Petr Gola: Naše důchody jsou na nás

Důchodový systém je v krizi, na tom se shodnou všichni. V poslední době se mluví o naprosté nutnosti reformy penzijního systému. Věrohodných údajů a zaručených správných možností řešení se objevuje nepřeberně.
Přitom částky odváděné z mezd na důchodové pojištění jsou vysoké, což málokdo ví. Víme, kolik skutečně do systému přispíváme z naší mzdy? Na výplatní pásce čteme: Příspěvek na důchodové pojištění činí 6,5 procenta z naší hrubé mzdy. "No, to není ještě tolik," řekneme si. Jenže dalších 19,5 procenta z naší hrubé mzdy za nás platí zaměstnavatel. Přesto to je málo...
Průběžný způsob financování (pay-as-you-go) nastavený nejenom v naší ekonomice, je vzhledem k demografickým trendům dlouhodobě neudržitelný. V tomto systému lidé v produktivním věku (pracující) financují penze spoluobčanů v důchodovém věku. Kdo bude ale platit penzi současných pracujících? A jakou bude mít reálnou hodnotu? Vždyť v Evropě bude v příštích 25 letech docházet k neustálému stárnutí pracovní síly.
Vláda se proto rozhodla prosadit vyšší hranici pro odchod do důchodu - zvýšit by se postupně měla až na 63 let, pro muže i pro ženy. Důvodem je především skutečnost, že ženy se dožívají v průměru vyššího věku než muži, takže i při stejných podmínkách odchodu do důchodu budou pobírat důchod v průměru déle než muži.
To však nemusí být konečná hranice. Ve všech členských zemích EU je věková hranice pro odchod do důchodu pro muže 65 let (výjimku tvoří Francie - 60 let a Dánsko - 67 let).
Dovedete si ale představit, jak vykonáváte v pokročilém věku fyzicky náročnou práci pět dní v týdnu a ještě k tomu na směny? Já ne. A ani v unii, kam směřujeme. Ve věku nad 60 let zde pracuje pouze 30 procent obyvatel. Pouze ti, kteří chtějí a jejich práce jim to umožňuje. Ostatní odcházejí do penze dříve, než je státem stanovená hranice. Každý sám rozhoduje, zda odejde do penze v pětapadesáti, nebo v pětašedesáti. Samozřejmě bude podle toho mít vysokou penzi.
Co z toho všeho plyne pro nás? Všichni si chceme i na podzim života užívat svoje každodenní radosti a starosti. K tomu nám, stejně jako občanům v EU, pouze státem garantovaná penze zdaleka nebude stačit, a proto musíme vzít věci do svých rukou. Musíme se inspirovat současným trendem v moderním světě. Jakmile má mladý člověk zabezpečenou svou vlastní rodinu a má vyřešenu bytovou situaci, začíná myslet i na finanční zabezpečení v době svého důchodu. K tomu dochází přibližně okolo pětatřicátého roku. Již ve velmi mladém věku pravidelně odkládá část svého příjmu na svou budoucí penzi. Toto připojištění je pouhým doplňkem důchodového systému. Ale významným, neboť občané si střádají dlouhá léta a sami ovlivňují výši své vlastní penze.
Vláda se dále dohodla mimo jiné, že poměr průměrného důchodu k průměrné mzdě by neměl klesnout pod 40 procent. To není zrovna nejšťastnější číslo. Soukromé úspory na penzi jsou zkrátka naprostou nutností, jestli si chceme alespoň částečně udržet životní standard, na který jsme zvyklí. Stát v budoucnu nebude moci nést břemeno ani středně vysokých penzí. Bude docházet k neustálému snižování státem garantované penze. Ta je již dnes v mnoha členských státech Evropské unie nízká.
Autor je publicistou

Soukromé úspory na penzi jsou nutností, chceme-li si alespoň částečně udržet životní standard, na který jsme zvyklí.