Vilém Barák: Jak udělat skutečnou reformu

Slovo reforma navozuje očekávání pozitivní změny, tedy snížení berní, ale u české reformy veřejných financí však opak bude pravdou.
Obecně platí zákonitost, že státní rozpočet je pouze orientační, vždy deficitní a z pohledu politiků i úředníků málo objemný. Ani výraz veřejné finance není výstižný, protože ve skutečnosti se jedná o eufemismus pro peníze odebrané občanům.
Představa vlády nepostrádá tragikomické prvky, jako třeba návrh, aby živnostníci ve ztrátě platili paušální berň a tzv. sociální a zdravotní pojištění. Autoři vycházejí z předpokladu, že všichni přece ví, jak podnikatelé zatajují příjmy. Ve stejné logice by každý politik měl jednou za volební období strávit rok ve vězení za korupci. Všichni přece ví, že politici berou úplatky.
Občanům je problém podáván jako odborná záležitost, ale faktem zůstává, že veřejné finance neřídí ekonomové, ale věštci, kteří pouze odhadují budoucí příjmy a výdaje, kalkulanti sčítající a odečítající tyto vybájené miliardy, kreslíři křivek a grafů, pro které jsou tužby jednotlivců statistickými poruchami. A také sociální inženýři, kteří lidem prostřednictvím výdajů nebo restriktivním zdaněním (například na alkohol, cigarety, pohonné hmoty) vnucují "dobro" podle svých představ.
Je naprosto vyloučené být politikem a zároveň ekonomem. Z toho plyne, že ve vládě, Parlamentu nejsou žádní ekonomové. Stav veřejných financí nevyřeší vládní socialistická reforma ani "socialismus s kapitalistickou tváří", prosazovaný opoziční ODS, ale jedině radikální řez do zažitých jistot.
Rozlučme se s myšlenkou, že byrokratická kontrola zamezí zneužívání veřejných prostředků. Tohoto cíle je možné dosáhnout pouze odstraněním státního přerozdělování.
V první řadě se nabízí zrušení podpor v nezaměstnanosti, respektive v nečinnosti. Desítky tisíc zahraničních pracovníků dokazují, že za přiměřenou mzdu a mimo režim omezujících paragrafů Zákoníku práce, zákona o minimální mzdě a jiných předpisů existuje dostatečná nabídka zaměstnání.
Zrušení sociálních dávek by ukázalo, že devět desetin lidí žádnou pomoc nepotřebuje a dnes již pracuje v takzvané šedé ekonomice. Kdo špatně snáší riziko, mohl by dobrovolně vstoupit do skupin vzájemné pomoci nabízejících zajištění před nouzí, tedy to, co dnes vnucuje státní mašinerie skrze sociální pojištění všem bez rozdílu. A konečně, ponecháním většího dílu výdělku lidem by se do společnosti vrátila dobročinnost a skutečná solidarita, tedy ctnosti, které dnes neznáme, protože byly zničeny státem.
Dávky v nemoci je žádoucí nikoliv snížit nebo převést na zaměstnavatele, ale zcela odstranit. Komerční pojišťovny již dlouho nabízejí ochranu před ztrátou výdělku v důsledku nemoci.
Ve zdravotnictví je nutné zavést platby za hotelové služby (ubytování, strava) minimálně ve výši životních nákladů mimo nemocnici, a to pro všechny bez rozdílu. Náklady na léčení obětí dopravních nehod a trestných činů musí nést viník, stejně jako ti, kdo si poškodí zdraví extrémními sporty nebo jiným hazardním jednáním.
Jestliže více než pět miliónů lidí využívá stavební spoření, je zjevné, že na jeho státní podporu přispívají v podstatě ti stejní občané, kteří ji následně inkasují, přičemž ale poskytují skvělou obživu státní byrokracii a bankéřům. Dále ji financují chudí, neschopní spořit a "hlupáci", kteří se nezapojili do rozdávání vlastních peněz. Proto nechť v zájmu spravedlnosti na státní příspěvek platí pouze ti, kteří jej chtějí inkasovat.
Dnešní důchodový systém je podvodnou sázkovou hrou, v policejním žargonu nazývanou pyramida. Nebankrotoval pouze díky miliardám korun převáděných z jiných daní, než je sociální pojištění. S penzisty uzavřel "dohodu" o výplatě důchodů stát, nikoliv občané, proto přechod na nepovinné důchodové spoření musí financovat opět výhradně stát - z dříve nashromážděného majetku.
Má jej k dispozici nepřeberné množství - počínaje podniky, jako jsou ČEZ, Český Telecom nebo Budvar, přes pozemky, lesy, pole, hrady, zámky, domy v centrech měst až po depozitáře muzeí naplněné věcmi, které desítky let nikdo nespatřil. Je lepší všechno prodat nebo restituovat církvím, šlechtě a dalším, než když se správa, přesněji rozkrádání státního majetku, stává hlavním cílem politické soutěže, nebo se památky mají rozpadnout.
Podmínkou dosažení prosperity a blahobytu je reforma veřejných financí založená na osobní odpovědnosti a ponechání výdělků občanům. Odboráři z podniků sanovanými z našich daní, státní úředníci, lékaři a učitelé, kteří měli být již dávno propuštěni nebo zaměstnáváni přímo pacienty, respektive rodiči, nemohou svými demonstracemi za socialismus změnit realitu.
Autor je krizovým manažerem