Karel Kühnl: V unii se budeme jako praktici vyjímat

V unii se budeme jako praktici vyjímat

Česká politická diskuse před referendem o vstupu do Evropské unie měla málo dělících čar. Ukázala především, že o přednostech evropské integrace jako takové vlastně pochybuje málokdo. Alespoň oficiálně. Žádná politická strana výslovně neodmítla samotný vstup naší země do EU, jen některá skryla svou nechuť za "ano, ale ne teď" (KSČM), jiná zase za "ach jo, co se dá dělat" (ODS).
Tam, kde nelze hledat politickou profilaci na základním tématu (vstup do EU), nachází si diskuse vždy témata zástupná. "Zástupná" přitom vůbec neznamená druhořadá. A na takovýchto "zástupných" tématech se pak profilují jednotlivé postoje.
U nás se "zástupným" tématem stala především budoucí podoba EU, zejména otázka její ústavy a spor o "federalizaci". Bohužel, v diskusi převážily politické plakáty nad skutečným obsahem, jako by šlo opravdu jen o téma zástupné ve smyslu druhořadé, určené pouze k profilování odlišných postojů. Přitom se jedná o téma zásadní.
Evropská integrace není jednorázová událost. Je to nikdy nekončící, otevřený proces. Po celou dobu své existence se integrace vyvíjela evolučně a nikoliv revolučně. A stejně se vyvíjely i její instituce.
V ekonomické oblasti začalo všechno celkem primitivní spoluprací v rámci Evropského společenství uhlí a oceli. Pokračováním byla jednoduchá zóna volného obchodu, později celní unie a ještě později jednotný trh se čtyřmi základními svobodami: svobodou pohybu zboží, služeb, kapitálu a osob. Prozatímním vrcholem integrace je hospodářská a měnová unie, tedy zavedení společné měny, eura.
Každý z těchto kroků se v očích evropských národů osvědčil, protože přispěl nejen k většímu blahobytu, ale také k míru a bezpečnosti v členských zemích. Obchod je totiž vždy nejlepším mírotvorcem. A co se osvědčilo, má fungovat co nejlépe.
Proto byla institucionální spolupráce v rámci evropské integrace vždy následně přizpůsobena členskými zeměmi tak, aby to, co je dobré, fungovalo hladce. Proto se například v oblasti ekonomické integrace objevilo v jedné chvíli rozhodování kvalifikovanou většinou namísto jednomyslnosti. To byl velký "federalizační" průlom, ale ještě zdaleka žádná "federální Evropa".
Spor "federalistů" a "antifederalistů" je vlastně umělý. O budoucí podobě Evropy nebudou rozhodovat myslitelé ani jedné, ani druhé názorové skupiny, ale praktická potřeba organizovat co nejlépe ty části integrace, které se osvědčily či ještě osvědčí.
Na otázku, jsem-li "federalistou" nebo "antifederalistou", mám proto jedinou odpověď: ani jedním, ani druhým. Jsem vždy a jedině legitimistou. A legitimní je pro mě taková podoba EU, která zajišťuje hladké fungování osvědčených obsahů, tedy těch obsahů, které evropské národy považují za prospěšné.
Jestliže si hladké fungování jednotného trhu vyžádalo nahradit jednomyslnost kvalifikovanou většinou, pak společná měna nutně povede k dalšímu pronikání federalizačních prvků do soustavy evropských institucí.
Trvalý přínos společné měny nemůže být maximalizován, pokud bude proti jednotné měnové politice v rukou Evropské centrální banky stát 25 na sobě "nezávislých" rozpočtových politik jednotlivých členských zemí.
Vývoj nutně povede od dnešní "koordinace" rozpočtových politik v rámci Paktu stability k zesílené koordinaci v podobě dohodnutých rámců a nakonec ke sdílené pravomoci EU a členských států, tak jak je tomu třeba v unii americké.
Důsledkem bude posílení pravomocí evropské "vlády" (komise) a Evropského parlamentu v této oblasti. Prostor pro rozpočtovou autonomii členských států zůstane přitom dostatečně velký, ale zároveň tím bude zajištěna ekonomická stabilita celé EU. Jednotná měna a "jednotná" rozpočtová politika budou nepochybně federalizačním posunem, ale k federaci, jakou jsou Spojené státy, bude ještě hodně daleko.
Společný stát, jímž by federace byla (a jímž jsou Spojené státy), by totiž kromě společné měny a společného základního zákonodárství musel mít i plnohodnotnou společnou hlavu státu a především společnou zahraniční a bezpečnostní politiku.
A právě v této poslední oblasti se EU zatím ani vzdáleně nepřiblížila společnému obsahu, který by všechny členské země považovaly za dobrý a pro všechny přínosný, jako v oblasti ekonomické spolupráce. Nemusím jistě připomínat Irák.
Velké rozdíly zájmů můžeme zaznamenat v přístupu prakticky ke každému vážnému problému zahraniční politiky a bezpečnosti. Proto je také snaha o zavádění federalizačních prvků v této oblasti přinejmenším předčasná.
Stálý prezident Evropské rady, jakási skoro hlava "státu" v EU, stejně jako ministr zahraničí EU, se sice objevují v návrhu evropské ústavy, ale zatím nelze vystopovat žádný obsah, který by si jejich instalaci vyžadoval. Jsem přesvědčen, že právě z tohoto důvodu k ní také nedojde. Evropské národy neopustí cestu praktického užitku a nevydají se cestou federalizace pro federalizaci.
Evropská unie není žádným způsobem ideologická. Není federalistická ani nacionalistická, není pravicová ani levicová, není konzervativní ani socialistická. Je prostě a jednoduše praktická. A my - národ praktiků - se v ní určitě budeme dobře vyjímat.
Autor je poslancem
za Unii svobody-DEU