"Lepší země nad Island není"

Začněme s ovzduším: Když přistanete na letišti v Keflavíku (to je mezinárodní letiště asi padesát kilometrů vzdálené od hlavního města), nadechnete se a zjistíte, že jste v lázních. Islandský vzduch je tak čistý, že se mění váš odhad vzdáleností - co je daleko, zdá se blízko. Barvy jsou tu průzračné (pokud je tedy vůbec něco vidět a není zrovna mlha) a nejstrašnější koncentrace oxidu siřičitého dosahuje v lednu - nejhorším měsíci v roce - v metropoli až zdrcující hodnoty 3, zatímco v ostatních částech země povážlivého čísla 0,1! Připomeňme, že u nás je hranice, kdy se cítíme být ohroženi, 150.
Hlavní příčinou této varovné čistoty ovzduší je především skutečnost, že se islandské hospodářství neopírá o průmysl - nejošklivější továrnu na hliník najdete hned kousek od letiště - a že obyvatelé ostrova dokážou obdivuhodně využívat přírodní bohatství země. Horká voda se čerpá z hlubin země na několika místech ostrova. Podstatnou část potřebné energie produkují geotermální elektrárny. Voda se využívá k vytápění nejen zmíněných chodníků, ale i domácností, továren, skleníků či bazénů. V loňském roce si obyvatelé hlavního města dokonce zřídili městskou pláž a hřiště na plážový volejbal. Aby si mohli v těch několika teplých dnech islandského léta zaplavat v Atlantiku, vhánějí horkou vodu do studených vln oceánu.
Na Islandu nedaleko polárního kruhu se ve vytápěných sklenících pěstují banány a jiné jižní ovoce a zelenina. V euforii z tohoto "mičurinství" jsem se před časem zeptal svého přítele Hallfredura, zda také Islanďané pěstují víno. Odpověděl s typickým islandským humorem - směsicí ironie, lišáctví a lásky k vlasti:
"My bychom mohli vypěstovat vinnou révu, ale bylo by to moc drahé. Tak abychom měli své islandské víno, koupil si raději jeden Islanďan vinici ve Francii."
Zamknout ten hrozný ostrov...
V devátém století žil v Norsku král Harald Krásnovlasý a jeho nevěsta mu řekla, že si ho vezme jedině v případě, že sjednotí celou zemi. Harald tak učinil, oženil se, ale zároveň tím znechutil mnoho svobodomyslných sedláků (vikingů), kteří se pak rozhodli ze země raději odjet, než se podřídit jeho moci. Vydali se na dalekou plavbu přes Atlantik na neznámý ostrov Island na otevřených lodích, na něž museli naložit všechen svůj majetek, zvířata a příbuzné. Vyměnili relativně bezpečnou a pohodlnou Evropu za dobrodružnou svobodu a dokázali pak přežít tisíc let ve značně neuvěřitelných přírodních podmínkách za pravidelných zemětřesení, sopečných erupcí, vichrů a nepohody všeho druhu.
Ve čtrnáctém století zemřely dvě třetiny všech obyvatel ostrova po několika morových ranách a opakovaných sopečných erupcích na jihu země. V osmdesátých letech osmnáctého století po řádění sopky Laki a třeskuté zimě klesl počet obyvatel Islandu pod 40 tisíc a dánský král prý dokonce uvažoval o přestěhování přeživších ostrovanů na Jutský poloostrov. Zamknout ten hrozný ostrov a zahodit klíče... Nedošlo k tomu. Islanďané i tuto krizi přestáli a dnes jejich počet překročil 280 tisíc a vypěstovali si v sobě zvláštní houževnatost a schopnost překonávat nástrahy přírody, respektive vědomí, že příroda je určující a lidé se musí přizpůsobit jejím podmínkám.
V této časti světa se neporoučí větru dešti, jak se umíme vytahovat u nás, Islanďany ovšem potom tak snadno nezaskočíte povodní. Jejich myšlení je formováno tisíciletými zkušenostmi a zájmem o přírodu, což se někdy ukáže na tom, že každý taxíkář zná dokonale předpověď počasí pro celou zemi, jindy můžete pozorovat nečekané reakce obyvatelstva na různé události. Když v roce 2000 došlo k zatím poslední erupci nejznámější sopky Hekly, vydaly se uprostřed zimy stovky Islanďanů nikoli směrem od sopky, ale naopak, aby se pokochaly tou krásou. Ke skutečné kalamitě došlo vzápětí, neboť přišla nečekaná vánice a asi tisíc pět set lidí uvízlo na 24 hodin v zavátých automobilech na silnici. Nikomu se nic nestalo, řádila pouze ponorková nemoc a - jak pravila kamarádka Silvie - někteří spolužáci spolu od té doby nemluví. V tomtéž roce jsme odjížděli s Pavlem Kouteckým natáčet dokument o Islandu pro Českou televizi. Několik dní před odjezdem přišel mail od přítele Haukura, který popisoval zemětřesení o síle 6,5 stupně Richterovy škály, k němuž na ostrově došlo na státní svátek odpoledne:
"Nikdo nebyl zraněn, lidé blízko epicentra byli většinou na slavnostních shromážděních buď venku, anebo v bezpečných kulturních domech. Žádný dům se nezhroutil, ale aspoň dva z lehkých betonových cihel byly zničeny trhlinami. Vědci říkají, že kdyby otřes trval o pět vteřin déle, domy by se zhroutily. Ve sklárnách bylo rozbito asi 100 tun skla. Škody na domácím majetku byly značné. Rozhlasové FM a telefonní GSM spojení bylo přerušeno na několik hodin. Ústřední geotermální topení poblíž epicentra bylo přerušeno, hladina podzemní vody poklesla o sto metrů. U nás je tohle většinou zajímavý zážitek, máme se dobře. Vláda prohlašuje, že ekonomika je ve výborném stavu, dovážíme spoustu přepychového zboží, zdá se, že peněz je víc než dost."
Za pár dní jsme u Haukura natáčeli a já se ho zeptal, jestli se nebojí zemětřesení. Řekl: "Očekáváme velké zemětřesení tady na jihu Islandu, protože to přichází přibližně jednou za sto let a naposled tu bylo někdy v roce 1896. U nás jsou takové věci obvyklé, ale nemíváme tu to, co vy v Evropě - v Rusku je bída, vy jste měli invazi. U nás nebývají katastrofy lidského původu. Nejsou tu války..."
Vzpomněl jsem si na hrdost ostrovanů, jak ji popisuje ve své knize Islandia kněz Daniel Vetter už v roce 1638: "...nemají soli, dříví, piva, vína, ovoce ani žádných zahradních věcí. Měli sobě toho něco přivezeno, ale vše bylo nadarmo, poněvadž to u nich růsti nechce. Předce však oni dobromyslní jsou a veselí, svou zemí se chlubí a honosí, říkajíce, že pod sluncem nebeským lepší země nad Island není."
V samotném filmu, který jsme pak natočili a nazvali Islandská paměť, mne neustále inspiruje nenápadný výrok mladého pilota Hjörtura o tom, že Islanďané nikdy neválčili s cizí zemí: "Měli jsme tu jen občanskou válku někdy ve třináctém století." Mne zajímá jeho formulace: my jsme tu měli ve třináctém století válku. Znáte nějakého Čecha, který by řekl: My jsme tu měli v patnáctém století husitské války? U nás jako bychom to nebyli my, ale oni, kdo tu něco měli...
CHYTŘÍ A ŠŤASTNÍ...
Život v pustině uprostřed přírody ovšem zdaleka neznamenal jen přežívání v malých domcích s drnovými střechami v tak malých místnostech, že se tam nevešel stůl, neboť tam často přezimovalo několik desítek lidí. Za těchto nepředstavitelných podmínek dokázali islandští sedláci podivuhodně rozvinout svou kulturu a vzdělanost. Islandská středověká literatura - především ságy - tvoří jeden z hlavních pilířů evropské kultury, zásadní zdroj pro studium severských dějin a autentický dokument o lidské civilizaci posledního tisíciletí. Její výlučnost spočívá v tom, že je to literatura, kterou - zjednodušeně řečeno - psali vzdělaní sedláci pro sedláky. Není, jako jiná svědectví té doby, v zásadě poznamenána žádnou církevní ideologií. Ságy jsou především záznamy o životě lidí, o jejich zvycích a o tom, co se jim stalo. Islanďané stačili zapsat i svou vlastní historii, mytologii, poezii. Existuje například i Kniha o záboru země z první poloviny dvanáctého století, která pojednává o osídlení ostrova včetně vyjmenovávání stovek jmen původních osídlenců. Neznámí i známí islandští spisovatelé i opisovači po sobě zanechali mohutné dědictví rukopisů psaných na telecích kůžích. Návštěva v reykjavickém muzeu rukopisů, nazvaném podle zakladatele sbírky Árniho Magnussona, patří k velkým zážitkům z cesty na ostrov, pokud vás tyto věci zajímají.
Vzdělanost islandských sedláků je legendární. Vypráví se, že například první slovník baskického jazyka vznikl na Islandu díky islandskému sedlákovi a jeho hostu - baskickému námořníkovi, kteří si psaním krátili dlouhou severskou zimu. Jiný nadšenec kdysi kdesi na statku přeložil Komenského Labyrint světa a ráj srdce. Ale podobné příklady zvláštního vztahu ke vzdělání a literatuře můžeme nacházet na ostrově dodnes. Ve statistikách bývá mimo jiné Island uváděn jako země s největším počtem vydaných knih na jednoho obyvatele na světě...
Když jsme natáčeli na statku Hali na jižním Islandu, byli jsme po práci pozváni na večeři u staré paní Ingibjörg a jejího manžela. Čtyři staří Islanďané hovořící pouze islandsky a tři čeští filmaři, kteří tímto jazykem uměli sotva pozdravit. Dobrý základ společenské konverzace. V jednu chvíli se ovšem zábava u stolu nevídaně rozproudila, neboť starý pán naproti nám významně pronesl jediné jméno: "Kundera". Odpověděli jsme mu stylově: "Laxness" (kdybyste nevěděli - islandský nositel Nobelovy ceny za literaturu). "Čapek!", kontroval náš spolubesedník. A později, aby řeč nestála, přidal ještě Havla a Haška, aniž by jím měl na mysli hokejového génia z olympiády v Naganu...
Islandská vzdělanost a vynalézavost pomohla obyvatelům tohoto ostrova k neuvěřitelnému vzestupu životní úrovně ve druhé polovině dvacátého století. Zatímco na začátku století ještě neměli ani silnice a vařili vesměs na plochých rozpálených kamenech, padesát let poté už patřili k zemím s nejvyšší životní úrovní na světě. Z islandských koníků přesedli do obrovských terénních vozů japonské výroby. Z chlévů přešli k počítačům. Stalo se tak z velké části díky rozumným investicím velkých peněz, které obdrželi za zřízení strategických amerických vojenských základen během druhé světové války. Islanďané své peníze vložili především do zařízení pro rybolov a zpracování ryb a navíc následovalo několik let, kdy se rybolovu mimořádně dařilo. Štěstí však přálo připraveným.
NA ISLAND S VLASTNÍ HLAVOU
Islandština je staronorština, která se od středověku prakticky nevyvinula. Na ostrově byly a dodnes jsou přísné jazykové zákony, nepřejímají se cizí slova. Když pohlédnete do televizního programu, nenajdete ani jediné mezinárodní slovo a nepoznáte, zda se chystá vysílání reklamy, zpráv, filmu nebo fotbalového utkání. Všechno se řekne jinak, než jsme zvyklí. Údajně jediné slovo, které člověk rozluští, je slovo "amen" - jenže kolikrát ho potřebujete použít... Naopak Islanďané obohatili světové slovníky o slovo "gejzír". Ten původní gejzír Geysir se zdál být před několika lety zcela vyhaslý, leč zemětřesení v roce 2000 ho překvapivě znovu uvedlo do mírného provozu. Je považován za národní památku číslo jedna, i když návštěvníci areálů gejzírů nedaleko zlatého vodopádu Gulfoss jsou většinou uchváceni kouzlem menšího gejzíru Strokkur, jenž chrlí horkou vodu zhruba každých šest minut někdy i do výšky několika desítek metrů.
Svět turistů, to samozřejmě není ten pravý Island. Turismus se tu pěstuje víceméně pouze dva měsíce v roce - v červenci a v srpnu, i když v poslední době se i u nás, díky neuvěřitelnému zlevnění podzimních či jarních letenek, vydávají zvědavci na ostrov i jindy. To však většinou nejsou turisté v pravém slova smyslu, nýbrž zvláštní druh nadšenců. Takové osoby jsme se nedávno pokusili sdružit v Klubu islandských fanatiků a na webových stránkách klubu www.islandklub.com se o tom můžete dozvědět všechno, na co se bojíte zeptat.
Pro zájemce, kteří nemají dost peněz nebo sil na dlouhý samostatný výlet na Island, mohu upozornit, že některé cestovní kanceláře mají připraven solidní program a takzvané poznávací zájezdy na Island většinou nezklamou, i když počasí je vždy bez záruky. Stále ještě si zřetelně vybavuji jemné vpichy drobných úlomků ledu, které mne zkropily, jakmile jsem loni v červenci otevřel dveře autobusu kdesi v pustině uprostřed ostrova...
I v této zemi je ovšem do jisté míry přítomen turistický showbyznys, jenž vám bude nabízet Island porcovaný na slogany jako "zemi skřítků", "ohně a ledu" či vikingů s rohatými helmami. Bude se vám snažit předložit prefabrikované výlety s osvědčenou eurokuchyní opepřenou špetkou komerční mytologie a mystiky... Proto, aby člověk všemu nenaletěl, může se pokusit udělat si vlastní úsudek a k tomu pomáhá seriózní literatura. Doporučuji především obdivuhodné Dějiny Islandu od Heleny Kadečkové, v nichž se nedočtete jen o historii země, ale i o způsobu života, myšlení a o etice jejích obyvatel. Zajímavý cestopis pod titulem Islandské dopisy publikoval v roce 1948 Zdeněk Němeček, který mimo jiné popisuje i svá setkání s Halldórem Laxnessem. Romantické vyprávění o cestě "paní z Malé Strany" za pohádkou z dětství na Island napsala před dvaceti lety pod názvem Chvála putování Zuzana Kočová. Seriózní svědectví podává Jiří Havel ve svých Islandských setkáních z roku 1989. Pro atmosféru a zachycení zvláštního islandského pohledu na svět bych rád doporučil strhující příběh Thórbergura Thordarsona Kameny mluví nebo například Laxnessův Rybí koncert. Islandská literatura je u nás hojně překládaná a najdete ji v knihovnách i v antikvariátech. V posledních letech jsme také měli štěstí na hrané filmy, zejména z dílny režiséra Fridríka Thóra Fridríkssona - Zimnice, Děti přírody, Ďáblův ostrov, Anděl milosrdenství aj.
Nekupujte vikingy
Island je z našeho pohledu podivná země. Její obyvatelé se v průměru dožívají (spolu s Japonci) nejvyššího věku, v papírnictví tu najdete předtištěná přání k devadesátinám a divíte se, že se jim vyplatí tisknout je ve velkém. V islandském slovníku nenajdete slovo "pochodovat", neboť tu nikdy neměli armádu, i když jsou - díky základnám - členy NATO. Snad každý obyvatel, který tu zemře, má svůj nekrolog v novinách. Když někde na Islandu objevíte nápis VSTUP ZAKÁZÁN - ŽIVOTU NEBEZPEČNO!, nechoďte tam. Není to signál k tomu, abyste tam zašli, jako tomu bývá u nás - něco se vám tam stane! Když vás na Islandu pozvou na večeři a začnou servírovat, neupejpejte se, jako se to dělá u nás, a neříkejte, že nemáte hlad - budou si myslet, že je to pravda, a najedí se sami. Když vám budou ve stáncích pro turisty nabízet figurky vikingů s rohatými helmami, nekupujte si je. Vikingové nikdy takové helmy neměli. Snažte se odlišit, co je showbyznys pro turisty a co je skutečný Island. Ten za to opravdu stojí.

(Autor je písničkář, předseda Klubu islandských fanatiků a autor knihy Sága o cestě na Island, www.janburian.cz)