Riziko je menší, ale je

Přes všechny špatné zprávy je horolezectví sportem stále bezpečnějším. Uznávaná veličina v oboru, Pit Schubert, který dlouhá léta vedl výzkumy pro Německý horolezecký spolek a poté se stal šéfem bezpečnostní komise celosvětové asociace horolezeckých organizací, neustále opakuje, že dnešní horolezci mají na horách několikanásobně větší šanci na přežití, než měla jeho generace před čtyřiceti lety. Sám má ostatně amputované prsty na nohou kvůli omrzlinám.
Jenže na hory se vydává několikanásobně více lidí než v tehdejší době. Statistika dokládá, že počet smrtelných úrazů se víceméně nemění - odpovídají tomu i dlouhodobé záznamy o počtu obětí na životech na některých nejznámějších horách. Například v masivu nejvyšší evropské hory Mont Blanc (4806 m n. m.) ročně zahyne okolo stovky lidí. Když si uvědomíme, že hlavní sezóna, kdy se na hory vystupuje, trvá tři měsíce v roce a z toho polovina má špatné počasí, dojdeme k děsivé rovnici jeden den = jeden mrtvý. Jenže za tu dobu na vrchol vystoupí v pořádku desetitisíce lidí.
Stejně jako v Alpách se počet obětí na životech udržuje na stejném čísle ve Vysokých Tatrách. Ročně tam zahyne deset až dvacet turistů a horolezců, bez ohledu na to, zda v osmdesátých letech minulého století byly Tatry doslova nabité k prasknutí nebo se o deset let později vyprázdnily a počet horolezců se o polovinu snížil.
Konečně stejné to je i v Česku. Jedna z nejnavštěvovanějších lezeckých tréninkových lokalit je obrovský opuštěný lom Alkazar u Berounky mezi Karlštejnem a Berounem. O víkendu i ve všední dny tu lezou desítky zkušených horolezců i nováčků, skauti tu nacvičují slaňování a děti tu zkoušejí první kroky na laně. Přestože jsou na nejfrekventovanějších výstupech vyměněny původní zajišťovací skoby a nýty za nové, téměř absolutně bezpečné skoby zalepené do skály, každý rok tu nejméně jeden lezec přijde o život...

Reportéři pracují rychle

Co je tedy příčinou, že se zdá, jako by úmrtí českých horolezců a vysokohorských turistů přibývalo?
Zatímco ještě před patnácti lety se svět o tragédiích v zapadlých údolích Kavkazu, And nebo Himálaje dozvěděl až za několik dní, dnes je každá větší expedice vybavena satelitním telefonem a notebookem s připojením na internet, ty menší alespoň mobilním telefonem - a špatné zprávy je možno příbuzným sdělit téměř okamžitě. Po pár hodinách se to dozví celý národ z televizního zpravodajství a druhý den je to v novinách...
V případě posledního úmrtí českého horolezce na sopce Ključevská (4750 m) začátkem srpna dokonce ještě nebylo jasné, kdo a jak vážně je zraněn, a přesto se rozjela práce reportérů. Bylo z toho drama téměř v přímém přenosu - bohužel se špatným koncem...

Mnohdy jde jen o náhodu

Při dnešní úrovni vybavení by se mohlo zdát, že ke smrtelným úrazům není důvod. Vždyť moderní spací pytle ochrání horolezce i ve dvacetistupňových mrazech, stany se neroztrhají ani v silných bouřích, dvojitá lana zachytí nejdrsnější pády a skoby zalepované speciálním lepidlem do tréninkových skal nikdo nevytrhne.
Přesto horolezectví zůstává rizikovým sportem - a mnohdy jde jen o náhodu, jak dokládá několik příkladů lidí, kteří za poslední rok přišli o život.
V Alkazaru si třicetiletý muž zapomněl na vrcholu zacvaknout lano do jistící karabiny a zřítil se třicet metrů na zem. Na ruském Elbrusu (5633 m) dvě ženy a dva muži zmrzli za několikadenního extrémně špatného počasí ve stanu - spekuluje se o možnosti, že byli zasaženi bleskem. Při jiné výpravě tři vysokohorští turisté šli na zajištěnou cestu, která je měla vyvést na vápencový vrchol Grosser Priel (2515 m) v příznačně pojmenovaných rakouských Totes Gebirge. Než k ní vůbec dorazili, na prostředního muže spadl z velké výšky kámen a zabil ho.
A tři špičkoví horolezci se zase v prosinci vydali na zimní túru na nejvyšší rakouský vrchol Grossglockner (3798 m). Těsně pod bivakovací budkou je strhla ledová lavina. Dva se z ní vykutáleli, třetího našli až před měsícem...

Do hor rovnou z tělocvičny

Podle mnoha horolezeckých instruktorů je však kromě náhody leccos zaviněno přece jen nezkušeností některých horolezců. Přicházejí totiž z umělých stěn, kde se při dodržení základních metodických pokynů nemůže nikomu nic stát, na přírodní skály, které vždycky nějaké nebezpečí skrývají.
Zatímco dříve k horolezectví inklinovala romanticky založená mládež, která prošla turistickými, vodáckými nebo trampskými oddíly, dnes přicházejí do skal rovnou z posiloven sportovci tělem i duší. Předchozí generace měla tedy zkušenosti s tím, že se může kdykoliv vylomit kámen, otevře se karabina nebo partner nebude při zachycování pádu dost pozorný. V současnosti však mnozí lezou doslova nadoraz. Nepočítají s náhodou, a proto občas nedbají na absolutní bezpečnost.
Základními chybami bývají nedostatečná výzbroj a špatný odhad možného nebezpečí. Na skály si neberou přilbu, neuvazují se kvůli pohodlí do hrudní části horolezeckého úvazku. Do hor si do batohu nepřibalí bivakovací pytel, lékárničku anebo třeba mapu pro nalezení bezpečného sestupu...
Český horolezecký svaz eviduje necelých deset tisíc členů, stejný počet má tuzemská pobočka Rakouského alpského spolku a několik tisíc členů má i sekce vysokohorské turistiky Klubu českých turistů. Asi třetina horolezců není nikde organizována, mnoho je naopak registrováno ve více organizacích. Podle hrubých odhadů by tedy mělo "seriózně" lézt po skálách, ledu a sněhu okolo pětadvaceti tisíc Čechů, další desítky tisíc si to aspoň jednou vyzkouší...

Oblíbené "české" hory

Mont Blanc (Francie/Itálie) - sněhový výstup na nejvyšší horu Evropy je lehký, stačí ovládat cepín, mačky a lano. Velké nebezpečí ovšem hrozí při rychlé změně počasí, anebo pádu do trhliny.
Matterhorn (Švýcarsko/Itálie) - nejkrásnější hora světa je obtížná i pro zkušené horolezce. Padá na ní kamení, orientace je za špatného počasí obtížná a na skálách se často tvoří námraza.
Dom (Švýcarsko) - aklimatizační vrchol nedaleko Matterhornu. Chodí se na něj pěšky po sněhu.
Grossglockner (Rakousko) - nejvyšší hora Východních Alp vyžaduje horolezecké zkušenosti ve sněhu i skále nebo horského vůdce.
Triglav (Slovinsko) - hora bez sněhu, kam vede lanem zajištěná stezka. Za bouřek není kam se před bleskem schovat.
Dachstein (Itálie) - štít ze všech stran obklopený ledovci. Je tedy potřeba ovládat cepín, mačky a lano stejně jako lezení po skále.
Marmolada (Itálie) - na vrchol vede obtížná a dlouhá stezka zajištěná ocelovými lany, žebříky a kramlemi.
Gerlach (Slovensko) - nejvyšší vrchol bývalého Československa je kvůli ochraně přírody dostupný jen s vůdci.
Kilimandžáro (Keňa) - několikadenní pochod na vrchol není horolezecky těžký, ale fyzicky náročný. Na výstup si každý musí podle místních zákonů najmout nosiče a vůdce.
Huascarán (Peru) - ledovcový výstup vede na horu, která před třemi desítkami let pohřbila obrovskou lavinou celou výpravu československých horolezců. K výstupu je nutná fyzická kondice a zkušenosti s lezením v ledu.
Elbrus (Rusko) - výstup vyžaduje vůli a kondici k překonání dlouhých sněhových polí.