Práce je pro mě relax

Eva Hrubá
hruba.eva@post.cz
Mgr. A. Petr Kolář (35) vystudoval SPŠ stavební a Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze. V roce 1991 pracoval v D. A. studiu Praha a rok poté ve studiu Eva Jiřičná Architects Ltd. v Londýně. Společně s Alešem Lapkou založil v roce 1990 architektonické studio ADR s. r. o. (architektura, design, realizace). Jeho práce získala významná ocenění (Red Dot Award 03, Finalista Grand Prix 02, Národní cena v soutěži Vynikající výrobek roku 2002 aj.). Postavil více než 250 domů a jeho realizace mají zvuk i v zahraničí. Ve svém oboru si nejvíce váží svého bratra Pavla, Evy Jiřičné a pracovního partnera Aleše Lapky.
Můžeš jmenovat tři vlastnosti, které charakterizují tvůj vztah k práci?
Myslím, že to je určitě zarputilost odevzdat práci dobrou, kvalitní. Ať je to jakákoli věc, malá nebo velká. Chci, aby za mnou zůstal kus poctivého díla. Pak určitě disciplína a až trošku nekompromisnost. Nejsem ochoten tolerovat jakékoli chyby, protože ty většinou vznikají z nedbalosti. Ale člověk prochází různými etapami a hlavně, když je mladý, se hodnoty mění rychleji než ve stáří.

Co mělo největší vliv na tvoji kariéru?
Samozřejmě náhoda. Doba po listopadu všemu přála a my s Alešem založili studio. V roce devadesát jsem odjel do Londýna a tam pracoval u Evy Jiřičné. Myslím, že to byl zásadní bod. Ale určitě je spousta dalších věcí, které mě ovlivnily. Hlavně můj bratr, který je o pět let starší a je hodně úspěšný. To byl hnací motor, ukázat rodičům, že když jsem na rozdíl od něho studoval se čtyřkami, tak to neznamená, že bych byl hloupej.

Byla pro tebe podpora rodičů důležitá?
Po střední škole jsem šel na vojnu a potom ještě rok pracoval, než jsem se rozhodl, že půjdu na vysokou školu. Rodiče dali v osmnácti mně i bratrovi vlastní byt a vypustili nás z hnízda. Myslím, že to byl start pro to, co v současné době dělám, protože pro mě bylo osamostatnění hodně důležité. Nějakou chvíli jsem ten byt užíval a asi po pěti letech jsem ho prodal nebo snad vyměnil za pozemek, kde jsem si postavil svůj první dům. To byl pro moji kariéru dost podstatný zlom. Udělali jsme dům, který získal mezinárodní ocenění. Každý, kdo tam dnes přijde, okamžitě pochopí, co děláme.

Chtěl jsi se někdy věnovat něčemu úplně jinému?
Samozřejmě. Hrozně jsem toužil být kuchařem-číšníkem Večer před tím, než jsem dával přihlášku na střední školu, mi ji maminka vyplnila tak, jak jsem si přál, ale pak přišel táta, přihlášku samozřejmě roztrhal a řekl, že půjdu na stavební průmyslovku. Neumím si představit, že bych dneska dělal pingla. Svoji práci zbožňuju, je to pro mě relax. Mám z ní euforii. Ale nejsem workoholik, nemusím v ní být šestnáct hodin denně. Ale baví mě to. Je hrozně příjemné tvořit věci a rozhodovat o nich, sledovat jak ovlivňují život různým lidem, pomáhají jim. Funguje ve mně určitá odpovědnost, která člověka tlačí dopředu. Nutí mě, abych o těch věcech přemýšlel víc a víc.

Zakolísal jsi někdy? Chtěl odejít?
Asi ne. Naše kariéra s Alešem byla tak rychlá, že jsme ani neměli čas přemýšlet, jestli jo nebo ne. Na začátku se nám spousta věcí podařila jenom zásluhou toho, že jsme měli obrovské štěstí na lidi kolem sebe. Na profesory, na zaměstnance. Jsem přesvědčený, že člověk sám o sobě nikdy nic nedokáže, když nemá kolem ty pravé lidi. Dneska už své studio jenom řídíme. Já jsem třeba už pět let nenavrhnul žádnej barák. Moje práce je v tom vybírat a dávat dohromady týmy lidí, kteří by měli stejný estetický vkus a alespoň přibližně podobný filozofický názor jako máme my. Záměrně máme mladý tým. Mladí lidé jsou nějakým způsobem nezatížení. Negativní je to v tom, že nemají žádné zkušenosti, což znamená, že dělají spoustu chyb.

Budou to mít ti, kteří jsou teď na začátku, těžší?
Jednoznačně. Je složité o tom mluvit, ale neznám ve světě moc lidí, kteří mají v našem věku takové studio jako my. Architekt do pětatřiceti let se považuje skoro za studenta. Jestli někdo na západě přemýšlí o tom, že si založí svoje studio, tak je to někdy kolem pětačtyřiceti. Dneska těm mladým moc nezávidím, protože není lehké založit si svůj ateliér, aby se dostali k dobrým zakázkám a mohli být partnerem pro klienty. Znamená to obrovské investice do začátku a člověk se musí zříct prakticky všeho, protože prvních pět let nebude vydělávat ani korunu.

Co bys jim poradil? Čeho by se měli chytit?
Já si tvrdě stojím za tím, čím jsem prošel. Pracoval jsem. Nekoukal jsem na to jestli je sobota nebo neděle. Začínal jsem u Evy Jiřičné tím, že jsem překresloval její starší zakázky do publikací. To jsem dělal půl roku, ale byl jsem šťastnej, že můžu sedět, rýsovat akoukat kolem sebe. Sledovat, jak funguje studio, jak se architektura dělá. Dnešní mladí lidé po škole přijdou a řeknou - já tady nebudu překreslovat nějaký výkres, já chci vymýšlet nějakej barák. Ale člověk musí nejdřív ukázat, že něco umí. Vysoká škola je pro ně mateřská školka a devadesát procent lidí vychází tak, jako by tu školu vůbec neabsolvovali. Teprve po dvou letech práce, jako je srovnávání archivů, když se člověk otrká, stává se zajímavým. Až potom začíná být přínosem a začne vydělávat sám na sebe. Spoustě mladých to dneska chybí. Prostě padla a oni jdou, neinvestují do sebe.

Máš nějaký cíl? Co bys rád ještě postavil?
Mám teď cíl se uklidnit. Vystoupit z rozjetého vlaku. Dát si tři roky prázdniny a zapřemýšlet si o tom, co vlastně dělám.

Autorka je spolupracovnicí redakce