Profesory výzkum nepotřebuje?

Při četbě legislativní normy financování vědecké činnosti na vysokých školách zjišťujeme, že vědu dělají především a téměř výlučně studenti (magisterského a doktorandského studia). Ostatní akademici jedině tehdy, spojí-li se se studenty do společného výzkumu.
Je to prazvláštní. Prostředky, které vysoké školy dostávají na takzvaný specifický výzkum, jsou rozdělovány na principu zásluhovosti. Ta je dána úspěšností ve výzkumu a vývoji, kvalifikační strukturou vysokých škol a skladbou studentů.
Princip, na jehož základě škola dostane prostředky na specifický výzkum, jsou tedy jasné. Čím aktivnější pedagogy a vědeckovýzkumné pracovníky má (nejaktivnější bývají právě docenti a profesoři), čím oplývá lepší kvalifikační strukturou, tím více od státu získá na financování vědecké činnosti.
Na co může škola tyto peníze použít? Podle zákona je specifickým výzkumem ta část, která je bezprostředně spojena se vzděláváním a na níž se podílejí studenti. A podle nařízení vlády se peníze smějí užít zejména na úhradu různých osobních a věcných nákladů, které ovšem nějak přímo souvisejí s přímou účastí studentů na výzkumu.
Toť vše. Smutné? Spíše až k pláči.
Habilitovaný a ve světě uznávaný odborník už nebude moci být odměněn za svou vědeckou práci podpořenou bohatou publikační činností, pokud si k ní nepřizve (nepřipíše) studenta.
Od nynějška už mu tedy odměna nemůže být ani pobídkou k další badatelské práci - nebude-li student, nebude prostě ani odměna. Učiteli není možné, jak tomu bylo dříve, zaplatit účast na mezinárodní konferenci, kde bude prezentovat nejen sám sebe, ale i svou univerzitu a Českou republiku, nepřibalí-li si do zavazadla studenta. Nebo raději studentku?
Finanční nástroje vždy bývají účinnou motivací, zvláště vezmeme-li v úvahu celkově nízkou úroveň mezd (nejen) vysokoškolských učitelů. Nyní však již vedení škol nemůže používat odměn ani jako nástroje podpory třeba publikační činnosti.
Těm, kteří hodně publikují, může pouze poděkovat. Za to, že se podílejí nejvíce na objemu peněz, které vysoká škola na specifický výzkum (nyní tedy výzkum studentů) primárně dostává.
Cesta z tohoto bludného kruhu může mít jen dvojí podobu. Buď se budou studenti objevovat ryze formálně v narychlo zbudovaných vědeckých Potěmkinových vesnicích, aby se alespoň část přidělených prostředků nějak využila. Anebo se tento zákon stane dalším důvodem či přímo návodem k tomu, aby se počet těch, kteří se vědě na školách opravdu ještě věnují, dále citelně snížil.
Dodejme, že už teď se některým vysokoškolským učitelům občas vyčítá, že se vedle svých pedagogických povinností poněkud málo zabývají vědeckou prací a že naopak mnohem více energie a času věnují rozmanitým vedlejším aktivitám, při nichž se snaží si přivydělat.
I zde dokonale platí otřepané tvrzení, že cesta do pekel bývá dlážděna dobrými úmysly. Zapojování studentů do výzkumu je věc nepochybně přitažlivá. Určitě se však nikdy nemůže stát pilířem, na němž bude česká věda stát, a zcela logicky - už jen z povahy studentovy duše a lákadel mládí - bude mít jen určitý rozsah.
Tak, jak tuto myšlenku pojímá česká legislativa, však jde o jakousi diskriminaci zkušených vědeckých pracovníků, která nemůže přinést zamýšlený prospěch ani jim, ani studentům. Přitom by jen stačilo zákon znovu projít a upravit jeho formulace tak, aby v definici specifického výzkumu zbylo místo i na zkušené pedagogy a výzkumné pracovníky.
Nechce se nám totiž věřit, že to s podporou studentské vědy naši zákonodárci mysleli opravdu takto - extrémně.
Autoři jsou děkan a proděkanka Fakulty informatiky a statistiky Vysoké školy ekonomické Praha