Ondřej Trojan: Radši vzadu tahám za nitky

Proč si vás vlastně Želary získaly?
Vždycky říkám, že jsem intuitivní člověk. Řídím se podle toho, jestli mě látka zaujme, strhne, osloví. Pak teprve domýšlím důsledky, zda jde realizovat a jaký bude mít komerční dopad. První pocit u Želar byl, že mě totálně odzbrojily. A to jsme do scénáře vtělili ještě pár postav z povídek, které nám původně paní Legátová vůbec nechtěla dát. Říkala, že to jsou takový obyčejný povídky. My jsme si je s Petrem Jarchovským přečetli a padli jsme.

Do hlavní mužské role jste obsadil maďarského herce Györgyho Cserhalmiho. Bylo těžké jej získat?
Ani ne. Maďarský film je teď v tak velkém existenčním průšvihu, že se u nich moc netočí. Cserhalmimu se navíc scénář velmi líbil. Musím říct, že práce s ním byla nesmírně zajímavá. Asi až do konce pro nás zůstal tajemným člověkem. On téměř nerozkrývá své nitro, moc nemluví, takže Aňa Geislerová mu začala říkat Indián. Na každý den byl perfektně připravený a velmi disciplinovaný. Občas mě překvapil nápady, které vymyslel na první klapku. Ve střižně jsme pak toto první jetí často použili.

Jak jste se domlouvali? Anglicky?
Ne. On neumí jinak než maďarsky. Takže přes tlumočníka. Je fakt, že Aně to zkraje trochu vadilo - měla pocit, že by za ním aspoň měla odjet do Budapešti a dát si s ním kafe, aby se poznali. Ale protože jeho figura vlastně má být ve filmu svým způsobem tajemná a mlčenlivá, bylo nakonec dobře, že na nás tak působil i v civilu. On se vždycky včas na place zjevil, seděl někde v koutě, čekal, až na něj dojde řada. Řekli jsme si, co po něm chci, a on to odehrál a zase si sedl a mlčel. Byl pro nás všechny skutečným Jozou.

Od začátku jste myslel na něj?
Kdepak. Hledání herce do téhle role bylo naprostým zoufalstvím. Chtěl jsem neotesanýho chlapa s krystalicky dětskou duší. Aby působil bezbranně a přitom byl silný. V Čechách tyhle záhadný chlapíky hraje skvěle Schmitzer, jenže ten už je profláknutej. Já chtěl pro české diváky v postavě Jozy kus neznáma. Na Slovensku tvrdí muži bývávali, ale dnes už taky nejsou. Tak jsme prošli kus Evropy. Hledali jsme v Rakousku, Německu, Estonsku, Ukrajině, Litvě. A nic. Až jsme kápli na něj. Jel jsem se podívat na jedno jeho divadelní představení a bylo to jasný.

Váš film připomíná záběry krajiny a příběhem těžkého horského života starší slovenské filmy, vlnu kolem Jakubiska, Trančíka apod. Bylo vaší ambicí vyprávět tímto způsobem?
Ne, neinspiroval jsem se u nich. Myslím, že Želary jsou obyčejnější, ne tak poetické. I když je pravda, že jsme s kameramanem Asenem Šopovem měli s krajinou potíže. Je krásná, malebná, ale pocit z ní v příběhu měl být spíš o chudobě, špíně, drsnosti. Záměrně jsme se snažili točit ji ošklivou. Ale ona se nám tam stejně nakonec dostala ve své kráse sama.

Želary byly zjevně velká "kláda". Točili jste celý rok, všechna roční období, vysoko v horách. Kde jste bral energii?
Z toho filmu. To byla velká radost. Je fakt, že problémy byly. V průběhu natáčení nám otěhotněla rakouská herečka, před jarní etapou porodila, takže jsme museli pokračovat o měsíc později, než se plánovalo. Zbylo míň času na postprodukci, jeli jsme vysloveně na doraz. Cítím dloužek hlavně kvůli rodině, protože kluci si mě užili během léta sotva půlden.

Neměl jste nikdy okamžik krize a chuť to zabalit a jet domů?
Bylo zvláštní, že natáčení v horách nám všem určilo jakýsi jiný rytmus a existenci. Byli jsme špinaví, rozcuchaní, unavení, ale nijak nám to nevadilo. Naopak to jakoby zvedlo lidské kvality. Navzájem jsme si pomáhali, kdekdo nosil prkna, lampy, protože zrovna nebylo víc rukou, tlačil vůz apod. Táhli jsme za jeden provaz, pořád spolu, večer seděli v jednom kruhu, stíraly se rozdíly, bylo jedno, jestli je někdo hvězda nebo poslední rekvizitář. Skoro to splývalo s filmovým příběhem - překonávali jsme překážky hor. A to vás strašně napumpuje. Jsem za tu pospolitost celému štábu strašně vděčný, bez ní by ten film nebyl.

Želary mají silný příběh s krásnými postavami. Vy jste je obsadil hodně napříč škatulkami českých herců. Byl to záměr?
Známé herce jsem chtěl do prostředí města, neznámé nebo méně známé tváře na venkov a do hor - aby to korespondovalo s náladou a syrovostí. Ale musím k tomu podotknout, že mám k hercům takový zvláštní vztah. FAMU jsem studoval v 80. letech a tehdy jsem cítil velkou neúctu vůči hereckému potenciálu, který tu byl. Nebavilo mě točit s lidmi, kteří dělali jak na běžícím pásu věci pro televizi a podepisovali antichartu, což se samozřejmě netýkalo všech. Většinou jsem pracoval s herci z divadla Sklep nebo s neherci. V 90. letech chvilku trvalo, než jsem získal k normalizačním hercům úctu, než jsem si dokázal všímat jen jejich profesních kvalit. Když jsem četl Želary, bylo mi jasné, že jde o herecký film, kde se neobejdu bez velkých herců. Že musí být dobří a přesvědčiví.

Vy sám ale pocházíte z herecké rodiny. Otec i bratr jsou herci a nijak malí...
O to absurdnější je to, co tu vyprávím. I když tatínek si s těmito věcmi nikdy nijak nezadal. A totéž platí o bráchovi Ivanovi.

Fakt, že geny vás stejně dostaly, asi nevyvrátíte. Ostatně, taky sám hrajete.
Ale jo. Víte, exhibice mi nevadí, ta asi někde v genech bude. Nemám rád takovou tu pozornost u stolu. Ale když vylezu na pódium a dole sedí stěna lidí, docela rád se předvádím. Sklep mi dal spoustu úžasných zážitků - a když se ohlížím zpátky, vidím, že můj zájem o hraní a divadlo vyvěral vždycky víc než z rodiny ze souručenství Sklepa.

Nemá vám to tatínek trochu za zlé?
Už ne. Koneckonců, on nechtěl, abych se věnoval kumštu. Chtěl ze mě mít lékaře.

No to jste ho dost zklamal...
Já dělal dokonce na medicínu přijímačky. Ale pamatuji si, že jsem tam nechtěl, a tak jsem se na ně záměrně nepřipravil. Představa, že MUDr. Trojan by někde někoho kuchal, je děsivá. Když jsem si představil sám sebe pod kudlou...

Předpokládám, že bratrovi hraní taky nedoporučoval.
Rozhodně ne. A Ivan ho navíc zklamal hned naněkolikrát. Protože, když už nakonec tím hercem byl, pořád se jakoby propadal do míň prestižních divadel, místo aby popadl šanci za pačesy. Dneska hraje v Dejvickém divadle - což po zkušenosti ve Vinohradském divadle a předtím v Národním může na leckoho působit divně. Ale já myslím, že je teď táta rád, jak to je, protože brácha je rád, že ho práce naplno uspokojuje a s ním i diváky. Množství různých ocenění nakonec dávají Ivanovi za pravdu.

Jaký jste vlastně byl v mládí - kavárenský povaleč, nebo student plný koníčků?
Dodnes rodiče obdivuji, že se mnou vydrželi komunikovat. Já byl totiž hrozně neposednej, pořád jsem prchal z domova, brzo jsem se odstěhoval. Neviděl jsem v socialistický společnosti, kde jsem vyrůstal, smysl práce a nějakého budování, spíš jsem měl chuť škodit. Existence v divadle Sklep mi přišla jako jediná smysluplná. Znali jsme se všichni z devítky a okolí na Dobešce, potom jsme se potkali na gymplu, a tak to celý vznikalo. Už jen fakt, že se s určitými lidmi pořád potkáváte, vás utvrdí v tom, že jste si nějak souzeni a patříte k sobě. To mě formovalo. Nakonec díky Sklepu jsem se potkal i se svou milující ženou Bárou.

V roce 1989 jste debutoval filmem Pějme píseň dohola, pak jste se na dlouho jako režisér odmlčel. Proč?
Ještě před revolucí byla vidět jistá snaha nějak obměnit generaci filmařů, která do té doby hodně točila. Vorel natočil svou Pražskou pětku ještě za totáče, což byl na tu dobu nevídaný film. I já měl smlouvu na Pějme podepsanou ještě za komunismu. Jenže přišla revoluce a s ní hlad po amerických filmech, české filmy byly v pozadí. Pějme píseň dohola v tom distribučním blázinci roku 1991 v kinech trochu zapadl. Což mému kreditu režiséra moc neprospělo. Nabídky se nehrnuly a mne popadla chuť založit si svou produkční společnost. Zkušenosti s těmi, které jsem poznal třeba v televizi, mě neuspokojovaly.

V čem?
Nebavilo mě dělat s lidmi, kteří koukají ustavičně na hodinky, nebo které mi někdo nahoře přiděluje. Chtěl jsem si vybrat sám pracovníky, a takové, jež bude práce bavit. Systém práce známý za socíku dlouho ve filmu a hlavně v televizi přetrvával, ostatně, on přetrvává v jistém směru dodnes..., a to jsem odmítl respektovat.

Měl jste jako producent snazší pozici, když jste hledal k Želarům koproducenty?
Barrandov stál u zrodu tohoto filmu, měl k látce nakoupená práva a chuť k realizaci. Věděli jsme, že musíme vytěžit všechny zdroje, které u nás máme. Českou televizí počínaje. A protože ani ty pro financování filmu nestačily, obrátili jsme se do zahraničí. Shánění peněz trvalo tři roky.

Máme už dost dobrých producentů, které český film potřebuje?
Máme. Včetně mladých začínajících. Existuje zajímavá konkurence a současný český film si v skromných podmínkách svými výsledky stojí nad evropskými poměry. To by vám v Americe řekl každý. Zatímco v Evropě ne, Evropa je zbytečně nafoukaná a sebestředná.

Je výhodou, nebo nevýhodou točit film a být zároveň producentem?
Každá zkušenost je výhoda. I když musím říct, že kdybych byl zkušenější, asi bych se podruhé do tak náročného projektu jako producent nepouštěl tak střemhlav. Producentská půlka mého já nabádala počkat, až seženeme víc peněz, ale to by se zas tý režisérský půlce sesypala celá parta nasmlouvaných herců a nažhavených spolupracovníků, energie by vyprchala...

Hodně se vám producent ve vás pletl do režisérské práce?
No tendence byly. Ale při natáčení na to neměl moc času. Šestnácti-, sedmnáctihodinové natáčení v horách vás uondá. To si ten režisér většinou někam stranou sedl a snažil se vygumovat hlavu. A před usnutím si do ní ještě nastrkat věci kvůli dalšímu natáčecímu dnu, a tak to šlo pořád. Jen v řídkých chvílích docházelo k tomu, že se hádala duše s tělem...

Kdo vyhrával?
Většinou režisér. Jinak to ani nešlo. To by se musely určité věci škrtat a filmu by to neprospělo.

Jste připraven na úspěch Želar?
Jsem připravený na leccos. Sláva a úspěch ale asi není to hlavní.

V každém případě vystoupíte z pozadí, kde jako producent, málo platné, přebýváte.
Ale to je jen taková představa sedmé velmoci, že člověk získá úspěch tehdy, když je zmedializovaný, a on bude rád, jak bude všude vidět. Mně naopak velmi vyhovuje stát v pozadí.

Proto jsem se ptala, zda jste připraven. Je na vás znát, že raději stojíte stranou. Teď se při rozhovoru taky schováváte za černé brýle...
Asi jo. Jsem radši vzadu, tahám za nitky a mám v tichosti věci pod kontrolou. Sedí mi to víc, než abych byl mediálně vystrčenej.

Takže se po Želarech zase vrátíte k produkci, nebo naopak zkusíte tiše točit něco dalšího?
Nevím. Látka Želar si našla mě, ne já ji, pohltila mě a já ji moc chtěl dělat. Teď je hotová, film už mi coby režisérovi nepatří, patří producentům a ti si s ním poradí. Jestli za půl roku budu mít znovu chuť něco režírovat, nevím. Je na to moc brzo.

Váš film je o čistotě vztahů, která vykrystalizuje díky té nejobyčejnější existenci. Budou to dnešní zhýčkaní diváci chápat?
Myslím, že to je právě jedna z věcí, proč má tenhle film pro diváka smysl. Karty jsou tam velmi jednoduše rozdaný. Vztahy, o kterých Želary vyprávějí, vlastně totiž všichni svým způsobem známe, ale tady jsou - zprostředkované přes jednodušší život na vesnici a v horách -- víc uchopitelné. Proto věřím, že osloví hodně diváků. Jsem zvědavý, jak na Želary zareaguje můj starší patnáctiletý syn. Vždycky se ho ve filmovém příběhu dotýká jakákoli nespravedlnost, hrozně se do filmu vpije a žije tím, jak je možný, že nějaký ten filmový hajzl udělal něco takového.

Co byste svému filmu přál?
Aby na něj chodili diváci - protože je pro ně natočený. A aby si, až vyjdou z kina, řekli - to byl ale krásnej film. A když k tomu dodají třeba ještě dovětek, že byl neobyčejně krásnej nebo tak něco, budu blaženej.

... a opijete se šampaňským.
Asi ne. Vždycky, když jsou různé dotočné a průtočné a lidi šílí do rána, tak já v jedenáct kolabuji, protože ze mě konečně spadne všechno napětí, tělo vypne, a já jdu spát...

Ondřej Trojan
Filmový režisér, producent a herec se narodil na Silvestra 1959 v Praze. Jeho otec Ladislav Trojan i bratr Ivan jsou herci. Vystudoval gymnázium, absolvoval sedm semestrů na pedagogické fakultě, obor chemie-matematika, poté ze školy odešel. Od počátku 80. let působí jako člen divadla Sklep. Pracoval jako rekvizitář na Barrandově, v roce 1985 byl přijat na katedru filmové a televizní režie na FAMU. Jeho školní práce - Týden na obrazovce a Sedm - vzbudily odezvu u diváků i na festivalech. Kvůli svému debutu Pějme píseň dohola přerušil studium na FAMU, které ukončil v roce 1991. V 90. letech realizoval řadu pořadů pro Českou televizi - Penziónek, výběr skečů Sklepa a další (Velbloudi jdou nocí tajůplnou, Historky od krbu, Pumelice lesní moudrosti nebo Multikár Movie Show), které už vznikly v produkci jeho vlastní společnosti Total HelpArt. V téže produkci natočil také několik desítek hudebních klipů a reklamních spotů. Od konce 90. let se věnuje převážně činnosti filmového producenta, především ve spolupráci s Janem Hřebejkem (Pelíšky, Musíme si pomáhat, Pupendo), ale podílel se také na filmu Tomáše Vorla Cesta z města. Momentálně produkuje další film Jana Hřebejka Horem Pádem. Želary natočil podle literární předlohy Květy Legátové (Jozova Hanule) a jsou jeho druhým celovečerním filmem.