Až na samý nerv bytí

portrét

Až na samý nerv bytí

Hlubší portréty letošního nositele Nobelovy ceny se v tisku objevují až se zpožděním. Jako první měly totiž přijít na řadu aspoň kratičké rozhovory, poskytnuté šťastným laureátem. Tak to obvykle bývá. Ovšem J. M. Coetzee nevyšel ani tentokrát ze svého pomyslného opevnění. Když ho zástupci Nobelova výboru konečně našli, aby mu mohli tu velkou novinu sdělit (žije totiž v Austrálii a přednáší literaturu ve Spojených státech), odmítl veškeré žádosti o interview. I když se předem spekulovalo, že při tak významné příležitosti snad přece jen prolomí hradbu mlčení, nikoho svou zatvrzelostí vlastně už ani nepřekvapil.
Zprávy o novém laureátovi ve velkých listech i televizích pak jen dokola opakovaly pár notoricky známých Coetzeeho výroků z dvou či tří rozhovorů, ke kterým se v minulosti uvolil. Víc autentického "materiálu" k dispozici nebylo.
"Rozhodli se pro něj, i když věděli, že to bude znamenat prázdnou židli na slavnostní večeři při předávání cen," napsal Independent. Jak známo, Coetzee nepřišel převzít významnou Bookerovu literární cenu v roce 1983 ani v roce 1999, kdy ji jako první spisovatel v historii získal podruhé. Málokdo pochybuje o tom, že se nedostaví ani 10. prosince do Stockholmu, aby osobně převzal Nobelovu cenu včetně šeku na deset miliónů švédských korun.
Arogantní? Úmyslně záhadný? Nebo jen velmi plachý? Jaký je vlastně J. M. Coetzee, a proč si tak úzkostlivě střeží soukromí, ptají se autoři článků ve světovém tisku a jen obtížně hledají jednoznačnou odpověď.

Puritánské časy

Lin Sampsonová z listu Sunday Times vzpomíná, jak se kdysi marně pokoušela získat od Coetzeeho interview. "Lituji, nemám rozhovory rád," zopakoval jí několikrát. Neposkytl žádný ani na propagaci svého nejlepšího románu Hanebnost, kterého se jen v Jižní Africe prodalo sto tisíc výtisků a byl přeložen do dvaceti jazyků.
Rian Malan ze Sunday Telegraphu byl před pár lety úspěšnější - rozhovor získal. Byl to ale tvrdě vykoupený úspěch. Malan vzpomíná: "Seděl za stolem, před sebou měl blok a v ruce plnicí pero. Když jsem položil otázku, zapsal si ji do bloku." Podle tohoto novináře je J. M. Coetzee "velmi obtížný partner pro rozhovor". Je hodně spisovatelů, kteří neradi mluví o svém díle, ale "Coetzee to žene do extrému". Je to velmi odtažitý muž. Jednou prý dokonce odmítl reportérovi prozradit, co znamená iniciála M v jeho jméně.
"Jeho odpovědi zněly jako dlouhé meditace," vybavuje si po čase Rian Malan a přiznává, že na něj nestačil. "Jaké jsou vaše vady?" zeptal se slavného autora. "Kolik byste jich chtěl?" snažil se upřesnit Coetzee a vzápětí zamumlal: "Moje vady se nebudou probírat v nedělním tisku."
Není vlastně divu, že nemá rozhovory rád. Až příliš často bývají povrchní a víc než co jiného připomínají karikaturu. Jenže lidé jsou na názory spisovatelů zvědavi. Pokud se autor důsledně uchýlí do ústraní, hrozí mu, že ho svět bude vnímat jen podle memoárů bývalých sekretářek či odvržených přítelkyň.
Jenže J. M. Coetzee zřejmě prostě nemá rád povrchní komunikaci. Nebo přesněji: Není jí schopen. "Má znepokojivý zvyk nechat otázku bez odpovědi," říká Rian Malan. Lin Sampsonová si vzpomíná, jak jednou Coetzee seděl vedle ní na jakési večeři a za celý večer nepronesl ani slovo. Kvůli tisku si zkrátka nedá nohu za krk.
V románu Hanebnost na jednom místě píše: "Tohle jsou puritánské časy. Soukromý život je věc veřejná. Chlípnost vzbuzuje úctu, chlípnost a sentiment. Chtěli divadlo: lomení rukama, výčitky svědomí, pokud možno slzy. Vlastně takovou televizní show. S tím nechci nic mít."
Raději píše, než mluví. Zoufalého reportéra listu Independent, kterého za ním při jeho druhé Bookerově ceně vyslali do Kapského Města až z Londýna, odkázal na mail. "Chci mít čas pořádně si své odpovědi rozmyslet," prohlásil nesmlouvavě.
Mezi devíti knihami, které J. M. Coetzee vydal, jsou naštěstí dva svazky pamětí - Chlapectví a Jinošství. Napsal je sice ve třetí osobě, ale není pochyb, že jde o autobiografii. Vyvstává z nich osobnost zranitelná, plachá, ale obdařená neobyčejně silnou vůlí.

Magická Austrálie

J. M. Coetzee nekouří, nepije, nejí maso. Na kole ujede neuvěřitelné vzdálenosti a netají se vášní pro ragby. V Kapském Městě byl znám jako člověk odtažitý, nedostupný a zaujatý pro svou práci. Poté, co mu žena zemřela na rakovinu a syn se ve třiadvaceti letech zabil pádem z balkónu, také dosti osamělý.
Když se před dvěma lety rozhodl přesídlit do Austrálie, vyrojily se spekulace, jaký k tomu má důvod. V rozhovoru (po internetu), který krátce před stěhováním poskytl své bývalé studentce, Australance Anne Susskindové, říká o Austrálii: "Tahle země a její krajina mě odjakživa silně přitahovaly. Pocházím z Afriky, kde má krajina nad lidmi stejně tajemnou moc. Příroda v Severní Americe na mě nikdy neměla srovnatelný vliv." Zároveň se vyznává ze sympatií k "australskému egalitarismu". Tohle unikátní rovnostářství, dané zvláštní historií australské společnosti, považuje za obdivuhodné. Navíc se těší na nevelký rozměr města Adelaide, kde se hodlá usadit. "Nemám rád velkoměsta," prohlašuje. "Na každém z nich mě zajímá jediné: za jak dlouho z něj dokážu vyjet."
Je asi hodně pravdy na dohadu, že Coetzee odešel do dobrovolného exilu kvůli kolizi s představiteli Afrického národního kongresu. Pohoršil je totiž děj jeho nejslavnějšího románu Hanebnost. Dceru hlavního hrdiny, který je, podobně jako Coetzee, univerzitním pedagogem, znásilní tři černoši. Ona je ale nežaluje, protože cítí koloniální vinu. Ministři jihoafrické vlády prohlásili, že román je rasistický, a zaútočili na autora prostřednictvím komise pro lidská práva. Mnoho lidí v Jižní Africe věří, že si připadal jako štvanec.
Z jeho memoárů vysvítá, že svůj jihoafrický původ chápe jako handicap. Na jednom místě tam píše: "Kdyby se zítra zvedla z Atlantiku mohutná příbojová vlna a smetla celou jižní špičku Afriky, neuronil by ani slzu."
Ať už se Africký národní kongres cítil po vyhlášení letošní Nobelovy ceny za literaturu jakkoli, nedal na sobě nic znát a vydal prohlášení, v němž doufá, že toto "uznání se stane inspirací pro mladé spisovatele v Jižní Africe i na celém kontinentě a pomůže nakladatelům i čtenářům objevit tamější dosud utajený literární potenciál."

Lidé a dějiny

Coetzee tvrdí, že nepíše angažované knihy. V interview pro Associated Press před časem prohlásil: "Nemyslím si, že román je ten nejlepší způsob, jak zasahovat do každodenní politiky. Psaní trvá příliš dlouho. Vydání trvá příliš dlouho. A romány čte příliš málo lidí. Nemohou ovlivňovat politiku tak přímo jako noviny."
Jeho náměty ovšem vycházejí z jihoafrické reality: násilí, bezpráví, útisk, otázky viny, trestu, svědomí. Ve výše citovaném rozhovoru řekl: "Naše dějiny už jsou takové, že obyčejní lidé bývají znenadání postaveni před závažné rozhodnutí způsobem, s jakým se běžní lidé nesetkávají. V posledních čtyřiceti letech museli lidé v Jižní Africe čelit obrovským morálním dluhům."
Coetzee není schopen komunikovat, pokud necítí skutečnou vřelost. Dokáže udržovat jen hluboké vztahy. Na veřejných vystoupeních přečte svým krásně modulovaným hlasem předem připravený úryvek, nepřijímá žádné dotazy z obecenstva a prchá do zákulisí.
Ani své bývalé studentce Susskindové neodpoví na všechny otázky. Když se ho zeptá, proč se stěhuje do Austrálie, Coetzee se odtáhne: "Opuštění země je v jistém smyslu něco jako rozvod. Je to intimní záležitost."
V kontrastu k tomu, jak se jeví na veřejnosti, jsou jeho knihy velice otevřené. V nich se tenhle uzavřený člověk nevyhýbá ničemu. Jak řekla další jihoafrická nositelka Nobelovy ceny za literaturu Nadine Gordimerová, "jdou až na samý nerv bytí. To, co tam Coetzee nachází, je víc, než kolik toho většina z nás o sobě kdy pochopí." Není divu, že když ze sebe ještě vydá část sil při učení, už mu toho pro média moc nezbude.
"Novináři zuří, že si nechodíte pro ceny a neposkytujete interview. Mají spisovatelé právo na soukromí?" ptá se ho Anne Susskindová. "K doktríně o přirozených právech jsem byl odjakživa skeptický," odpovídá Coetzee. "Máme právo na soukromí do té míry, do jaké dokážeme prosadit zákon na ochranu soukromí. Nad tím, co se novináři o mně rozhodnou napsat, se mohu jen usmát a nějak to snést."
Bude 10. prosince jeho židle ve Stockholmu prázdná? Vlastně na tom tolik nezáleží. "Mohli mi ten šek poslat rovnou, a hotovo," prohlašuje v jeho nejnovější knize Elizabeth Costello, australská spisovatelka, která se důsledně stranila veřejnosti. Říká to ve chvíli, kdy má jet na slavnostní předání literární ceny. Takže se ani nemusíme ptát, proč si Coetzee za téma své knihy vybral právě její život.
[*]

John Maxwell Coetzee
Narozen 1940 v Kapském Městě, jihoafrický spisovatel a univerzitní pedagog, pochází se smíšené anglicko-búrské rodiny. V letech 1960 až 1983 žil ve Velké Británii, kde pracoval jako počítačový expert, a v USA, kde přednášel literaturu a angličtinu na Státní univerzitě v New Yorku a Buffalu.
Od roku 1984 byl profesorem anglické literatury na univerzitě v Kapském Městě. Před dvěma lety se přestěhoval do Adelaide v Austrálii. Působí na Univerzitě v Adelaide a na Univerzitě v Chicagu.
Debutoval roku 1974 novelami Dusklands. Od té doby vydal devět knih, přeložených do desítek jazyků. Za nejúspěšnější je považován román Hanebnost (1999). Letos počátkem října se na trhu objevila jeho nejnovější kniha Elizabeth Costello.
Česky vyšel jeho Život a dílo Michaela K. (1988), Hanebnost (2002) a Čekání na barbary (2002).
J. M. Coetzee je prvním spisovatelem v dějinách prestižní Bookerovy ceny, který ji získal dvakrát (1983 a 1999). Stal se nositelem Nobelovy ceny za literaturu za rok 2003.