Ivo Fencl: Mezi starou a novou Evropou

Mezi starou a novou Evropou

Světská lobby rozhodla, že do základního dokumentu Evropské unie se nedostal ani jeden z "božích paragrafů". V duchu liberální právní filozofie nebyla zatím přijata jakákoliv zmínka o Bohu jako absolutní hodnotové kategorii.
Půjde tedy v unii pýcha ruku v ruce se zbožněním věcí provozních a formálně rutinních? Už Friedrich Nietzsche napsal: "Bůh je mrtev! My jsme ho zabili... Nemusíme se sami státi bohy, abychom jich byli hodní?" Čeká nás úplné odkřesťanštění národů Evropy, jak to předpověděli Hegel a Heidegger?
Tisícileté etnicky členité lidstvo střední Evropy má tradice méně poznamenané kostlivci francouzské revoluce a protestantským modernismem - předchůdcem moderního liberalismu. Nezničily je ateistické "internacionalistické" režimy: Vize sovětského i socialistického občanství zkrachovaly, křesťanství si tu ale zachovalo kontinuitu. K zakonzervování tradice v národních církvích přispěly i bývalé komunistické režimy.
Jaké zkoušky identity nás čekají v EU? Málo se ví, že věřící francouzští učitelé ve veřejných školách pracují pod politickým tlakem. Před republikánskou státně sekulární vrchností obstojí, jen když se přihlásí k pokroku. Postmoderní dekonstrukce morálních principů desatera se prosazuje už i v zákonodárství tradičně katolických zemí: Itálii, Španělsku, Rakousku i ve spolkových zemích Německa.
Takové akce vzbuzují u části veřejnosti reakci. Stále větší význam znovu získávají poutě. Mariánská poutní místa jsou známá už od raného středověku, jak dokládá výskyt gotických zázračných madon, a opět ožívají.
Historici se rozpomněli na zásahy Kristovy matky Marie v bitvách u Lepanta a před Vídní proti Turkům, i na Bílé hoře. Odvěká lidová touha po zázračném souvisí s novým boomem poutí do míst, kde se řády nebe "stýkají se zemí". Příkladem je od roku 1981 mariánské Medžugorje v Bosně, kterému se vyhnuly všechny hrůzy poslední války, ale které na rozdíl od mezinábožensky a oficiálně uznávané Fatimy většina katolické hierarchie ignoruje.
Mariánské poutě nejsou jen folklórní slavností, ale místy, kde je možné uctívat to, co je svaté doopravdy. Je to i proto, že lidé podvědomě tuší, že není možné bezpečně žít, aniž nad sebou neuznají vzor a vyšší mravní zákony?
Top manažeři křesťanských církví jsou diplomaticky pružní. Těžko odhadnout, zda je v tom síla či další slabost. Pod tlakem ohrožení naší civilizace fundamentalismem zevnitř a zvenku podporují modernistické scénáře sjezdů a náboženských dnů, které mají evropské lidstvo propojit napříč křesťanskými, a občas i nekřesťanskými vyznáními, a připravit je na horší časy.
Z rozhodnutí středoevropských biskupů se ale uplatňuje i tradicionalistický typ poutí spojených se symbolickým přenášením betlémského ohně nebo kříže přes hranice států, s modlitbami růžence jako obdobou meditace v křesťanských církvích východních. Tyto akce vyvrcholí příští rok Poutí národů osmi zemí bývalého habsburského soustátí do hlavního mariánského centra Rakouska v Mariazell.
Ke sblížení stanovisek architektů světské a křesťanské nové Evropské unie je ale zatím daleko. Návrat na starou dobrou cestu se neobejde bez milosti pravého poznání, odvahy, silné vůle a možná i zázraků. Náboženská zkušenost střední Evropy v tom může sehrát důležitou vyvažující roli.
Autor je pedagogem
a publicistou