme tak slyšet o návrzích změn systému organizace soudů, o potřebě doplnit stavy soudců a vyšších soudních úředníků, o technickém zabezpečení činností soudní administrativy, nebo příkladně o snahách zapojit do činnosti soudů administrativní sílu v podobě studentů právnických fakult.
Dovolil bych si podívat se na celý problém z poněkud jiného úhlu, a to od těch, kteří na mamutí délku "těhotenství spravedlnosti" naříkají nejvíce. Pokud sledujeme média, dští síru na pomalou práci soudů především podnikatelé - od nejmenších až po kolosy typu nadnárodních koncernů. Můžeme dokonce slyšet i názory hovořící o špatné nebo žádné faktické vymahatelnosti práva jako o překážce v podnikání či investiční činnosti.
Nehodlám se nyní stavět na stranu justice, jestliže ale někdo otevřeně vyjadřuje nesouhlas s určitou situací, měl by se nejprve zamyslet nad tím, zda sám není schopen si svoji pozici v systému nějakým způsobem usnadnit. Nemíním se přitom snižovat k laciným politickým argumentům typu: Jakého zákonodárce si zvolíme, takového budeme mít - jde mi jako právnímu civilistovi spíš o to, co může konkrétní podnikatel udělat sám pro sebe, aby nebyl na svých právech krácen průtahy v soudním řízení.
Soukromé právo, které je těžištěm obchodních sporů, funguje na několika zásadách, z nichž si dovolím vybrat jednu: vigilantibus iura scripta sunt, což česky znamená "právo přeje bdělým", moravsky pak, jak říkával brněnský pěvec Franta Kocourek: "Furt ve střehu!" Přeloženo do manažerské srozumitelštiny: Podnikatelé, pokud budete využívat možností soukromého práva, ušetříte si řadu problémů.
Je v této souvislosti až s podivem, jak relativně malé oblibě se v obchodních vztazích stále těší například institut rozhodčího řízení. Tento na právnických fakultách v podstatě opomíjený proces je i přes své nesporné výhody stále jakousi popelkou živořící ve stínu klasických procesních disciplín.
Ty tam jsou časy povinné obchodní arbitráže - dnes jsou spory přednášeny soudům, které, a toto by nemělo vyznít pejorativně, mají svých starostí už beztak až nad hlavu. Recept na to, jak mít vykonatelné rozhodnutí do měsíce od podání návrhu, je přitom jednoduchý: Postačí rozhodčí doložka zvící jednoho odstavce ve smlouvě a je, jak se říká na Vysočině, "vymedováno".
Spor pak může rozhodovat stálý rozhodčí soud nebo klidně kterýkoli svéprávný jedinec, jehož si strany vyberou. Soud je v tomto případě (ke své nesmírné radosti) zcela mimo hru a nemusíme jej zatahovat ani do výkonu rozhodnutí - ten pro nás opět ke všeobecné spokojenosti všech zúčastněných (a opět zejména soudů) mohou obstarat již solidně fungující soukromé exekutorské kanceláře.
Celý proces od vzniku sporu až do jeho vyřešení exekucí tak může zabrat dva měsíce nebo i méně. Co je k tomu třeba? Kvalifikovaná právní rada při uzavírání smlouvy, která i u drahého advokáta vyjde na pár korun případně rada kvalifikovaného rozhodce, který nám ji, pokud si jej zvolíme, ve většině případů poskytne zdarma a rád.
S tím souvisí i další problém. Je samozřejmě mnoho sporů, které rozhodci z pochopitelných důvodů řešit nemohou. Zde je opět třeba poukázat na to, že strany, které pak hlasitě nadávají na dlouhé řízení, zásobují soudy podáními, v nichž by se vyznal snad jen tvor, kterého zde není slušné jmenovat.
Při jednáních je rovněž často možné vidět sebevědomé vystupování ekonomů, lékařů, instalatérů a nejrůznějších jiných luceren iuris, které, jsouce patřičně vzdělány ve svých profesních oborech, domnívají se, že mají schopnost vést za sebe i vlastní soudní řízení. Soudy pak tráví drahocenný čas poučováním, doporučováním, žádostmi o doplnění a podobně.
Stačí přitom málo - buďto si dobře nastudovat příslušné právní předpisy nebo, a to v lepším případě, přenechat práci profesionálům. Snahu ušetřit na právním zastoupení bych přirovnal ke snaze šetřit na jiných místech, kde je vyžadována určitá odbornost - příkladně na službách zedníka nebo lékaře.
Nechtěl bych přitom vidět, jak by vypadal například dům, který bych si postavil svýma rukama, nebo končetina, kterou bych si po zlomenině svépomocí zasádroval. A věřte tomu, že v mnohých případech jsou škody zaviněné nedostatečnou starostlivostí v právních věcech, případně nekvalifikovanou právní samoobsluhou mnohem horší než jen padající příbytky či znetvořené údy.
Autor vyučuje na University of New York in Prague