Luděk Niedermayer: Česko se musí chovat jako člen eurozóny

Česko se musí chovat jako člen eurozóny

Diskuse o fiskální politice evropských zemí je u nás zastíněna projednáváním reformy veřejných financí. Vypořádat se s vysokými rozpočtovými deficity Francie a Německa se však stává pro budoucnost EU zásadní otázkou. S ohledem na naše blížící se členství v unii nemůžeme přehlédnout ani určitou souvislost s právě projednávanou reformou.
Mírná reforma, která nezohledňuje evropská pravidla pro fiskální politiku a jen velmi pomalu míří k plnění maastrichtských kriterií, nás staví de facto na stranu Francie a Německa. Tyto země poukazují na potřebu posílení růstu ekonomiky, a tím zdůvodňují růst deficitů nad povolené meze.
Na straně druhé však má být pocit spoluzodpovědnosti za budoucnost Evropy. A také vědomí, že jsme malá země, která bude jen obtížně prosazovat úlevy dosažitelné často pro země vlivnější. To nás spojuje se zeměmi, jež považují porušování dohodnutých pravidel za nepřijatelné.
Měnová unie bez koordinace fiskální politiky nemůže dlouho existovat. Nejvíce je to patrné z problému "černých pasažérů".
Země s nízkou fiskální disciplínou jsou finančním trhem dříve či později potrestány. Oslabení kursu a nárůst rizikové prémie zdraží financování dluhu tak, že dojde buď k radikální reformě, či krizi a reformě ještě bolestivější.
V podmínkách měnové unie to není možné a trest za špatnou politikou se jen mírně (teoreticky proporcionálně k síle ekonomiky) promítá do kursu eura a dlouhodobých úroků. Tento náklad tedy prostřednictvím měnové unie sdílejí jak země disciplinované, tak původci problémů.
Toho se při zavedení eura obávaly zejména velké státy. Bály se, že na jejich disciplíně budou parazitovat menší a méně zodpovědné země tím, že nebudou držet svou politiku pod kontrolou. Dohodnut byl proto Pakt stability a růstu.
Ten se nyní jeví Francii a Německu příliš omezující pro jejich fiskální politiku. Argument pro koordinaci fiskálních politik je však v EU natolik jasný, že se odpůrci dodržování pravidel soustředí na jejich změnu a ne na zrušení paktu.
Domnívám se, že pakt je dostatečně flexibilní a jeho rozvolnění není žádoucí. Zavádějící jsou zejména úvahy o "nezapočítávání některých státních výdajů" do deficitu. Jde o iniciativy týkající se výdajů na výzkum nebo převod infrastrukturálních projektů na Evropskou investiční banku. Tyto "kreativně účetní" postupy jsou kosmetickými změnami, které nemění růst skutečného státního dluhu a neřeší problém.
Pakt stability je založen na zásadě cyklicky přibližně vyrovnaného deficitu veřejných financí a nejvýše tříprocentního schodku při nepříznivém ekonomickém vývoji. Znamená to, že v případě recese může například Česko hospodařit s deficitem až 60 miliard korun.
Manévrovací prostor fiskální politiky je tedy značný, nicméně deficity v době recese musejí být vyváženy přebytky v dobách příznivějších. Ochota vlád neutratit přebytky vzniklé při růstu není jistá, stejně jako jejich schopnost přesně předpovídat vývoj. To by mělo vést k obezřetnosti při určování schodků veřejných financí.
Navíc i tříprocentní prostor je více než dostatečný na takzvané automatické stabilizéry (samovolné zhoršení deficitu při zpomalení růstu poklesem daňových příjmů a růstem výdajů, zejména sociálních). Může vytvořit také určitý prostor pro aktivní politiku vlád.
Nejde jen o teoretickou úvahu. Čísla ukazují, že i přes zpomalení ekonomiky v EU jsou mnohé země blíže vyrovnaným rozpočtům, než stanoví hranice paktu. Daří se jim to právě díky obezřetnosti v období ekonomického růstu.
Požadavek na vyrovnanost rozpočtu v delším horizontu bezpečně zajišťuje, aby veřejné dluhy nerostly (a v podílu k hrubému domácímu produktu měly tendenci k poklesu). Pouze pokud by byl růst evropských ekonomik stabilně a výrazně vyšší než nyní, mohlo by se uvažovat o mírně vyšších než nulových cyklických deficitech, aniž by fiskální politika ohrožovala vývoj ekonomiky. K tomu je však možné se dopracovat pouze reformami, jejichž absence problém vyvolala.
České fiskální schodky jsou v rozporu s Paktem stability a růstu, který jen s malým omezením platí i pro nečleny eurozóny. Navíc oddalování reforem snižuje prosperitu ekonomiky. Tento stav obvykle vyvolá nutnost provést později reformy ještě bolestnější.
Argument o nízkém zadlužení, který často používají zastánci "nereforem", je zavádějící. Nízký dluh vysokými deficity rychle roste a výhoda nízkého zadlužení tak pomíjí. Nový dluh pak "navěky" (až do splacení) snižuje manévrovací prostor vlády, neboť náklady na úroky výpůjček spotřebují větší část příjmů státu.
Situace je o něco snazší u zemí, kde deficity tvoří jasně definované krátkodobé náklady (například kapitalizace penzijního systému či krytí transformačních nákladů). To však není případ Česka, kde deficity vznikají rostoucím nesouladem běžných výdajů a příjmů.
Zejména v této situaci platí, že pokud stát považuje za potřebné provést investice, na něž nemá prostředky, musí buď přehodnotit priority a prostředky získat škrty výdajů priorit nižších, nebo vytvořit jasná pravidla, která umožní provedení investice kapitálem soukromým. Potom ovšem výnosy i rizika investice ponese investor.
Naše země by fiskální reformou měla ukázat také respekt k evropským pravidlům. Zejména těm, která jsou klíčová pro hladké fungování evropské ekonomiky.
Koordinace fiskálních politik je na rozdíl od desítek či stovek evropských norem, které ekonomiky spíš brzdí, než podporují, klíčová pro fungování eurozóny, a tím i evropského trhu. Naše budoucnost je s ním již pevně spojena.
Autor je viceguvernérem
České národní banky