Hana Hegerová

rozhovor

Hana Hegerová:

S žalem si zalezu, ale radost sama neunesu
"Měla jsem takový plán, co všechno doma udělám a nazkouším, ale patnáct dní jsem kvůli vedru nebyla schopná nic dělat. Měla jsem pocit, že dokonce i můj mozek je oteklý a veškeré závity naprosto vyžehlené. Nedalo se to ničím zahnat. Doslova jsem přežívala," říká zpěvačka.

Který živel máte ráda? Slunce to asi nebude...
Ráda dýchám čerstvý vzduch. Jsem velmi šťastná na Šumavě, když vyjde letní počasí. Tam v kopcích je vedro velmi příjemné. Za svěžím vánkem jezdím i ze zdravotních důvodů k moři, ale vítr mám radši ten z kopců. Na Šumavě dokonce chodím už léta na jedno a totéž místo a poslouchám tam ticho. I to je pro mne velmi ozdravné, protože mne zklidňuje a zklidněný člověk pak přemýšlí a vymýšlí. Ale i tady v Praze mám vlastně to štěstí, že bydlím na nehlučném místě. Teď, kdy spolu mluvíme, tu vymýšlím program na říjnový koncert.

Pořád kolem něj našlapujeme...
Jsem ho plná, jsem nespokojená a nervózní z té prodlevy v přípravě. A ne proto, že bych toužila udělat díru do světa. Jen chci, aby byl ten koncert aspoň dobrý. To znamená, aby tam publiku bylo dobře. A protože si na koncert zvu hosty, tak chci, aby bylo příjemně i jim. To znamená, aby měli velký úspěch. Teď tu mozaiku skládám dohromady.

Koho jste si pozvala?
Jména neřeknu, je to překvapení pro mé diváky. Mohu jen naznačit, že se snažím svému publiku ukázat někoho, koho ještě nezná, na koho se zapomíná, prostě pro ně někoho objevit. Vždyť tu máme tolik báječných lidí, kteří nejsou v médiích a o kterých ví jen okruh jejich fandů! Hledám si je.

Koho jste si takhle v minulosti objevila?
Na poslední velký koncert ke svým kulatinám jsem si pozvala Vaška Koubka. Neznala jsem ho, na Baráčnickou rychtu se příliš nedostanu, ale když jsem ho právě na rychtě viděla, strašně jsem mu záviděla tu atmosféru i sál, co zpíval s ním. Anebo jsem si na to velké pódium přizvala Kateřinu Kolcovou, která svým obrovským hlasem zpívá jidiš písničky. Měla jsem z jejího úspěchu radost - a úspěch to byl, vždyť po koncertě prodala všechny svoje desky.
Víte, jsem typ člověka, který si se svým žalem zaleze, ale radost sama neunesu. Když zkrátka poznám něco nového, co mě dělá šťastnou, mám velkou potřebu se o svou radost podělit: Zároveň totiž vnímám i velkou ztrátu, že jsem na své "objevy" nepřišla dřív, abych s nimi mohla zažít daleko víc radosti. I proto čekám, až třeba jednou budu mít víc času na koncerty svých kolegů. I na objevování.

Co jste si pro sebe v poslední době ještě objevila?
Možná restaurace. Hrozně ráda jím a jsem ráda, když najdu místo, kde mi chutná. Ale jinak už spíš toužím po nějakých jistotách, i na dovolenou jezdím na stejné místo. A pokud jde o myšlenky, moudra? Spíš mám radost z toho, když někdo svými slovy řekne něco, co si i já myslím. Možná, že si nevzpomenu na správný příklad, ale když zůstaneme u muziky, v rozhlase jsem nedávno poslouchala rozhovor s panem Špátou. Léta obdivuji jeho práci, a tak mě potěšilo, že toho Beethovena má taky tak rád.

Často zmiňujete slovo jistota.
Ono je ale všechno relativní. Možná, že přesnější by bylo říct, že už nestojím o žádná velká překvapení. Ale když tak teď dumám o svém životě, spíš mi jde na mysl jiné slovo - čas. Kdy už konečně budu mít čas dopřát si všechna svá koncertně-posluchačská potěšení, kdy už konečně budu mít čas, abych si pořídila psa? Jenže když sama jezdím koncertovat, tohle všechno nemůžu. Ale zase kdybych nekoncertovala...

...pak byste neměla tu jistotu několika koncertů měsíčně, jak říkáte v poslední době.
To je dobré v tom smyslu, že se nemohu stát línou. Každý koncert potřebuje svou přípravu.

Ten v Národním divadle je dávný sen?
Vůbec, ale vůbec ne! Když mi bylo sedmdesát a dělala jsem ten velký koncert, přišel Ferko Fenič s nápadem udělat ho v Národním divadle a já se strašně smála, protože pro mne jako pro nerodilou Pražanku je to velmi úctyhodná budova - a ta její úctyhodnost na mě až trošku padá. Naštěstí tam nebyl volný termín, a tak se koncert nakonec konal ve Vinohradském divadle. A vidíte, po dvou letech mi přišla má agentura s radostí oznámit, že teda máme to Národní divadlo a já udělala tu hloupost, že jsem to neodmítla. Už teď vím, že celý koncert mne velmi zatíží. Musím přiznat, že kdyby ten takzvaný velký koncert probíhal v menším sále a ne v takové svaté budově, byla bych o něco bezstarostnější.

Dá se to vystoupení brát jako výzva?
Jaká už pro mne výzva! Jen cítím velkou zodpovědnost, daleko větší než před každým jiným představením, protože tohle bude přece "Hegerka v Národním divadle"! Velmi stresující a zavazující!

Anebo nabíjející?
Teď to tak nevnímám - a taky bych z toho asi nedokázala dlouho žít. Spíš mám vskutku velké štěstí, že se umím těšit z každodenních maličkostí. Potěší mne, když někdo zametá Staroměstské náměstí. Mám ráda baráky, tak na ně pořád koukám - a když je nějaký opravený a hezký, dělá mi to velkou radost. Mé každodenní radosti jsou i v jídle, i když jím všude k snídani jedno a totéž už léta: rajská jablíčka, v létě posypaná čerstvou bazalkou z balkónu, zalitá výtečným olivovým olejem a podávaná s mozzarelou. Pouštím si u toho hezkou muziku a vychutnávám si to.
Kdysi dávno jsme s kolegy na jednom filmovém natáčení bydleli v rodině u sedláka a potkávali se u velkého stolu při jídle. Naproti mně sedával pan Smolík a při té prosté venkovské snídani mi jednou řekl - Haničko, vás by měli předepisovat proti nechutenství! Miluju ústřice, slávky, lososa, ale nadchnu se i pro chleba se sádlem a s cibulí.

Neříká se tomu umění žít?
Asi umím žít. Vnímám kolem sebe hezké věci, hezké lidi. Pamatuju si na svůj první zájezd do Paříže: Seděla jsem večer v kavárně, i když bylo málo penízků, jedla jsem kaviár, a v tom vstoupil do kavárny mladý vysoký štíhlý pár v dlouhých kožiších. Vplul dovnitř a dostal aplaus, jak byl krásný. Strašně jsem tomu aplausu rozuměla. Anebo jsem tady v Praze potkala dva vzácně ošklivé lidi, co se drželi za ruce - a bylo to nádherné zjevení. Proto asi to své povolání dělám s plným nasazením: Já se neumím příliš vyjadřovat a jsem ráda, když to můžu udělat přes dobrou muziku a dobré texty.
Velmi čerpám i z přírody. I když já bych se styděla, rozumím tomu, že někdo obejme strom. Nevadí mi chodit na Šumavě každý den na stejné místo a nenudit se. Čerpám odtud, čerpám i z lidí. Naučila jsem se zvládnout, že někdy mohou být i krutí. Obdarovávají mne, když mne poznají na ulici a třeba se jen usmějí, anebo mne pozdraví.

Jak to vnímáte z pódia?
Velmi citlivě, když publikum zjihne, anebo když je jako psí čumák. Opravdu se stane, že jsou lidé zdrženliví, pomalu jako u klasické hudby - a já bych pomalu tleskala po každé větě koncertu! Na pódiu dávám, ale chci také dostávat. Anebo jako v Potměšilém hostu - chci dávat i brát. S důrazem na to "brát".

Stále trvá vaše "neschopnost" natočit další album?
Opravdu nejsem schopná. Ale teď, když jsem se tím doma probírala, zjistila jsem, že tam mám skutečně hodně dobrých textů. A povím vám jeden takový svůj nový sen: Až budu mít všechny ty oslavy a velký stres za sebou, až bude listopad a bude nevlídno, asi se do těch textů ponořím. I když nevím, se mnou je to občas opravdu divné. Třeba jsem teď našla jeden, který je velmi dobrý, jenže jsem najednou zjistila, že nejsem schopna ho naplnit. Líbí se mi i tematicky, ale hudebně to jeho napětí neudržím. Nemám to kouzlo, které platilo o Edith Piaf - udělat záležitost i z přezpívání telefonního seznamu.

Jak poznáte, že na tu látku nemáte?
Nevím, jestli to je záležitost intuice, protože konkrétně do téhle písně se mi chce, ale neumím ji, jak už jsem řekla, naplnit, a musela bych se do ní tlačit. Ale jinak se mi buď chce, anebo nechce. Jednou jsem dostala písničku, velmi dobrou, do které se mi ale nechtělo, a tak jsem dotyčnému autorovi poděkovala. Dal ji jiné interpretce a ta z ní udělala hit.

Nechcete hit?
Nepotřebuju hity, netoužím po nich, i když mi - přiznám - je občas líto, že se některé z nich nevysílají s odůvodněním, že jsou příliš náročné. Ale doba pokročila, i Petr Hapka, který báječně vyřvává svoje písničky, není zrovna jednoduchý na poslech, a přesto ho vysílají. Ale na Hegerovou dali takové zvláštní embargo...

A vy zase embargo na novou desku.
Možná, že jsem přece jen zpohodlněla, možná už necítím takovou potřebu. Upřímně řečeno se té myšlence příliš nevěnuju, netrápí mne. Koncerty stavím z písniček, které lidi chtějí slyšet a které znají. A i když by možná chtěli něco nového, moc na to nemyslím, protože pro mne je to velká práce - od úplného začátku až do výsledku je to náročné. A já, želbohu, nejsem tak nadaná, jak si lidé myslí. Musím se pracně dostat do každého textu, umět si ho obléct. Třeba vidím, že je dobrý, ale neznám k němu klíč. Napadají mne Čerešně: Když jsem je poprvé slyšela a vnímala ten nádherný text, věděla jsem v tu ránu, jak tu písničku budu zpívat, aby ta báječná slova vynikla.
Ono to ale není stejně na pořadu dne - myslím na koncert, v rámci jeho příprav jsem si našla i jeden text, který se mi velice líbí a možná by se dal nazkoušet, jenže zatím nevím, jaká je k němu hudba. Na všechno ostatní se zeptejte v listopadu. I když člověk si toho fůry naplánuje a pak to nemusí být pravda.

Jsou nějaké méně mlhavé sny, které máte naplánované na období po Národním divadle?
Samozřejmě vidět své nejbližší lidi šťastné a úspěšné. Zažít to. A něco hmatatelného? Přemýšlela jsem, co bych udělala s velkou finanční výhrou. A jak miluju domy, zjistila jsem, že bych ji rozpustila v krásném domě v krásné lokalitě. Ten dům by mi sice navrhl nějaký architekt, ale já bych si v něm mohla tvořit a vymýšlet a obklopovat se krásnými věcmi, třeba obrazy, anebo sochami, které by mi zpříjemňovaly každý všední den a které se do mého malého bytu nevejdou.