Riga - Kouzlo historie a secesní elegance

Před dvanácti lety se Riga mohla po půl století konečně pořádně nadechnout svobody. Svobody, kterou metropoli i celému Lotyšsku vzal rozpínající se Sovětský svaz. A Riga se nadechla pořádně. “Paříž východu”, jak se jí přezdívalo před válkou, se opět otevřela světu. Během několika let se z města s 800 tisíci obyvateli stalo centrum celého Pobaltí. Tallinn ani Vilnius s tím nic nenadělají. Do Rigy se dnes stěhují lidé nejen z obou sousedních republik, ale táhne to sem také obchodníky i mladé lidi ze Západu. A s nimi přichází i sympatický kosmopolitní nádech.

Snímek: Jan Dražan

Velkou zásluhu na tom má krása města rozloženého kolem ústí mohutného toku řeky Daugavy, jejíž ve slunci modré vody zvolna plynou do blízkého Baltu. Riga je městem s úzkými kamennými uličkami i velkorysými širokými bulváry. S kostely protestantskými, katolickými a pravoslavnými. S domy, které pamatují středověk, i těmi, kterým ozdobila fasády secese.

Znovu postavené staré město

Turista to má snadné. Všechno nejzajímavější leží na pravém břehu Daugavy a většina míst se dá projít pěšky nebo jen s krátkými přejezdy. Jen pro celkový panoramatický záběr, jemuž vévodí tři vysoké kostelní věže, je třeba přejít či přejet po mostě na břeh levý. Objevování Rigy lze začít třeba hned u jednoho z hlavních mostů Akmens tilts. Ústí u dvou propojených náměstí, která hodně vypovídají o lotyšské historii. Nejprve je to Strelnieku laukums, neboli náměstí Lotyšských střelců. Masívní sousoší vzdává hold této legendární jednotce, nejvěrnější z Leninových vojáků. Na pozadí pomníku hned upoutá podivná černá budova připomínající krabici vznášející se nad zemí. Tak to je jednoznačný favorit mezi rižskými výstavními sály, Muzeum okupace (viz Kam do muzea). Projít pod stavbou znamená vejít do jiného světa.

Riga najednou dostává jiný rozměr. Před vámi je historie. Radniční náměstí (Rätslaukums), už ve středověku centrum hanzovního města, je první ukázkou, i když… Staré fotografie z konce druhé světové války ukazují tento prostor jako hromadu sutin, holé pahýly domů držící se jen tak tak, radnici i kostel jen jako torza, kdepak věže. Když uvidíte snímky o něco starší a porovnáte je s dneškem, vidíte téměř stejné “starověké” náměstí. Socha rytíře Rolanda uprostřed, radnice na jedné straně a na druhé to nekrásnější: cechovní dům Černých hlav (Melngalvju).

Drahokam středověké architektury byl postaven v roce 1344 pro cech Černých hlav – bratrstvo nezadaných cizích obchodníků, kteří si udržovali vliv po staletí. Je to vlastně dvojdům, jehož dva strmě zkosené stupňovité štíty sahají do téměř třiceti metrů. Průčelí cihlových budov je bohatě zdobené erby, sochami, ornamenty, nechybí astronomické hodiny ani korouhvičky na střechách. Prostě se vás zmocní úžas. Co na tom, že tenhle dům byl dokončen v roce 2000? Takhle vypadal!

Jantar mezi kostely

Vysokou barokní věž kostela sv. Petra nejde z radničního náměstí přehlédnout. Šplhá do 123 metrů a na dvě její krásné vyhlídky vás doveze výtah. Masívní cihlová katedrála má převážný základ v gotice. Také sv. Petr byl po válce na spadnutí, věž skutečně spadla. Jenže v Rize se prostě restaurátorům mimořádně dařilo. Nemáte důvod pochybovat o autenticitě. Je tu kostel i výstavní síň zároveň. Mimochodem, můžete spatřit původní sochu Rolanda.

Trochu ve stínu katedrály stojí hned další dva, mnohem menší, kostely: sv. Jiřího a sv. Jana. V uličce mezi těmito třemi svatostánky jsou stánky tržní. Obrázky Rigy, tlusté pletené ponožky, ale hlavně kila a kila jantaru. Minerál, který po bouřích vyplavuje rozdivočelý příliv Baltu, tu mají upraven na všechny způsoby: přívěsky, náušnice, prstýnky, křížky i náhrdelníky. A relativně za nevelké peníze. Ale obchůdků s jantarem ještě bude dost a dost, i levnějších.

Kostel sv. Jana s přilehlým dominikánským klášterem pochází z konce 13. věku. O dvě století později byl zničen během bojů mezi měšťany a Řádem německých rytířů, zakrátko však vyrostl znovu. Vedlejšímu sv. Jiřímu se říká Bílý zámek podle bílých pálených cihel. Býval baštou řádu a ani on neunikl ničení a opětovnému budování.

Radniční náměstí získalo dnešní podobu až před třemi lety.
Snímek: Jan Dražan

Obří dóm, obří varhany

Cechy hrály dlouhou dobu důležitou roli v době, kdy Pobaltí dominovali Němci. Další skvosty této architektury ze 14. století stojí jen pár set metrů odsud, v uličce Amatu iela. Dva domy, naproti sobě, říká se jim prostě Malý a Velký cech. Menší patřil řemeslníkům, větší obchodníkům. Velikost sídla odpovídala moci. Zajímavý je především interiér: velké dřevěné sály zdobené znaky, vitrážovými okny, honosnými stropy, zrcadly. Ve Velkém dnes hraje Rižská filharmonie.

Sedm set let se odráží ve zdech Rižského dómu (Rigas Doms), monumentální katedrály na blízkém prostorném náměstí: románské prvky, gotika, baroko, dokonce i secese. Stavět se začalo v roce 1211. Původně katolický kostel se po reformaci změnil na luteránský. Obří dóm má také obří varhany s téměř sedmi tisíci píšťalami.

Jedním z pohlednicových symbolů starého města jsou Tři bratři. Trojice na sebe nalepených kamenných domů (ul. Maza Pils) ze tří různých století – i na nich lze sledovat různé slohy. Ten z 15. století je prý nejstarším domem v zemi. A hned naproti je další z dominant: kostel sv. Jakuba. A vedle zase Saeima, výrazná budova lotyšského parlamentu.

Proč nejsou v Rize straky

Uličkou od Tří bratří se dojde na zelené náměstí Pils. Zdejší velký palác žluté barvy s dvěma kruhovými věžemi je Rižský hrad, jehož základy byly položeny v roce 1330. Samozřejmě, ale postupem času přišly mohutné přestavby. Podle legendy tu žila čarodějnice, která chránila město před nájezdy cizích bojovníků. Proměnila se ve straku a v letu pobila všechny vetřelce. Až jeden voják přišel s nápadem, jak ji zabít: třemi stříbrnými střelami. Měl pravdu: straka-čarodějka spadla do Daugavy a Riga do rukou nepřátel. Od té doby prý ve městě nejsou straky. Dnes na hradě nebydlí čarodějnice, ale už čtvrtým rokem lotyšská prezidentka. A Vaira Vike-Freiberga, lotyšská Kanaďanka, se těší velké oblibě. Když vlaje červenobílý prapor, je doma.

K dalším z velkých nej vede od hradu ulice Torna. Jsou tu hned tři pěkně pospolu a vytvářejí malebné zákoutí. Nejdřív je to vyrovnaná řada zrestaurovaných domů – Jakubova kasárna (Jekaba kazarmas), v podstatě jde o nejdelší dům Rigy. Navazuje pěkná Švédská brána z roku 1689, vedoucí skrz starší dům a zbytky opevněných hradeb, které dřív obklopovaly celé město. A pak je tu ještě Prašná věž (Pulvertornis), kruhová stavba se zelenou špičkou. Je to jediná věž, která z bývalých hradeb zůstala. Kdysi obranný prvek dnes hostí válečné muzeum.

Hlavní třídou starého města je pěší zóna Kalku iela, protíná jej v podstatě na dvě poloviny a vede k mostu, kde prohlídka začala. Jejím nejživějším místem je náměstí Livu (téměř sousedí s Malým a Velkým cechem) s několika pivními zahrádkami, místním “Montmartrem”, kde malíři nabízejí i tvoří obrázky, jsou tu prodavačky květin. Nenápadná kolmá ulička na náměstí nese jméno Richarda Wagnera a vůbec ne jen tak. Slavný skladatel tu v letech 1837 – 39 působil v místním německém divadle jako dirigent. Připomíná ho také pamětní deska hned zkraje ulice.

Tři hvězdy dvakrát jinak

Pěší Kalku iela opouští historické centrum a přechází v rozsáhlý zelený park, který spolu s vodním kanálem tvoří jakýsi předěl mezi starým a novým. Hned zkraje je oblíbené místo místních lidí. Pod hodinami Laima, jež získaly jméno podle reklamy na známou rižskou čokoládu, si dávají sraz skoro všichni. Stačí říct: “Sejdeme se pod hodinami” a každý hned ví, kam se má dostavit.

Blízký monumentální pomník je ovšem mnohem důležitější. Je to něco jako oltář moderního Lotyšska. Památník svobody. Z masívního podstavce s množstvím strohých, avšak robustně působících lidských postav vybíhá štíhlý kamenný monolit. Na jeho vršku stojí bronzová žena, ruce vztyčené nad hlavu a v dlaních držící tři zlaté hvězdy.

Památník byl postaven v roce 1935 během první lotyšské nezávislosti. Sověti si nejspíše netroufli ještě více drásat lotyšské jizvy, a tak alespoň začali hlásat nový význam hvězd: Měly to být tři pobaltské republiky, které Matka Rus vítá ve svém náručí. Skutečný symbol byl samozřejmě jiný: Hvězdy symbolizují tři historické regiony země (Kurzeme, Latgale, Vidzeme). Lidé na to ale nezapomněli. A i v dobách největšího temna sem pokládali květiny. Hrozil za to přísný trest: deportace na Sibiř.

Když Gorbačovova perestrojka uvolnila poměry v impériu, začali se ke svým kořenům jako jedni z prvních hlásit Lotyši. A právě Pomník svobody se stal symbolickým místem, kde se konaly demonstrace volající po demokracii a nezávislosti. Čestná stráž hlídá památník každý den od 10 do 18 hodin.

Elegantní krása secese

To, co dělá Rigu Rigou, je všude, téměř na každé ulici. Je to secese. Množství architektonických skvostů v samém centru i na širokých bulvárech, které od něj vybíhají. Riga je galerie pod širým nebem. Je důležité chodit a všímat si detailů. Největší poklady tohoto stylu má na svědomí ruský architekt Michail Ejzenštejn, otec světoznámého filmového režiséra. Velkolepé domy z 19. a 20. století hýří barvami a hlavně nápady. Ať jsou to sfingy, draci nebo obličeje. Nebo věžičky, vikýře, či falešná patra. Není nevýrazných fasád. Na secesi, jíž tu můžete sledovat ve čtyřech stádiích, narazíte kdekoliv. Obzvlášť cenné domy lze najít na těchto adresách: Alberta iela, Elizabetes a Strelnieku.

Občas se dá narazit na úžasné kombinace. Tak třeba, když na malém náměstíčku s neogotickým kostelem stojí v jednom rohu secesní činžáky, které sousedí s klasickými dřevěnými patrovými domy (dřív tvořily celé čtvrti mimo historické centrum). A aby se připomněla i nová doba: Najde se i místo pro moderní, leč nápaditou skleněnou budovu.

Anglicky i rusky

Samotný význam slova Riga dodnes není úplně jasný. Zvlášť, když lotyština takové ani podobné slovo nemá. Nejjednodušší vysvětlení je slovní složenina: Byla tak pojmenována osada na soutoku řeky Ridzene a Daugavy.

Lotyština je sice malinko příbuzná slovanským, ale její příslušnost ke skupině baltských jazyků ji činí velice obtížně srozumitelnou. Během pár dní tak člověk příliš nepochytí. Jedním z užitečných slůvek může být “prijeka”, což znamená “na zdraví”. Návštěvníci, kteří si prošli povinnou ruštinou na škole, budou ovšem oproti těm mladším ve značné výhodě. Rusky se domluvíte s každým. (Ostatně podíl Lotyšů a Rusů je v Rize vyrovnaný.) Ale bát se nemusí nikdo, angličtinu ovládá každý druhý člověk.

Na město, které je zapsáno na seznamu UNESCO, potřebujete určitě víc než jeden den. K vidění je toho tady dost a dost. A navíc! Riga žije dlouho do noci. Málokterá hospoda zavírá před dvanáctou, kluby jsou našlapané k prasknutí a na zahrádkách v centru se popíjí pivo a vyhrává živá hudba. A lidé korzují.

JAN DRAŽAN

jan.drazan@economia.cz