Album Bouda naplnily odzemky Jiřího Schmitzera

Dryáčnické skladby a humoresky plné slovních gagů se střídají na novém albu herce a hudebníka Jiřího Schmitzera Bouda. Potud je vše při starém: V podobné konstelaci se nacházely i Schmitzerovy starší nahrávky Recital a Šílenec.
Nové jsou aranže. Své řízné texty, nevyhýbající se naturalistickým obrazům a občas i vulgaritám, písničkář nezaobalil jen do zvuků kytary, ale ve spolupráci s multiinstrumentalistou Zdeňkem Zdeňkem je přikrášlil hávem o několika vrstvách, barvách a materiálu.
Schmitzer tak už v titulní Boudě může rozvíjet svá "cvičení pro dyslektiky" za zemitých zvuků bicích a dechů.
Pestřejší instrumentace umožňuje muzikantovi ještě více kličkovat mezi žánry. Srovnání se nabízí už u první čtveřice písní: Zatímco za zmiňovanou Boudu by se nemusela stydět žádná hospodská "šraml formace", Zvoní připomíná scénickou hudbu á la Schmitzerova domovská Ypsilonka, Potvory se díky pianu blíží country poučenému rock-and-rollu a skladba Není potřeba je čistým tributem dvojici Suchý a Šlitr.
Nejsou to však melodie - jakkoliv mohou některé aspirovat na zlidovění - které posluchači utkví v hlavě. Daleko podstatnější jsou texty, jež v kombinaci se Schmitzerovým místy ostře nesmlouvavým, místy líbezně sebeironickým a někdy fatálně skeptickým projevem vytvářejí na zdejší hudební scéně jen stěží napodobitelnou směs.
Autorova poezie dokáže obsáhnout absolutní verše, improvizované hříčky i složitější obrazy blížící se intimní zpovědi. Při poslechu Boudy je tak možné narazit na verše: "...Autobus vez hocha/se snědou pletí/v tu samou hodinu/řidič vjel na minu/chlapec i rorýsek povětřím letí..." (Melodram). Aby o pár minut později Schmitzer nechal v posluchačích rezonovat text: "...A je mi padesát/A já už se do kaluže skládám/Kdy už mě pohltí/Je mi těch padesát/A já jenom v duchu hádám/Kolik mám do smrti..." (Kaluž).
Syrovost vůbec může leckoho překvapit. Zvláště, když se nechá uchlácholit a pohodově naladit roztržitě vyvedeným bookletem a rošťáckými Schmitzerovými portréty v něm. Písničkář v sobě i přes četné klauniády (písně Víla, Bynďa či skvostné Hrdlo prdlo, v němž je mu partnerem Marek Eben) nezapře bystrého pozorovatele lidských osudů včetně toho vlastního. A snad pocit vyčlenění se z masy, kterou s bravurou sobě vlastní předvedl ve filmu Ivana Vojnára Lesní chodci, mu umožňuje rýpat i do těch nejcitlivějších míst.
Děti, starci, cíle, kariéra... I lásku a cit dokáže Schmitzer nahlédnout z patřičně odpatetizovaného úhlu. V Není potřeba, která, jak již bylo naznačeno,vyvolává analogii k Pramínku vlasů, není po slastném opojení předobrazu ani památky. "Teď není potřeba/Mazat med na chleba/A že jsem čestný muž/Tak ti to říkám/Lásku si vyznáme/Nyní však spěcháme/A není potřeba/Teď, když tě svlíkám...," nabízí svou alternativu Jiří Schmitzer.
Trochu očekávaně vzbudila zatím největší odezvu poslední skladba Máte na to? A to jen kvůli opakovanému termínu "prdel". Ve Schmitzerově neodbytném podání ovšem i tento termín může být vykládán různě: Někoho pobaví, někoho urazí, pro někoho může znamenat úlevu. A tak je to i s celou Boudou Jiřího Schmitzera.
Jiří Schmitzer: Bouda,
BMG 2003, 42 minuty