Dodnes se k Milgramovým pracím vracejí psychologové, když chtějí vysvětlit násilné chování původně zcela normálních a slušných lidí. Americká armáda jeho poznatků využívá v psychologických kursech pro budoucí velitele, aby věděli, jakou mají morální odpovědnost při využívání své vojenské autority.


Špatnosti na příkaz

Všechno začalo už před čtyřiceti lety, kdy jméno Stanleyho Milgrama z americké Yaleovy univerzity v New Havenu obletělo svět. Mladý, ani ne třicetiletý vědec tehdy jednoduchými experimenty odhalil temnou stránku lidské přirozenosti. Zjistil, že člověk pod tlakem autority a za určitých okolností provede druhému prakticky cokoliv špatného, a že většina lidí může ochotně a bez fyzického nátlaku plnit příkazy, které sami považují za neetické.
Jeho experiment je jednou z nejkontroverznějších, ale i nejvýznamnějších psychologických studií 20. století. Ukazuje, jak tenká hranice v člověku odděluje anděla od ďábla. Mladý psycholog šokoval nejen výsledky své studie, ale i způsobem, jak k nim dospěl.

Na elektrickém křesle

Milgram prováděl své pokusy v letech 1961-1962 v New Havenu, později i jinde. Chtěl zjistit, jak dlouho pokusná osoba odolá příkazům, které budou ve stále větším rozporu s jejím svědomím. Potřeboval na to vždy trojici lidí: "vedoucího", "žáka" a "učitele". Jediným skutečně zkoušeným byl však učitel; vedoucí i žák své role hráli dohodnutým způsobem. Učitel se dozvěděl, že bude účastníkem pokusu, který odhalí pozitivní působení trestu na učení.
Žáka však neposadili do školní lavice, ale přivázali ho na elektrické křeslo (které bylo ve skutečnosti atrapou, ale to učitel nevěděl). Žák měl dostávat postupně šoky od 15 do 450 voltů a učitel si myslel, že mu je opravdu dává. Experimentátor ho ujistil, že to žákovi pomáhá lépe se soustředit. Po každé chybě musel učitel žákovi dávku voltů zvýšit.
Učitel seděl v jiné místnosti, přesto však slyšel, jak jeho oběť naříká. Při 280 voltech už vydávala jen nesrozumitelné výkřiky. Kdykoli učitel váhal se stlačením knoflíku, vedoucí ho povzbudil. I zodpovědnost za zdraví žáka bral na sebe.

Mučení až do trpkého konce


Před pokusem se Milgram obrátil asi na čtyřicet psychologů s otázkou, kolik lidí podle jejich názoru bude schopno dát žákovi nejvyšší dávku, tedy 450 voltů. Psychologové se shodli, že by to mohlo být asi procento z pokusných osob. Vždyť jaký důvod by mohli mít lidé, žijící normálním, spořádaným každodenním životem, aby působili bolest neznámým a nevinným spoluobčanům?
Málokdy se však psychologové spletli tak dokonale, jako při předpovídání výsledků Milgramova pokusu. Ani jedna z pokusných osob neodmítla dát žákovi elektrický šok. A co víc, dvě třetiny učitelů pokračovaly v mačkání knoflíku až do konce, přestože nejvyšší dávky už mohly mít smrtelné následky.
Ani jediný z pěti set lidí, kteří se účastnili experimentu v New Havenu, neposkytl žákovi za plentou pomoc v situaci, kdy předstíral bezvědomí. Stačilo, aby experimentátor řekl - to není váš problém.
Jekyll a Hyde
Milgram začínal experimenty s přesvědčením, že každý, kdo vchází do laboratoře, má svobodnou volbu - přijmout, nebo nepřijmout diktát. Většina lidí se však pod vlivem autority v bílém plášti změnila z mírumilovného, kulturního a civilizovaného doktora Jekylla v temného, satanského Hydea.
Experimenty pak byly mnohokrát opakovány v různých zemích, a prakticky vždy se stejným výsledkem. V USA se pohybovalo množství úplně poslušných lidí kolem 61 procent, v jiných zemích kolem 65 procent. Zdůvodnění jejich jednání bylo vždy také prakticky stejné: "Já bych to přece sám neudělal, vždyť jsem slušný člověk, ale nařídili mi to."
Což je v podstatě obvyklá reakce člověka v podřízeném postavení, který odevzdává jiným svoji svobodu, a tedy i svou zodpovědnost.


V experimentálním vězení

V roce 1971 se odehrál na americké Stanfordově univerzitě jiný experiment, v němž byla hlavním aktérem opět záhadná lidská psychika ve vyhrocené situaci. Středoškolské studenty zde rozdělili do dvou skupin - na vězně a dozorce. Všichni měli v rámci pokusu plnit své nové sociální role. Vědci do jejich chování nezasahovali, jen je sledovali.
Mladí lidé se vžili do svých rolí velmi snaživě. Vězni hned na začátku na protest proti nesmyslným příkazům zorganizovali vzpouru. Dozorci potom pořádně přitvrdili, a když si mysleli, že je nikdo nevidí, chovali se sadisticky. Výzkum, naplánovaný na dva týdny, museli vědci po šesti dnech ukončit. A přitom všechno začalo docela nevinně - strážcové měli jen udržovat pořádek a vězni pouze poslouchat jejich rozkazy. Fyzické násilí bylo nepřípustné.


Dobří chlapci dělají špatné věci

Jeden z autorů experimentu, profesor Philip Zimbardo ze Stanfordovy univerzity, později napsal, že pod vlivem nových a neznámých podmínek i jinak dobří chlapci začnou dělat velmi špatné věci. V podstatě stačí, když mohou potenciální násilníci jednat beztrestně a anonymně, a když jsou jejich bezmocné oběti zbaveny individuality a stanou se z nich jen bezvýznamná čísla. A jsme opět u Milgrama a jeho pokusných "učitelů" bezmyšlenkovitě mačkajících knoflíky smrticího stroje.
Proměnlivost lidských charakterů a množství situací, v nichž se ocitají, zřejmě inspirovaly Milgrama ke slovům: "Sociální psychologie dvacátého století nám udělila důležitou lekci. O tom, co ten který člověk udělá, často nerozhoduje typ jeho osobnosti, ale konkrétní situace, do níž se dostane."
Milgram by se letos v srpnu dožil sedmdesátky; zemřel však už v roce 1984 ve věku 51 let. V průběhu svého života nevytvořil ucelenou teorii ani nezískal významnější vědecká ocenění. Experimentálně ověřené konstatování, že od slepé poslušnosti je jen kousek k násilí, mu však zajistilo čestné místo mezi výzkumníky lidské přirozenosti.
Autor je redaktorem slovenského deníku Sme

Další příklady zkoumání zla v lidské psychice
Experiment natočený skrytými kamerami ukázal, že všichni oslovení Britové poslechli příkaz neznámého člověka, aby mu uvolnili místo ve vlaku, když jej doprovázel člověk v uniformě. Tak velká je úcta běžných lidí k autoritám.

Výzkumníci z Lancasterské univerzity pomocí skrytých kamer zjistili, jak silnou moc má příslušnost ke skupině. Nafilmovali reakce fanoušků klubu Manchester United, kteří viděli zraněného člověka (představoval jej herec svíjející se na zemi). Když měl na sobě dres Manchesteru, čtyři pětiny fanoušků mu pomohly. Když byl v dresu konkurenčního týmu FC Liverpool, většina fanoušků Manchesteru jej ignorovala. Podle jejich slov bolest člověka v tričku FC Liverpool nevypadala tak velká, aby potřeboval pomoc. Jinak řečeno: Bolest cizího anebo neznámého trápí málokoho. Odtud opět vede přímá stopa k výzkumům Stanleyho Milgrama.

V experimentu v americkém státě Iowa učitelka rozdělila třídu desetiletých dětí na skupinu modrookých a hnědookých. Modrookým řekla, že jsou nadřazení, a hnědým napovídala, že jsou oškliví a špatní. Trvalo jen několik hodin, než modroocí v rámci své nově nabyté nadřazenosti začali hnědooké systematicky tyranizovat.