Holobrádkovi: poznání, sláva i závist

Za ten rok se z nás stali přátelé. S rodiči si tykáme, děti mi říkají "strejdo". V předsíni mám připraveny papuče a návštěva má svůj rituál: nejdříve rozdám drobné dárky, s kluky si chvilku malujeme. A když jdou spát, my dospělí si sedneme u sklenky vína, kterou Roman vyloví ze své sklepní vinotéky.
Po trochu ošoupaných schodech jejich drážního činžovního domu bych už trefil poslepu. Zvykl jsem si, že u zvonku není tabulka s jménem, ale jejich přezdívkami z dob turistického mládí: Pro Petru Yuky, pro Romana Hombré. Vždyť se také při jedné z her v přírodě seznámili. Ta hra na školení turistických instruktorů se jmenovala: "Jak přežít" a svým způsobem pro ně pokračuje dál. Samozřejmě nejde o přežití, ani o zvykání si na soužití, to vše si už osvojili. Spíš jde o to, jak prožít co nejvíce příjemných, poklidných chvilek. Pokud u nich v bytě něco lítá, nejsou to talíře ani hrnce, ale žertovná slova.
Přežili první šok
Neletěli jsme ven ani my, když jsme poprvé vstoupili do dveří a vysvětlili, že tu nejsme současně poprvé a naposledy, jak si to původně mysleli. A navíc, že za námi v patách je televizní štáb, který bude časově ještě podstatně náročnější.
Po prvním šoku to přežili. Navíc zjistili, že jim spolupráce s médii otevřela nové obzory. Například se podrobně seznámili s prací záchranné služby na dálnici, dokonce s jejich vrtulníkem, poznali, jak se ve městě třídí odpad, svezli se na koni a v kočáře, Petra si znovu okusila volant, který měla naposledy v autoškole, neboť auto ani nechtějí.
Dozvěděli se mnohé i o druhých rodinách, s nimiž se osobně poprvé setkají až v polovině dubna v Praze. To je kolikrát vedlo k zamyšlení, jaká vlastně ta evropská rodina, jíž se máme stát členy, doopravdy je. Ne v nějakém statistickém průměru, ale na příkladu živých lidí s živými problémy. A tak fandí Doris Müller-Spankové v univerzitním studiu a sdílejí obavy o zdraví Jacquese Charrona.
Tím odpověděli i na otázku, co jim ten rok dal. A vzal?.
"Část soukromí, to jistě. Na ulici nás pomalu každý pozná. Buď se k nám hlásí v dobrém, líbí se pořady a reportáže. Nebo v něm vzplane závist: to si zase nahrabali," komentuje Roman. "Ale mně to celkem nevadí. Mám jim stále vysvětlovat, že za to fakticky nic nemáme?" To můžeme plně potvrdit, ale stejně některé závistivce nepřesvědčíme. Někteří lidé si myslí, že z dobré vůle, přesvědčení, u nás už nikdo nic neudělá.
Ale Holobrádkovým to naštěstí opravdu nevadí, jsou to společenští, pohodoví lidé.
Pohodu tu cítíme ve všem. Roman se rozčiluje na věci obecné, které se mu nelíbí, ale u nich doma se nekřičí, pokud nepovažujeme za křik to, když si kluci hrají poněkud živěji. Petra se dovede upřímně zasmát a radovat se z každé maličkosti. Pravda, to nebyla právě maličkost, když se u zástupkyně ředitele úřadu práce Dany Růžičkové, u níž byla se mnou na reportáži, dozvěděla, že byla zařazena do kursu na počítač. To byla opravdu nefalšovaná radost. Stejně tak jako zpráva o tom, že zvítězila v konkursu na místo u francouzské firmy Cheque déjeuner. Znalosti počítače jí skutečně pomohly. Dokázala si na internetu najít údaje o firmě, a to jí otevřelo dveře: zaměstnavatelé ocenili její zájem o podnik, v němž chce pracovat.
Teď šéfuje v jejich břeclavské odbočce. Zašli jsme za ní na kávu, ale jen na chvilku. Omluvila se, že musí pracovat, práci po tolika letech mateřské bere vážně.
Břeclav: výbuch na radnici
Není se co divit. Břeclav na tom se zaměstnaností není nejlépe, počátkem devadesátých let dokonce měla smutné republikové prvenství. To když se rozpadla okolní družstva a najednou bez práce zůstaly ženy, které neměly jinou kvalifikaci, než dojit krávy či pracovat tvrdě na poli. Teď už je to lepší, ale v republice se pohybují někde uprostřed. Největší podnik ve městě a bývalém okrese, Gumotex, snižoval počet zaměstnanců o pět set, některé podniky zcela zavřely své brány.
Co se v Břeclavi lepší, jsou komunikace. Příspěvek Phare i státní dotace vydatně přispěly k tomu, že byl zprovozněn nový průtah městem ve směru na Hodonín. Se silnicí vznikají i cyklistické stezky a vybudovala se nová kanalizace. Celý projekt by měl být dokončen do 31. července. Snad se brzy začne pracovat i na obchvatu městem, protože dopravní situace ve špičkách tu je dost špatná.
Břeclavané si už většinou zvykli na to, že v autobusech městské dopravy si nekupují jízdenky, ale mají čipové karty. Pouze přespolní musí zdržovat řidiče. Karty jsou výhodné i pro dopravce: poskytují jim údaje o vytíženosti jednotlivých linek, a tak mohou lépe upravovat jejich jízdní řády.
Jedním z ožehavých témat jsou byty. Vždyť někteří čekatelé na obecní byt jsou na seznamu už dvacet let. Nová radnice by tedy chtěla získat nové finance na jejich stavbu a také změnit pravidla pro jejich přidělování. Je to první priorita, třebaže se byty stavěly i dříve. Jenže přibývá sociálně slabších rodin, pro něž je obtížné i vstoupit do bytového družstva, natož si byt či rodinný domek koupit.
Novou radnici je třeba brát doslova. Za prvé se její složení zcela vyměnilo po podzimních volbách. Ale protože si někdo z voličů stěžoval na regulérnost, až brněnský krajský soud rozhodl 9. prosince definitivně o tom, že volby byly platné. Týž den se konalo první zasedání nově volených zástupců. To zvolilo za nového starostu lídra sdružení nezávislých kandidátů Pro region, které ve volbách zvítězilo a uzavřelo koaliční dohodu s ČSSD a KSČM. Dymo Piškola je ve svých šestatřiceti letech nejmladším břeclavským starostou v historii města a možná i nejmladším v republice.
Jeho prvním činem bylo, že celou radnici přestěhoval do prostornější budovy okresního úřadu, kde předtím pracoval. Možná, aby se ráno cestou do práce nespletl. A možná také proto, že teď mají občané všechny instituce úřadu pod jednou střechou. Nový starosta se také rozloučil s předchůdcem, Miroslavem Ondrušem, ale okamžitě jej pověřil, aby dál rozvíjel spolupráci s rakouskými a slovenskými sousedy v příhraniční oblasti. V tomto regionu byl totiž Ondruš předsedou české části. Jeho osobní kontakty a nápady už v mnohém Břeclavi prospěly.
Jinak kulturní a sportovní život města pokračuje dál, až na to, že se zde přestala hrát II. hokejová liga. V loňském roce se sice narodilo 217 dětí (a stejně tolik lidí zemřelo), ale přesto se počet obyvatel dále snižuje. V roce 2001 jich bylo 27 401, dnes jich je 26 885. Je to útěk za prací? Zřejmě. Anebo Břeclavanky o sebe už tolik nedbají...