Zapalme starou trávu

Na konci cíle se v dáli rozprostírají zelená pole posetá štíhlými nízkými stébly. Potřebují ještě pár týdnů, než se na nich objeví nažloutlé květy a nakonec malá bílá zrnka. Rýžová pole. Ta zdejší se do tragické historie Kambodže zapsala pod jménem Pole smrti.

Když 17. dubna roku 1975 vstoupili Rudí Khmero vé vítězoslavně do ulic Phnompenhu, davy Kambodžanů jásaly. Bojovníky v černých uniformách s šátky kolem krku a typickými páskovými sandály vyrobenými z gumy vítaly jako hrdiny. Žádný z tehdejšího miliónu obyvatel hlavního města netušil, jaké hrůzy jim nejbližší týdny a roky přinesou. Kambodža byla přejmenována na Demokratickou Kampučii a Pol Pot, někdejší student francouzské univerzity a vůdce Rudých Khmerů, začal tvořit nový stát podle teorie o radikální agrární společnosti maoistického stylu. Moderní technologie, soukromé obchodování, trhy, ale také knihy a noviny byly okamžitě zakázány. Měna byla zrušena, veškeré poštovní služby pozastaveny. Zůstalo zachováno pouze jedno letecké spojení s Pekingem, kam si Rudí Khmerové létali pro rady a pomoc. Země byla totálně odříznuta od okolního světa. Pro Kambodžu začal "rok nula". Neuplynuly ani dva týdny a drtivá většina obyvatel Phnompenhu a dalších měst pochodovala na venkov, kde na ně čekala otrocká práce. Elita kambodžského národa začala kopat na rýžových polích zavlažovací kanály. Pracovalo se dvanáct až patnáct hodin denně. Jakýkoliv protest nebo neuposlechnutí rozkazu se trestalo přímo na místě, často okamžitou smrtí.
Není přesně známo, kolik lidí zahynulo v Kambodže za Pol Potova režimu. Vietnamci, kteří vtrhli do země v prosinci 1978, aby ukončili hrůzy páchané Rudými Khmery, hovoří o třech miliónech obětí. Výzkum americké univerzity Yale odhaduje, že na následky těžké práce, hladu, nemocí, krutého mučení a zabíjení zde zahynuly mezi lety 1975 až 1978 až dva milióny lidí.

Pole smrti
Na místě bývalého pracovního tábora Choeung Ek, vzdáleného patnáct kilometrů od hlavního města Phnompenhu, dnes vládne neuvěřitelný klid. Narušuje jej jen štěbetání malých školáků doléhající sem ze školy vzdálené od památníků genocidy několik desítek metrů. Monument popraveným obětem zaráží svou strohostí. Uvnitř sloupovité šedé stavby se vrší nad sebou deset polic plných lidských lebek a několika končetinových kostí. Pod nimi na podlaze leží hromada skromného oblečení obětí. "Ty tmavé byly dlouhou dobu ve vodě, v rýžových polích," vysvětluje rozdíl mezi zabarvením lebek náš průvodce, čtyřiatřicetiletý Kambodžan Kim. Jako osmiletý také za Rudých Khmerů již pracoval, byl pasáčkem dobytka. "Museli mě bít, mám spoustu jizev, ale nic si nepamatuji," říká, přičemž odhaluje kolena a holeně. "Po čtyřech měsících se nám s babičkou, dědou a mladším bratrem podařilo utéct přes hranice do Vietnamu, kde jsem později chodil i do školy. O rodičích jsem již nikdy více neslyšel. Maminka uměla francouzsky, otec anglicky, oba byli učitelé. Lidé, co s nimi pracovali v táboře, říkali, že oba zemřeli," vypráví bez větších emocí.
Přes pootevřená skleněná dvířka se Kim natahuje pro jednu lebku a pokládá ji opatrně na dlaň. "Tady jsou jasně vidět stopy po mučení," ukazuje na dlouhou rýhu, pozůstatek úderu mačetou. Tisíce prázdných očních otvorů, neúplných chrupů, tisíce krutých lidských osudů. Bývalí intelektuálové, pedagogové, ministři, diplomaté, několik cizinců, farmáři, dělníci, jejich děti... Upracovaní, vyhladovělí a umučení lidé, kteří měli tu smůlu, že svým původem, dovednostmi, znalostmi a případným odmítnutím se podrobit jednoduše nezapadli do obrazu zrůdné teorie Rudých Khmerů o "nové Kambodže". U některých stačilo, že nosili brýle, aby byli považováni za "zkažené a nebezpečné" intelektuály.
Do dnešního dne bylo v Choeung Ek vykopáno 86 ze 129 masových hrobů, v nichž bylo nalezeno 8985 obětí. Z jejich lebek a kostí vznikla původně obří pyramida dočasně umístěná pod provizorním dřevěným přístřeškem. Po několika letech nechala phnompenhská vláda postavit památník, uvnitř kterého bylo umístěno přes osm tisíc lebek obětí.
Drtivá většina ostatních kostí popravených byla zpopelněna. Exhumace tragického místa ovšem nebyla prozatím provedena důkladně. Okolní travnaté plochy a dokonce i chodníky jsou ještě i dnes poseté pozůstatky obětí. Přilehlá rýžová pole nasáklá krví. Kolem masových hrobů vedou hlínou ušlapané chodníky. Kim se najednou ohýbá a zvedá úlomek lidské kosti. O něco dál nachází pohozený zub, po pár metrech vyškrabává z hlíny celou čelist. Odevšad trčí cáry oděvů obětí pohřbených v hlíně. Není kam stoupnout, aby člověk nerušil klid mrtvých...
První masový hrob představuje jámu o rozměrech několika metrů. Dnes je plocha porostlá trávou a chráněná dřevěným přístřeškem. Stojí u ní jednoduchá tabule s údajem, že zde bylo nalezeno 450 obětí. Popravovalo se velice krutým a primitivním způsobem. Většinou prudkým úderem bambusovou tyčí do zátylku. Rudí Khmerové si totiž šetřili kulky pro vietnamské vojáky. Lidem zbídačeným těžkou prací na polích, nemocemi a mučením stačilo ke smrti skutečně málo. Polomrtvá těla padala do společné jámy, kterou si oběti předem musely vykopat.
Další masový hrob má také střechu, ale ani ta jej neuchránila před návaly prudkého tropického deště. V jámě stojí hnědá voda a u ní nápis, že zde bylo nalezeno 166 lidských těl s useknutými hlavami. Po zvlášť důležitých lidech neměly zůstat ani lebky... V Choeung Ek byl popraven například někdejší ministr financí Hon Nim, profesor práva Phoung Ton a několik dalších tehdejších prominentů. Smrt zde našlo také devět Evropanů a Australan David Lioy Scott, jehož fotografie visí na informační tabuli. Lebky cizinců se vůbec nezachovaly, zůstaly po nich akorát rozbité čelisti. Tak strašně je Rudí Khmerové nenáviděli.
Další masový hrob se od těch předcházejících liší tím, že v tomto případě se "revolucionáři" ani neobtěžovali mrtvoly zahrabat. Oběti si ani nestihly vykopat vlastní společný hrob. Podle počtu lebek a kostí zde na hromadě skončilo 415 lidí.

Likvidovat i s kořeny
Nejhrůznější místo v Choeung Ek ovšem představuje mohutný košatý strom. Pod jeho korunou zahynulo přibližně sto malých kambodžských dětí.
"Vojáci brali jedno dítě po druhém za nohy a prudkým úderem o kmen jim rozbíjeli hlavy. Těla pak házeli do připravené jámy," říká Kim, přičemž švihovým pohybem naznačuje techniku zabíjení. Stromy nemluví, tento jeden svým tichým svědectvím přece jen promluvil. "Před pár lety nebyl tak vysoký a silný, ale pamatuji si, že měl kmen celý od krve. Kusy kůže také již zarostly," doplňuje podrobnosti Kim. Dvě malé kambodžské děti právě objímající kmen stromu viditelně jeho angličtině nerozumějí. Jsou zvědavé, přiběhly se podívat na cizince.
Jeden z revolučních sloganů Rudých Khmerů zněl: "Zapálíme starou trávu, aby mohla narůst nová." Rozhodli se likvidovat a dělali to důkladně, i s "kořeny". Právě v duchu zmíněného hesla vojáci v černých uniformách a s gumovými sandály vraždili také děti. Většinou šlo o potomky důležitých lidí, jejichž jedinou "chybou", podle terminologie Rudých Khmerů, bylo, že se svým rodičům narodili.
Druhým podobným němým svědkem tragédie neuvěřitelných rozměrů je obří panel fotografií s dětskými tvářemi umístěný ve věznici Tuol Sleng v Phnompenhu. Hledí z nich vystrašené, často nic nechápající malé oči. Zde, v prostorách bývalé střední školy, se téměř čtyři roky mučilo a vraždilo.
Rudí Khmerové neušetřili ani potomky Norodoma Sihanuka. Král sice mohl zůstat v paláci v Phnompenhu, ovšem jeho děti, kterým se nepodařilo ze země včas uprchnout, musely jako ostatní na venkov. "Několik z nich na následky těžké práce a nemocí, především malárie, zemřelo," říká osmadvacetiletá Kambodžanka pracující dnes v objektu královského paláce.

Z bývalé školy vězení
V angličtině se Tuol Sleng stalo synonymem pro nejkrutější věznici na území hlavního města Phnompenhu, uvnitř které režim Demokratické Kampučie věznil a mučil tisíce lidí. Doslovný překlad z khmerštiny zní "jedovatý kopec", přičemž druhým, skrytým významem těchto slov může být místo, kde se shromažďují ti, kteří se provinili. Podle dochovaných dokumentů byla věznice Tuol Sleng zřízena v květnu roku 1976 v budovách někdejší střední školy Ponhea Yat, jež nesla původně jméno po předkovi krále Norodoma Sihanuka. S-21, jak nazývali věznice podobného typu Rudí Khmerové, měly být nejtajnějšími vyšetřovacími institucemi Pol Potova režimu. Zde se proti třídnímu nepříteli používaly ty nejkrutější způsoby mučení.
Několik řad ostnatých drátů namotaných nad vysokým plotem zůstalo. Byl do nich pouštěn elektrický proud, který měl zabránit útěkům. Všechny třídy v Tuol Sleng byly proměněny v cely. Okna dostala mříže, do podlahy byly zabetonovány železné tyče, k nimž byli vězeni připoutáni okovy. Na podlaze ze starých kachlíků také spali a jedli, pokud na něj vyšel skromný příděl rýže. Nejhrůznější pohled skýtá ovšem železná postel umístěná uprostřed místnosti. Na ní totiž probíhaly výslechy. Za přítomnosti spoluvězňů. Rány holemi, motykami, židlemi, elektrické šoky... Sofistikované způsoby mučení primitivními nástroji.
Vězni se museli na "vyšetřovací" posteli střídat po půl hodině. Za každou odpověď "nevím" následovala rána. Šlo o jedno z desíti pravidel, jež visela v každé cele. Mezi další patřilo například: Nedělej nic. Seď a čekej na mé příkazy. Když nedostáváš příkazy, mlč. Když dostaneš příkaz, vyplníš jej okamžitě, bez protestů. Když dostáváš rány holemi anebo elektrické šoky, nesmíš křičet...
Podle dochovaných dokumentů bylo v Tuol Sleng vězněno v letech 1977 a 1978 najednou 1200 až 1500 lidí, a to po dobu dvou až čtyř měsíců. Zvlášť důležití lidé zůstávali v úplné tmě a o samotě v kobkách umístěných v druhém patře školy až šest měsíců. Odhaduje se, že nejméně dvacet tisíc lidí kruté mučení a nelidské podmínky Tuol Sleng nevydrželo.
"Cítíte ten zápach? V průběhu období dešťů zde vždy prosakuje stará krev přes kachlíkovou podlahu," říká Kim a ukazuje na roh zděné cely v prvním patře, vyhrazené pro ženy. Šlo o manželky důležitých osobností, intelektuálky, ale také například kuchařky a chůvy. K jejich uvěznění a mučení stačilo, že pro tehdy majetnější kambodžské rodiny pouze pracovaly.
Jedna fotografie v muzeu genocidy je však obzvláště působivá. Žena držící svého kojence na klíně sedí na židli s opěradlem, na němž je upevněný na úrovni hlavy železný vrták. Zatímco oběť sedí přivázaná, ostrý hrot se otáčivými pohyby pomalu zavrtává přímo do jejího mozku. Nakonec je vpuštěn do kovové židle elektrický proud, aby bylo zabito i dítě. Fotografie manžela mladé Kambodžanky visí o kousek dál. Šlo o bývalého důstojníka Rudých Khmerů, který protestoval proti masovému zabíjení v zemi. Byl uvězněn, mučen, zabit a spolu s ním také celá jeho rodina.
"Tuol Sleng jsem navštívil společně s rodiči několikrát," říká třiatřicetiletý Viseth Loeung, obyvatel Siemreapu, města pár kilometrů vzdáleného od slavného chrámu Angkor Wat. "Pamatuji si velkou hromadu lebek a kostí u zdi jedné ze tříd této bývalé školy. Pak byla z těchto kostí dokonce vyrobena i mapa Kambodže," doplňuje své vzpomínky Viseth, bývalý učitel.
Stejně jako většina obyvatel těžce zkoušené země i on nosí v sobě příběh spojený s režimem Pol Pota. Rodiče Visetha byli prozíraví a do kartotéky za Pol Pota neuvedli správný rok jeho narození, takže nemusel jako osmiletý jít hned pracovat na pole. Jeho otec byl holičem, ale Rudí Khmeři mu dali na starost velké stádo krav, tak mu malý Viseth alespoň pomáhal. "Pamatuji si, jak před celou vesnicí popravili člověka. Jako dnes si vybavuji ten úder bambusovou tyčí do hlavy. Pak se svalil na zem a začala mu téct krev. Když jsem byl větší, ptal jsem se rodičů, co ten člověk provedl, a oni mi řekli, že pouze ukradl jednu malou sladkou bramboru," vzpomíná. "Člověk byl zabit, protože měl hlad a vzal jednu malou bramboru," opakuje a ukazuje její přibližnou velikost. Jako kdyby důvodu popravy, které byl jako kluk svědkem, nechtěl uvěřit ani po letech.
Muzeum genocidy Tuol Sleng chátrá. Jeho vedení vyzývá mezinárodní organizace a individuální dárce, aby finančně přispěli na zachování svědectví krutostí páchaných Rudými Khmery pro další generace. V posledních letech na jeho provoz totiž vláda nevydělila téměř žádné peníze.

Fraška aneb "Proces století"
Žádná země Jihovýchodní Asie nemá tak impozantní historii, jako je tomu v případě Kambodže. Chrámy Angkoru postavené mezi devátým a třináctým stoletím jsou důkazem kreativity, energie, bohatství a moci tehdejší vysoce rozvinuté společnosti Khmerů. Na straně druhé žádný stát Jihovýchodní Asie neprožil v průběhu posledních desetiletí takovou tragédii jako Kambodža.
Země se dodnes nevyrovnala se všemi dopady Pol Potova režimu. Kvůli komplikovanosti situace a pozici nynější vlády nebyl žádný z Rudých Khmerů postaven za genocidu a zločiny proti lidskosti před spravedlivý mezinárodní soud. Přitom mnozí mladí lidé frustrovaní neutěšenou ekonomickou a politickou situací dnes nechtějí slyšet o hrůzách, kterých se Rudí Khmeři dopustili, a pohlížejí na pohrobky Pol Pota jako na jednu z možných alternativ.
V polovině roku 1994 postavilo Národní shromáždění Kambodže Rudé Khmery mimo zákon. Bojovníkům, kteří se do šesti měsíců dobrovolně vzdají, byla nabídnuta amnestie. Přes sedm tisíc Rudých Khmerů příležitost využilo, dalších pět až šest tisíc zůstalo i se svým skálopevným přesvědčením v džungli. V srpnu 1996 nastal rozkol uvnitř organizace, když rádio Rudých Khmerů oznámilo, že Ieng Sary, bývalý "bratr číslo dvě", zradil revoluci svými obchody se dřevem. Ieng Sary se společně se dvěma dalšími vysokými důstojníky vzdal vládě. Jakoukoli odpovědnost za masové vraždy Kambodžanů a popravy cizinců ovšem odmítl. V září 1996 mu udělil Norodom Sihanuk královskou milost.
V roce 1997 se odehrál v odlehlé části Kambodže přímo v džungli "proces století". Šlo spíše o divadlo, kterého se zúčastnilo několik stovek lidí provolávajících hesla proti Pol Potovi a jeho klice. Opět zazněla tradiční obhajoba bývalého nejvyššího představitele Rudých Khmerů o tom, že v průběhu revoluce došlo k několika omylům a že vůdci byli v té době nezkušení. Pol Pot ale zdůraznil, že při tom všem se podařilo "odvrátit připojení Kambodže k Vietnamu". "Lidový soud Rudých Khmerů" odsoudil Pol Pota na doživotí, ovšem za vraždu Son Sena (jeho někdejší pravé ruky). Rozhlasová stanice Rudých Khmerů tehdy prohlásila, že "uvězněním a odsouzením Pol Pota byl z kambodžského lidu sejmut černý mrak".
V polovině října téhož roku však Pol Pot poskytl poprvé od roku 1979 rozhovor novináři Nate Thayerovi z časopisu Far East Economic Review, kde všechna obvinění popřel a odmítl názory, že vůbec k nějaké genocidě na území Kambodže za jeho režimu došlo: "Přišel jsem, abych bojoval, a ne zabíjel lidi," řekl tehdy Pol Pot. "Dokonce i teď, podívejte se na mne, vypadám jako barbar?" zeptal se překvapeného novináře.
Pol Pot zemřel v roce 1998, ostatní vysocí činitelé jeho režimu víceméně v klidu dožívají na západě Kambodže.