Stín Urbanovy katedrály neskýtá bezpečí ani klid

O správném postmoderním románu se kdysi tvrdilo, že nemůže postrádat mimo jiné motiv labyrintu, historie, zrcadla a záhady, jež je řešitelná skrze jazykové hříčky. Za příklad často sloužila slavná próza Jméno růže od Umberta Eca.
Mladý český spisovatel Miloš Urban si díky svým předchozím románům Hastrman a Sedmikostelí a několika povídkám vybudoval pověst příznivce žánru gotického románu. Ale jeho novinka s názvem Stín katedrály jednoznačně k postmoderním textům odkazuje: jen místo Ecova labyrintu-knihovny doslova hraje ústřední roli Chrám svatého Víta na Pražském hradě.
Urbanova do detailu promyšlená práce se strukturou textu i jazykem, které v sobě skrývají množství inteligentně zakomponovaných humorných momentů, se projevuje hned v samotném počátku. Stín katedrály uvozuje citát ze studie k lyrice Dante Alighieriho: "Není to řecký chrám; je to chrám gotický, plný velkých stínů, kde zápasí opačné živly, ne dobře harmonizované."
A hle! První obraz textu se odehrává u paty severozápadní věže katedrály, kde se perou dva starci: Jupiter a Saturn - jak píše Urban - pod pětilistou růží průčelní chrámové rozety.
Dualit, protikladů, dvojrozměrností a analogií je v textu nespočet. Za základní je ovšem možné označit dialektický způsob vyprávění: prozaik knihu rozdělil mezi dvě hlavní postavy. Každá lichá kapitola je vyprávěna z pohledu tajemného kunsthistorika Romana Ropse, každou sudou nechává ventilovat živočišnou, instinktem vedenou policistku Kláru.
Ušlechtilý jazyk Ropsův, plný archaismů a odborných pojmů, je z pohledu čtenáře mírně odtažitý. Naopak Klára ztělesňuje živel, temperament, hovoří jadrným stylem "čtvrté cenové" skupiny a popisuje události "zdola".
"Stín katedrály je stínem prvního lesa, utěšuje i znepokojuje...," přemítá Rops. Zatímco Klára si vylévá srdce: "Hustej hnůj. To radši deset let života sedět než se učit takový voloviny..."
Princip dvojího filtru a pohledu na věc, mezi nimiž se zrcadlí pravda o krvavých zločinech páchaných na půdě katedrály, odráží také výtvarné zpracování románu. Před ilustrace Pavla Růta, které v hrubých rysech vystihují základní kostru děje, byly vřazeny průsvitné papíry s dalším možným výkladem. Překrytím tak vzniká výjev, jenž je realitě bližší než jednotlivé kresby samy o sobě.
Jak už tedy bylo naznačeno, jsou to vraždy, jež posloužily jako zápletka pro nový Urbanův román. Zločiny spáchané na lidech, kteří se pohybují v blízkosti svatovítské katedrály, však nejsou pouhými zločiny. Autor je povyšuje na rituální akty, od nichž vedou nitky do složité a symbolistní architektury katedrály. Nejen v té viditelné rovině, ale rovněž v rovině tušené, mystické.
Pokud čtenář přistoupí na kabalistickou interpretaci katedrály jako obrazu světa (s neodmyslitelnou duchovní nadstavbou), nemůže jej překvapit postupné zauzlování hlavního motivu. Od zločinu je jen krůček k intrikám, od intrik k tajemství, od tajemství k vášni a od vášně k lásce. To vše pod ztepilými klenbami katedrály.
Až do čtyř pětin knihy se Urbanovi daří zvolený styl vyprávění kočírovat. Ačkoliv se snad až příliš vyžívá v detailním popisu historické památky, čas strávený nad Stínem katedrály to neznepříjemňuje. Dílem inspiruje k dodatečnému "dovzdělání" se, dílem podněcuje fantazii.
Stejně jako v případě Sedmikostelí a Hastrmana i v novém textu zarazí samotné finále. Jako kdyby si z nečekaných přemetů při pointách (často vyšumění řetězce příčin a následků) Urban vytvořil autorský copyright.
A komu by vadily neprostupné věty typu "...už tahle odpověď bude součástí odpovědi příští...", Urban jakoby sebeironicky nabízí Klářin pohled: "Tý jo. Tomu říkám magořina"...
Miloš Urban: Stín katedrály, Argo 2003, 278 stran.