Ruská orlice napíná křídla

Sergej Andrejev, novinář z Petrohradu se obratně proplétá mezi výkopy ve středu města a proklíná objížďky. "Najednou jde všechno," poznamenává a širokým gestem ukazuje na lešení zakrývající portály paláců na Něvském prospektu. "Pro turisty to je možná dobré, ale pro lidi, kteří žijí ve městě je to prostě málo." Vystupujeme ze stařičkého žigulíku a procházíme temným průjezdem do zadního traktu jedné z budov. Do nosu udeří pach stuchliny, na dvoře leží hromada stavebního odpadu. "Sem se nedoporučuje moc chodit. Zejména v noci ne. Takových barabizen je tu spousta," poznamenává Sergej. Petrohrad stojí na vrchu ruské pyramidy zločinnosti. Policista bere měsíčně nějakých pět tisíc rublů. Vzhledem k aktuálnímu kursu koruny se dá říci, že co rubl, to koruna. "To se pak nemůžete divit, že si chce přivydělat. Navíc je tu dost narkomanů, kterým je už všechno jedno," dodává Sergej.
Jeho město, Petrohrad, tajná metropole Ruska, se chystalo na pompézní oslavy tří set let od založení. "Hodně z toho, co se tu dělá, je na oko, Potěmkinova vesnice. Ale pokud to přitáhne pozornost, tak spánembohem. Jinak všichni cizinci táhnou do Moskvy. Vláda vidí jen Moskvu. Tam tečou peníze. Přitom my máme tak výhodnou polohu, průmyslovou tradici, jsme nejblíže západní Evropě."
Kolona vozů se posouvá po břehu Něvy a Puškinova Bronzového jezdce. Car Petr Veliký na vzpínajícím se koni, který pod kopyty drtí zmiji ruské zaostalosti. "Prý už brzy cara Petra vymění za cara Vladimira," pošklebují se Petrohraďané v narážce na jméno prezidenta Ruské federace Vladimira Putina. Pro některé další car - obnovitel, pro jiné politik, který vede zemi do záhuby. A co Sergej Andrejev? Měl by něco proti takové symbolické výměně? Je on sám pro Putina? "Ale jistě. Snaží se. Podle mě dnes Rusko ze všeho nejvíce připomíná starou, dýchavičnou lokomotivu, která za sebou vleče těžký balast minulosti. Občas dochází pára, občas se objeví poruchy na trati, ale lokomotiva jede. Ať si říká kdo chce co chce, ať se mu třeba stýská po starých časech, jsem rád, že ve strojvůdcovské kabině sedí Putin."

Podobně Vitalij Jermolov, majitel stavební firmy v Moskvě má pocit, že teprve tento prezident se snaží o nastolení normálních pořádků. "Byla doba před Putinem, teď je doba za Putina," říká o dělicí čáře historie. "V Rusku se už dá zase vydělávat. To sice bylo vždy, ale teď je důležité, že je to možné i poctivou prací. Podnikatelé si uvědomují, že se vyplácí dodržovat zákony, mít čisté bilance a platit daně. Ostatně je to i jedna z cest, jak se bránit vydírání ze strany úřadů a mafií."
Ještě před dvěma lety jsem od stejného člověka slyšel poznámku: "Jestliže existují daňové ráje, jako třeba Kypr, pak musí logicky existovat také daňové peklo. A to je tady, u nás v Rusku." Daně a odvody na federální, oblastní, místní úrovni. Takže mnozí podnikali na černo. Hlavní bylo mít dobré kontakty s úředníky, kteří brali úplatky všemi deseti a na nějaké to daňové přiznání nehleděli.
Ještě nedávno představoval ruský daňový systém hotovou džungli. Za poslední tři roky se však vládě prezidenta Putina podařilo daňové předpisy zjednodušit a zrušit některá absurdní pravidla. Například od začátku roku odvádějí podnikatelé s méně než sto zaměstnanci a s obratem pod 480 tisíc eur pouze 15procentní daň ze zisku nebo šest procent z obratu plus čtrnáct procent ze mzdy na důchodové pojištění. Podnikat na černo se už nevyplácí, stát na vybírání daní začíná přísněji dohlížet.
Vláda si vzala na mušku i cla. Tamoženniki, celníci byli - a zatím ještě jsou - pány na hranicích, s nimiž se nevyplácelo špásovat. Nehledě na to, že i oni dbali, aby dovozci, kteří nechtěli mít problémy, za shovívavé, nebo třeba jen korektní odbavení zboží v dovozu platili. Do kapsičky, samozřejmě.

To s tou lokomotivou, která táhne zátěž minulosti, je trefné přirovnání," připouští Christof Rühl, hlavní ekonom kanceláře Světové banky v Moskvě. V každém případě je Rusko pět let po krizi jinou zemí. Mnohé se změnilo k lepšímu. Západní ekonomové tvrdí, že se od konce 90. let Rusku ještě nevedlo tak dobře, jako nyní. Když prezident Putin bezprostředně po nástupu do funkce před bezmála čtyřmi lety oznámil, že jeho země chce do patnácti let dosáhnout ekonomické úrovně nejslabšího článku Evropské unie, Portugalska, považovali to na Západě za blouznění snílka, bloudícího močálem úpadku. Dnes už nikdo nekroutí hlavou nad dalším Putinovým cílem, kterým je zdvojnásobení hrubého domácího produktu Ruska do deseti let.
Jen letos v prvním pololetí vzrost hrubý domácí produkt Ruska o sedm procent. Výrazně roste průmyslová výroba. Indikátorem změn je i to, že bohatí Rusové začali stahovat své peníze uložené v zahraničních daňových rájích zpět do země a hledají pro ně využití doma. Tyto peníze nacházejí uplatnění třeba v zemědělství - Rusko teprve nedávno umožnilo prodej půdy do soukromých rukou.
Důležité je, že změny k lepšímu pociťuje i obyvatelstvo. Loni vyskočily mzdy v průměru o dvacet procent. V nosných oborech dokonce až o čtyřicet procent. Ekonomové ale varují před tím, že mzdy a platy rostou rychleji než produktivita.
"Lidé objevují konzum, chtějí žít," tvrdí Larisa Těrentěvová z vydavatelství Abak-Press v Jekatěrinburgu, jehož produkty se zaměřují na střední třídu. "Vidíme to v podobě přílivu inzerce od malých a středních podniků, o nichž jsme ještě před rokem dvěma ani nevěděli, že existují. Prostě cítíme, že se opět obnovuje střední třída, kterou smetla krize z osmadevadesátého roku."
Podíl střední třídy, tedy osob, které si měsíčně vydělají ekvivalent alespoň 350 dolarů se odhaduje na osm až deset procent z celkového počtu obyvatelstva. Ve velkých centrech je to dokonce dvanáct procent. Ovšem nemalá část Rusů, zvláště v regionech nepožehnaných bohatstvím ropy a zemního plynu, či v odlehlých částech země, žije když ne nuzně, tak v krajně skromných poměrech.
Podle Těrentěvové to je také jedna z příčin, proč se v Ruské federaci rodí stále méně dětí a podíl Rusů na celkovém počtu obyvatelstva klesá. V zemi, ve které je ruský nacionalismus běžným jevem, to vyvolává obavy z "odruštění" země nárůstem obyvatel jiných etnických skupin, kterých se klesající porodnost netýká. Jde především o muslimy. "Svůj díl na tom má také národní epidemie alkoholismu, se kterou jsme se zatím nedokázali vypořádat. Vždyť naši muži se dožívají v průměru pouhých devětapadesáti let, což bych přirovnala k národní tragédii. Tady pomůže jen růst životní úrovně, která dá lidem potřebnou životní perspektivu," shrnula ruské problémy Larisa Těrentěvová.

Rusko má i další chronickou chorobu: korupci. Ročně se na úplatky vydává až 33 miliard dolarů. "Post náměstka ministra stojí půl miliónu dolarů. Za funkci náměstka předsedy vlády se platí několikrát více," prohlásil nedávno v ruské televizi Georgij Statarov, který se zabývá korupcí jako jevem ohrožujícím stabilitu země. "Korupce je právě to, co nás přibližuje spíše Orientu," postěžoval si a odrazuje poctivé investory od aktivit v Rusku."
"V této zemi prostě dřímá obrovský potenciál. Jde jen o to, aby se nerozplynul v možných krizích," připouští šéfekonom Východoevropské banky Willem Hutler. A tady jsou. Rusko nutně potřebuje členství ve Světové ekonomické organizaci (WTO). Jednou z podmínek členství je ale dovedení reforem do konce. Přitom velká část státních podniků pracuje neefektivně a je udržována v chodu i s obavami z prudkého nárůstu nezaměstnanosti. Členství ve WTO vystaví ruské hospodářství zahraniční konkurenci. Nezbytná restrukturalizace a zefektivnění pak nutně povede k propouštění - což může vyvolávat sociální konflikty.
Na druhé straně to podniky tlačí k modernizaci a investicím do technologií a k hledání strategických partnerů. Výrazný je pohyb v průmyslu ropy a zemního plynu, kam směřují investice velkých ropných gigantů. Existují odhady, podle kterých Rusko disponuje zásobami ropy a zemního plynu srovnatelnými, ne-li většími, než má Saudská Arábie. Rusko k tomuto bohatství nabízí i záruky stabilních dodávek: není členem Organizace zemí vyvážejících ropu a pozorovatelé nepočítají ani s většími politickými turbulencemi. Putinovi se podařilo navázat "energetické partnerství" se Spojenými státy, které by mohly odebírat z Ruska více ropy. Zatím chybějí ropovody z nejbohatších ropných polí do přístavů, jakými jsou Murmansk nebo přístavy na pobřeží Tichého oceánu. I proto chce vláda investovat do produktovodů, které dovedou největší ruské bohatství do blízkosti nových odběratelů.

Bohatství ropy a zemního plynu má i svou stinnou stránku. Zatím vývoz těchto energetických surovin tvoří velkou část příjmů do rozpočtu. Loni se ropa a zemní plyn podílely na tvorbě hrubého domácího produktu 41 procenty. Průmyslová výroba v ostatních oborech má sice velmi slušnou růstovou dynamiku, ale ropu a zemní plyn dosud export jiných produktů ani zdaleka nenahrazuje. Zatím Rusko těží z vysokých cen energetických surovin a má výrazně pozitivní platební bilanci, která by jen letos mohla skončit přebytkem ve výši 55 miliard dolarů. A obnovilo i devizové rezervy. Pokud ale tyto prostředky nebude vláda směrovat do modernizace celého hospodářství, může se s eventuálním propadem cen ropy na světových trzích přebytek rozplynout třeba v konzumu - a to by byl počátek dalších obtíží, možná větších, než na jaké země narazila v roce 1998, upozornil Rühl. I proto nutí Mezinárodní měnový fond Rusko k tomu, aby ukládalo přebytky z vývozu ropy a plynu na zvláštní fond.
Nicméně největší pozornost se věnuje politické stabilitě. Většina pozorovatelů tvrdí, že nastoupený směr je nevratný a že se prezident Putin v dosavadním průběhu funkčního období postaral o své znovuzvolení. Letos na jaře například bez velké pozornosti zmizel ze scény poslední soukromý vysílač s celostátní působností. Do hrobu ho poslali ruští oligarchové na pokyn Kremlu. Ani oni nepotřebují nějaké závažné spory s "carem Vladimirem". O svou nezávislost přišel institut pro výzkum veřejného mínění VCIOM. Podle pozorovatelů z jeho studií vycházely nelichotivé závěry, týkající se vládní strany a odrážely také rostoucí nespokojenost Rusů s vývojem konfliktu v Čečensku. Denně stojí tucet lidských životů - počítají se pouze ruští vojáci. Prezident ale dává jasně najevo, že v Čečně neustoupí.

Putin se prostě postaral o vytvoření "řízené demokracie", v níž hraje prim nová politická elita vzešlá z vysokých důstojníků armády a bezpečnosti. V regionálních správách mají důstojníci obsazených sedmdesát procent míst, v centrální vládě třetinu. Sedí v mocném úřadu prezidenta, v Radě federace, v Dumě. Silně jsou zastoupeni dokonce i v ministerstvu hospodářství. Ne, nejde o nějaké kryptokomunisty. Ti lidé dokonce ani nemají nic proti demokratickým institucím. Pokud je mají pod kontrolou. Jediným vážným protivníkem současných politických elit je ruský velkokapitál reprezentovaný lidmi, pro které se vžilo označení oligarchové. I oni by rádi mluvili do vedení země. Financují politické strany a snaží se prosadit své lidi do Kremlu, Parlamentu a místních správ. Nejbohatší muž Ruska, ropný magnát Michail Chodorkovskij, se stal cílem zájmu prokuratury mimo jiné také proto, že otevřeně promluvil o financování politiky soukromníky. Tím porušil zákon mlčenlivosti. Navíc se neprozřetelně vyjádřil v tom smyslu, že by se chtěl v příštích prezidentských volbách postavit Putinovi. Reakce Kremlu byla blesková. Chodorkovského obchodní partner Platon Lebeděv byl zatčen kvůli hospodářské kriminalitě a v zemi se rozvířila diskuse o anulování dřívější privatizace státních podniků, jejímž prostřednictvím se k bohatství dostala řada dnešních superbohatých Rusů. Pro většinu obyvatel je privatizace loupeží, která zemi připravila o její nejcennější statky a předala je do rukou několika jedinců. Diskuse proběhla - a vyšuměla. A Putin tím, že zahrál na strunu negativních nálad obyvatel proti oligarchům, ukázal svou moc. Přesto oligarchové v podstatě podporují politiku svého prezidenta.
Líbí se jim, že dokázal zemi dovést do klubu osmi průmyslově nejvyspělejších států světa. V rámci skupiny G8 se Rusko může alespoň zpovzdálí podílet na řízení chodu světa. Ostatně to lichotí i mnohému prostému občanovi, který s nostalgií vzpomíná na doby, kdy byl Sovětský svaz světovou velmocí.

Také ti, kdo zastávají vysoké funkce ve státních podnicích, zejména v těžbě plynu a ropy a v exportních oborech nebo zaměstnanci firem se zahraniční účastí, či lidé, kteří mají hned několik zaměstnání (což není žádná výjimka), jsou naladěni optimističtěji, než byli ještě před nástupem Putinovy vlády. Optimističtější než před pár lety, byť v řadě případů ještě váhající, jsou i exportéři. "Kdo se vstupem do Ruska čeká, až se vyřeší všechny problémy, může rychle zjistit, že trh obsadili ti odvážnější," řekl v mi v Moskvě jeden německý podnikatel. "Osobně si myslím, že je nejvyšší čas. Rusové dokáží ocenit odvahu a přijetí jistého rizika považují za projev opravdového zájmu, ne-li dokonce přátelství." Poradenská firma Ernst&Young uspořádala anketu mezi západními investory v Rusku. Z ní vyplynulo, že 75 procent z nich připustilo, že jsou spokojeni s vývojem a že svých investic nelitují. Pouhých deset procent investorů uvedlo, že jsou ztrátoví. Všichni ale čekají na další deregulaci a zlepšení podnikatelského klimatu. Za brzdu považuje nadpoloviční většina dotázaných jen klopýtavý postup reformy bankovního sektoru. Ale všichni sázejí na politickou stabilitu, otřesy se nečekají.
Prakticky nikdo nepochybuje o tom, že Putin vyhraje prezidentské volby chystané na březen příštího roku a že dostane příležitost pokračovat v reformách. Aby před Západem neztratil tvář, potřebuje zachovat demokraticky zvolenou Státní dumu, která se nebude stavět proti jeho reformním krokům. Zatím se vládní strana pohybuje v průzkumech veřejného mínění za komunisty, pod hranicí dvaceti procent. Pokud se ale nerozpadne tiché spojenectví mezi oligarchy a vládou, o finiši není pochyb. Dnes se pozornost zaměřuje spíše na rok 2008, kdy nynějšímu a s pravděpodobností hraničící s jistotou i budoucímu prezidentovi, vyprší poslední možné volební období. Jestliže si i západní politici před posledními volbami kladli otázku, kdo je to Putin, kladou si už dnes - a s předstihem jinou otázku: Co bude po Putinovi?