Jsem v Klíčku a neměnila bych

hruba.eva@post.cz

Učíme se vzájemné úctě - tak zní jedna ze zásad nestátní Základní školy Klíček na Chodově. Stanislava Křížová (26) tu učí matematiku a občanskou výchovu, má třídnictví v osmičce a je zástupkyní ředitelky. Vystudovala Pedagogickou fakultu Západočeské univerzity v Plzni. Klíček integruje žáky s různými poruchami učení a preferuje individuální přístup ke každému dítěti. Výuka probíhá střídavě v lavicích, na koberci či na zahradě. Většina dětí do školy dojíždí z různých částí Prahy a školné se pohybuje mezi 16 000 a 20 000 korunami dle ročníků.

Moto: "Důležitější než vztah k vyučovanému předmětu, je vztah k dětem."

Nedávno jste byla se svými osmáky na dvoudenním výletě. Jezdíte často?
Na začátku školního roku jsme si řekli, že by bylo fajn někam vyjet. Tak nám rodiče mé žákyně Anety půjčili chatu. Zvlášť po prázdninách a poté, co nám do třídy přibyli dva noví kluci, všichni cítíme, že je potřeba znovu stmelit třídu. Společně strávený čas je pro mě i pro děti důležitý. Kromě takových třídních výjezdů podnikáme také třikrát ročně týdenní tematické expedice.

Zdá se, že máte s dětmi hodně důvěrný vztah.
U nás ve škole panuje rodinná atmosféra. V Klíčku je 90 dětí a 13 pedagogů. Všichni se mezi sebou známe. Děti nás oslovují křestním jménem. Ráno začíná vyučování tak, že se pozdravíme podáním ruky, uvaříme čajíček a pak společně sedíme na kobercích, které jsou u nás v každé učebně, a povídáme si, co se komu přihodilo. Každé dítě respektuji jako osobnost. Snažím se, aby na většinu věcí přišly děti samy a aby se o nich naučily diskutovat. Nemusí se bát na cokoli zeptat.

Dovedete si představit, že byste učila na běžné základce?
Dnes už ne. Když je například na škole jeden učitel, který chce věci nějak proměnit a nemá podporu vedení, tak nemá šanci. Mám pocit, že když ostatní učitelé říkají, že jinak učit nejde, no tak to opravdu nejde. Ale myslím, že se to už pomalu rozjíždí a nějaké změny se dějí. Vidím to na seminářích organizace Přátel angažovaného učení. Také spousta škol se už mění. Ředitelé si uvědomují, že musí hlásat nějakou filozofii, musí se víc snažit, protože konkurence roste.

Jaké bylo vaše první místo?
Už při studiích jsem dojížděla do školy v Obříství u Neratovic. Ředitelkou byla Jitka Kašová a ve škole se praktikovalo projektové vyučování. Teoreticky jsem toho o alternativním vyučování věděla hodně ze školy, ale vidět to v praxi je teprve zážitek. Po škole jsem tam nastoupila. Pak se ale objevily problémy se zřizovatelem školy a já jsem spolu s paní Kašovou a dalšími šesti pedagogy dala výpověď. Chvíli jsem váhala, co dál. Přijala jsem práci koordinátorky zahraničního projektu se zaměřením na vzdělání. Ale po měsíci mi došlo, že potřebuji pracovat s dětmi a vrátila jsem se. Teď jsem v Klíčku, což je krásná škola a neměnila bych.

Máte aprobaci matematika - občanská výchova. To nejsou moc populární předměty.
Aprobaci jsem si zvolila záměrně. Připadá mi, že se oba předměty vzájemně vyvažují. Navíc vím, že spousta dětí má s matematikou potíže. Zajímá mě, jak ji dětem podat, aby měly problémy co nejmenší. Jinak nejsem nějaký zapálený matematik. Myslím si, že důležitější než vztah k vyučovanému předmětu, je vztah k lidem, k dětem. Často to bohužel bývá naopak.

Měla jste někdy chuť s učením praštit a jít dělat něco jiného?
Mockrát. Tak jako my dospělí, tak i děti dokážou být někdy pěkně protivné. Jsou chvíle, kdy si říkám, jestli to má člověk zapotřebí, ale než to dořeknu, zas mě to přejde. Ony děti dovedou vracet. Je hezké, když vejdu do třídy a Denisa se mi vrhne kolem krku.

Myslíte si, že je povolání učitele určitým posláním?
Tak bych to asi neřekla. Zní mi to trochu jako klišé. Hlavní je vztah k dětem. Učitel by si měl uvědomit, že musí děti, které učí, znát. O každém vědět, každému se věnovat. Proto máme také v každé třídě maximálně 15 dětí. Celá atmosféra je tak intimnější.

Co váš profesní cíl?
Uvědomila jsem si, že jsem si ani zatím nestihla nějaké cíle stanovit. Dokonce jsem o nich nestihla ani přemýšlet. Všechno se děje za pochodu. Ještě ve škole v Obříství mi nabídli také práci výchovného poradce, teď v Klíčku jsem zástupkyní ředitelky. Já jsem ale o nic konkrétního nijak neusilovala. Mám jeden takový průběžný cíl - abych děti co nejvíce poznala a hledala cesty, jak jim to, co mají znát, co nejvíce přiblížit. A dalším pevným cílem je neskončit celý život s jedněmi přípravami na hodinu, ale učit barvitějším způsobem.