90347_vikendCR_prachatice (Prachatice)
Snímek: Adéla Poláková

Na to, jaké rány historie Prachaticím zasadila, zůstaly krásné a plné zajímavých starých domů nesoucích stopy gotiky i renesance. To všechno uprostřed zachovalých hradeb. A k tomu je město tuze hezky položené, v kopcovité krajině, která vytváří podhůří Šumavy. Jen ty paneláky…

Chválíme staré…

Samotný vstup do historického centra je impozantní. Mezi domy, zasazená do pásu starého opevnění, tu stojí Dolní brána, dvojdílná a výrazná čtyřboká věž. Na vrcholu ji zdobí cimbuří, na průčelí obraz rožmberského jezdce a latinský nápis “Laudamus veteres, sed nostris utimur annis”, čili Chválíme staré, ale ve své době žijeme. Dnešní podoba stavby pochází z poloviny 16. století, základy jsou zhruba o 80 let starší. Bránu poškodili husitští dobyvatelé, ale mnohem horší osud jí chystali prachatičtí radní ve druhé polovině 19. století. Chtěli ji odstranit úplně. Prý ji zachránil profesor z vídeňské umělecké akademie, jejíž delegace se sem vypravila studovat památky. O nesmyslnému plánu se dozvěděl a angažoval se za zachování Dolní brány (občas se používá název Písecká).

Uvnitř je galerie s informační kanceláří a také vinárna (viz boxy). Po levé straně kopíruje vnitřní stranu hradeb Parkán, dnes slouží jako park. Od dubna do září je přístupný od 7 do 22 h, od října do března od 8 do 18 hodin. Se psím přítelem se tu ale procházet nemůžete, psi a kola mají vstup (vjezd) zakázán.

Další prachatický klenot přichází hned za branou: Heydlův dům, známý též jako Literátská škola. Bílý jednopatrový dům s výraznými hnědými sgrafity v podobě psaníček i obrazů zakončuje atika a cimbuří. Při bližším pohledu na stavbu z poloviny 16. století brzy člověk zjistí, že zdi jsou nepravidelné a působí dojmem, jako by se vlnily. To už jsme na Kostelním náměstí, které více než důstojně dostává svému názvu. Monumentální kostel sv. Jakuba Většího je krásným příkladem gotické architektury. Stavět se začal už někdy v první polovině 14. století, dokončení ale přišlo až s pozdní gotikou začátkem století šestnáctého.

 

Zlatá stezka

Světec k prachatickému kostelu vůbec nepřišel náhodně. Svatý Jakub byl totiž patronem kupců, obchodníků a poutníků. A právě tyto profese měly na svědomí rozvoj města ve středověku. Prachatice, měřeno optikou ostatních českých měst, vznikly poměrně pozdě. Založeny byly na přelomu 13. a 14. století a velmi účelově. Ležely na tzv. Zlaté stezce, obchodní cestě spojující Čechy s Pasovem skrz šumavské hvozdy. Rychle získaly právo trhu i monopol na obchod se solí. Význam i prosperita rostly, jak se tu střídali kupci i zboží. V této části země české se staly Prachatice jediným opevněným městem. Král Václav IV. udělal z města jakousi celnici: vše, co z Bavorska do Čech přicházelo a naopak, Prachaticemi projíti muselo.

Pak přišla první rána osudu a přinesli ji “boží bojovníci”, pro prachatické však jimi husité rozhodně nebyli. Zaútočili na město dvakrát během roku 1420. Poprvé, v dubnu, “jen” město trošku pobořili a vypálili, v listopadu přišel masakr. Ne vždycky byl kostel sv. Jakuba božím příbytkem. Právě tehdy tu měli husité upálit 85 měšťanů, patrně se tak stalo v severní sakristii kostela. Táborité tu vydrželi celých šestnáct let. Pak Prachatice uznaly Zikmunda za krále a na oplátku byly povýšeny na královské město. Jenže, nebyl by to on, liška ryšavá. Ani ne za rok zastavil město soukromníkovi a pak se vlastníci střídali a střídali. Jistota přišla až v roce 1501 s Rožmberky, kteří zůstali celé století. A ani velký požár o šest let později nemohl zadusit druhý prachatický dech, město získalo slušivější kabát v podobě nových i zkrášlených domů. A hlavně, opět bohatlo: Obchod se solí prožíval zlatou éru, sýpky byly plné obilí a na popularitě si získávalo i sladovnictví. Zlaté časy na Zlaté stezce.

Jenže nic netrvá věčně. Nevadilo by, že město získal Rudolf II., horší bylo, že se Prachatice přidaly ke stavovskému povstání. A přišla císařská vojska a opět útočila nadvakrát. V květnu 1620 odolaly, ne tak již v září. Město bylo vydrancováno, přišlo o všechna privilegia, koncem 17. století i definitivně o to nejcennější: obchod se solí.

 

90347_vikendCR_prachatice_brana (Písecká brána)
Impozantní vstup do města: Dolní nebo-li Písecká brána
Snímek: Adéla Poláková

 

Dvě radnice

Z pohledu tehdejších obyvatel nastal úpadek a bída, z pohledu dnešního turisty se tak zachovala spousta památek, na jejichž přestavování nebyly peníze. Velké náměstí, stejně jako celé město, se rozprostírá v mírném svahu. Před třemi lety prošlo důkladnou i nákladnou rekonstrukcí. Uprostřed jsou lavičky a kašna s renesanční sochou Spravedlnosti. Dominantami prostoru jsou hned dvě radnice. Nová, velká budova, má novorenesanční odění, věž i sgrafita, ale je to pseudorenesance z roku 1903.

Stará radnice (stojí vedle) pochází z let 1570 – 1571 a její fasáda je jedna velká galerie. Sgrafitová výzdoba zobrazuje justiční záležitosti, odkazuje na biblické motivy. Na stavbě renesančního skvostu se podíleli italští mistři. Dnes tu mj. sídlí turistické informační středisko. Zajímavostí je, že dva obrazy ve výši přízemí (inspirace Holbeinovým Tancem smrti) byly převzaty z českého dobového vydání knihy Erasma Rotterdamského u Metternicha.

Ale také další, byť menší stavby na náměstí určitě stojí za bližší ohledání. Sytrův dům (Žďárských, čp. 13) pochází pravděpodobně z roku 1604. Na výzdobě upoutají alegorie ctností či podobizny českých králů. Uvnitř sídlí Prachatické muzeum. Rumpálův dům (čp. 41) zdobí sgrafita s náměty bojů a bitev. Dům Jiříka Bozkovského (čp. 184) zase socha rožmberského jezdce a nápis, který lze najít v podloubí, “Vymalováno jest, ale není zaplaceno”.

Sídlí zde Kulturní centrum Otto Herberta Hajeka se sbírkami moderního umění. Mimo sezónu je zavřeno, ale přes turistické centrum si lze domluvit prohlídku. Hajek je rodákem z Prachaticka, které patřilo do Sudet (jako takové v roce 1938 obsazeno a až v roce 1945 osvobozeno Američany). Po válce studoval sochařství v Německu, pomáhal rozvíjet kulturní spolupráci s Československem a hlavně se proslavil po světě. Koncem roku 1989 daroval svou ranou dřevořezbu Krista, která byla umístěna do svatojiřské baziliky na Pražském hradě. Prachatické centrum bylo otevřeno na jeho 74. narozeniny (2001) a záštitu tehdy převzali Václav Havel a Richard von Weizsäcker.

 

Člověk – Ein Mensch

Někdejší druhý vstup do města, Pasovská brána, už dnes nestojí. Býval tu počátek Zlaté stezky (stávala v místech vyústění Solní ulice), soumaři se tu ve středověku vydávali, jak jinak, na cestu do Pasova. Kolem roku 1550 jich tu týdně procházelo kolem třinácti set.

Kolem hradeb, z vnější strany, vede naučná stezka věnovaná historii opevnění. Vzácně zachovalé prachatické hradby pocházejí ze 16. století, kdy byly vybudovány v předpolí původních hradeb ze století 14. Když byla přestavba hotova, měšťané dali staré zdi strhnout. Ve své době byly zdejší hradby moderním obranným valem prošpikovaným střílnami. Jenže město mělo zase jednou smůlu, zrovna v té době procházely válčení, technika i strategie překotným vývojem. A tak, když za necelé století přitáhl Buquoy se svou artilerií, bombardování z jeho děl zdi neodolaly. Nejzachovalejší baštou je Helvít.

Hned zkraje stezky je socha od Otta Herberta Hajeka se stručným nápisem: ČLOVĚK – EIN MENSCH. Je pomníkem obětem totalitních režimů. U druhého zastavení stezky stojí za pozornost obdivuhodný “památný strom”. Do výšky sedmi metrů se tu po kamenné zdi sápe více než stoletý břečťan popínavý, rozsah zakryté plochy je přes 40 m2.

Žižka? Schiller? Žižka!

Vyjdete-li zpět z města Dolní branou, všimněte si budovy pošty. Ne proto, že je odpudivá, ale přímo za ní se nachází přírodní památka: Žižkova skalka. Německy mluvící obyvatelstvo jí říkalo po svém: Schillerova skalka. Ke stému výročí (1905) básníkova úmrtí sem dokonce umístili pamětní desku. V roce 1918 ji “vlastenci” sňali, v roce 1938 ji jiní chytří zase dali zpátky a v roce 1945 ji “vlastenci” opět sňali. Schiller má smůlu, skalka je prostě Žižkova. Kolem skály prý chodil z rodného Husince do prachatické školy budoucí Mistr Jan. A podle tradice tu měli velitelská stanoviště jak husité, když dobývali město, tak císařská vojska o dvě stě let později, když dělali to samé.

 

ADÉLA POLÁKOVÁ

 

(IN)

Související