Sedm stanic módy

Text: MICHAL RŮŽIČKA koláž: jiří bušek
Styl sedmdesátých let už zase není v módě, říká titulek londýnských novin Metro. Kdosi je pohodil ve vagónu. Vlak na lince Piccadilly právě vyjíždí ze stanice Southgate.
A co má být? (Článek se tváří, jako kdyby šlo o život. Jako kdyby popsaná módní vlna změnila osud většiny Britů.) Výměna šatníku nečiní Britům žádný problém. Šaty se objeví - a zase mizí. Bez váhání, bez sentimentu, bez skutečného obnošení. Jediným následkem budou další dluhy na kreditních účtech.
Vjíždíme do stanice Arnos Grove.
Matky v domácnosti už nejsou v módě, všimnu si titulku na další stránce.
Jak - v módě?
(Článek se tváří, jako kdyby o nic nešlo. Jako kdyby naznačená změna životního stylu nezměnila osud většiny Britů.)
Čtu: Podle průzkumů veřejného mínění si současní Britové neváží žen, které zůstávají s dětmi doma. Důvod? Ideálem, povzbuzovaným časopisy o životním stylu, se stala profesionálka z londýnské finanční čtvrti City. Profesionálka, co buď děti nemá, anebo je krátce po porodu denně odevzdává k výchově jiným.
Vzpomínám na matky, které potkávám ve škole svých dětí: Proč většina z nich zůstává tak nemoderně doma?
Když si člověk čte, docela to utíká. Stanice Bounds Green. Rozhlížím se, kdo z cestujících by souhlasil s následujícím titulkem: Krize v péči o malé děti. A podtitulek: Většina pracujících matek vydělává pouze na hlídání svých dětí.
(A zase ona snadnost formulací. Jako kdyby toto finanční perpetuum mobile nic neznamenalo. Autor píše: Moderní matce to stojí za to. Pracuje pro vlastní uspokojení, pro možnost neztratit kontakt s kariérou.)
Tuhle větu jsem už slyšel, říkám si na stanici Wood Green. Vyslovila ji matka Jakubova spolužáka. Jenomže v přeházeném slovosledu: Já budu pracovat jen proto, aby mi někdo cizí mohl vychovávat děti?
V číslech je to tak: Hrubý průměrný plat se pohybuje kolem osmnácti tisíc liber ročně. Jesle a školky pro děti do čtyř let existují pouze soukromé. Zápis jednoho dítěte na čtyři hodiny denně stojí nejméně sedm tisíc liber za školní rok. Snadné počty a zděšené okolí: Vy si můžete dovolit tři děti?
Vydýchejte se, stanice Turnpike Lane. Když jsme do Londýna přijeli, všem už čtyři roky byly.
Listuji teď Metrem rychleji. Jsem na straně Zprávy ze sociální oblasti. Hlavní titulek: nová studie o drogách publikována. Děsím se předem. Neprodává kdosi "lízátka" před naší školou?
Ne: Většina dětí, které propadly drogám (vyplývá z posledního průzkumu), pochází z rodin, jejichž členové si neudrželi sociální a emoční kontakt. Co to znamená? Rodiče jsou buď rozvedení, anebo jsou oba takzvanými profesionály a jejich děti vychovává někdo cizí. Prý: Bylo by lepší, kdyby matky a otcové měli na děti více času.
(Copak ten autor ze strany dvaačtyřicet nečte vlastní noviny? Nezná texty ze stran čtyři, šestnáct a dvacet osm?)
Stanice Manor House. Kriminalita. Pětapadesátiletá Sue Brayneová zapíchla vlastního manžela. Měla s ním čtyři děti, dvacet let kvůli nim nepracovala. "Pouze" vedla domácnost. Když odrostly, dnes již zavražděný manžel Steve prohlásil: Teď už si snad na sebe vyděláš sama, takže si rozdělíme finance.
Sue Brayneová u soudu nezapírala. Zkusila to se Stevem ještě dva roky. Našla jen špatně placenou práci, peníze si půjčovala od dětí. Až přišlo jedno květnové pondělí. Steve doma mával módním časopisem: Vidíš, matky v domácnosti vyšly z módy. Victorie Beckhamová má dvě děti a ještě stačí vydělávat peníze.
Hned ve středu měl jehlu na ražniči v prsou.
(Ani soud, ani noviny vůbec nenapadlo přemýšlet o polehčující okolnosti. Nedoběhly snad Sue Brayneovou dějiny módních přeháněk?)
Vlak na lince Piccadilly vjel do stanice Arsenal. Nechávám Metro na sedadle a jdu k nejbližšímu telefonu. Volám domů: Jste v pořádku?
Matka tří našich dětí, žena v domácnosti, nechápe. Proč se ptáš?
Slyším, že v místnosti hraje televize. Zprávy. Británie uprchlíky potřebuje - nemá dost vlastních dětí, říká hlasatel.
Tak co se děje?
Ale nic. Pokládám sluchátko. Co je mi po tom, která léta jsou vlastně v módě?