Roman Lipták: Stín StB nad Guineou

Stín StB nad Guineou

Znalci Afriky mají pro tamní časté státní převraty jednoduché vysvětlení: Západ, jenž africké země dlouho kolonizoval, narušil přirozený rytmus jejich civilizačního vývoje. V případě Guineje-Bissau, kde se právě konal od získání nezávislosti v pořadí čtvrtý převrat, se má za co stydět také komunistické Československo.
Nový "dočasný" prezident, generál Verissimo Seabre, o Guineji-Bissau pro britskou BBC promluvil jakožto o "crazy country, bláznivé zemi - bez ústavy, bez justice, bez parlamentu". Na dotaz, proč s pomocí armády svrhl demokraticky zvoleného prezidenta Kumbu Yalu, odpověděl stručně: "Abych to všechno napravil."
Země oslavuje odchod Yaly, jenž letos bez vysvětlení čtyřikrát odložil parlamentní volby uprostřed krize veřejných financí. Příchod prezidenta Seabry zároveň doprovází trapné ticho. Co asi vymyslí? Země má za sebou nepotický socialismus, kleptokratický kapitalismus a vleklou občanskou válku.
Bilance - průměrná délka života 45 let a průměrná měsíční mzda 13 dolarů - je na západoafrické poměry katastrofální. Apologeti tradičně viní kolonialisty. Pro Portugalce ale Guinea - alespoň teoreticky - nebyla klasickou kolonií, nýbrž zámořskou provincií. Lisabon byl navíc relativně liberální také ve vztahu k Afričanům.
Když v roce 1961 v Guineji, Angole a Mosambiku čelil třem národně osvobozovacím hnutím, portugalské občanství populisticky udělil všem. Pro chudou a kvůli Salazarově diktatuře izolovanou "koloniální velmoc" byly tři africké války přespříliš. Bojovalo se však o prestiž a diktatura ignorovala jak domácí, tak mezinárodní veřejné mínění.
Jakožto členský stát NATO mělo Portugalsko přístup k nejmodernější vojenské technice. Pozdě. Velitel pozemních operací v Guineji, generál António Spínola v dubnu 1974 vsadil na nespokojenost armády, aby doma sesadil diktátora Caetana. O konečném výsledku tak nebylo rozhodnuto na bojišti, nýbrž v Lisabonu.
A kupodivu také v Praze, kde komunisté s nadšením sledovali, jak se v Africe rozpadají impéria Západu a jak se nové země ohlížejí po Moskvě. Jenomže k přímému pronikání do vzdálených oblastí izolacionistické velmoci chyběla odvaha a zkušenosti. Ideálním zprostředkovatelem se ukázalo být Československo.
Z hospodářských konexí vyrostla podpora pro Africkou stranu nezávislosti Guineje a Kapverd (PAIGC). Na povstalci ovládaných územích Guineje-Bissau běžně působili českoslovenští instruktoři a v Praze byli školeni partyzáni z PAIGC, jejichž šéf Amílcar Cabral byl dokonce agentem československé rozvědky s krycím jmeném "Sekretář".
Na portugalský exodus z Guineje v září 1974 tedy dohlížela nejen komunistická vláda Luise Cabrala, ale také její pražští sponzoři. Socialismus zkoušel trpělivost Guineje a jejích obyvatel šest let. Cabrala u kormidla v roce 1980 násilně vystřídal jeho vrchní armádní velitel, generál Joao Vieira.
Ten v zemi rozběhl tržní hospodářství, čímž definitivně pohřbil nákladný československý sen. MMF na konci osmdesátých let Guineu-Bissau potenciálním investorům dokonce prezentoval coby "success story". Přes mamutí korupci se země tehdy přiblížila k pluralitní demokracii.
Pod Vieirovým vedením se v roce 1994 konaly první svobodné volby, které vyhrál. O čtyři roky později byl Vieira vrchním armádním velitelem, generálem Ansumane Maném, odstaven na vedlejší kolej a v roce 2000 vyhnán do exilu. Občanskou válku, která tyto události doprovázela, skončily až nové volby. Vyhrál je Kumba Yala. Zbytek známe.
Autor je publicistou