Nejsem a nebudu nikdy žádný velký loktař

Na jakou oblast se především orientujete?

"Například teď pracuji pro filmy Jedna ruka netleská Davida Ondříčka a režijní debut Marka Najbrta Mistři, což mě hrozně těší. Právě projekty z oblasti kultury dělám ráda."

Máte takových projektů víc?

"Pokud mám jmenovat, tak jsem dělala třeba mediální servis nedávno vyhlášeným cenám Ministerstva kultury, festivalu Finále Plzeň, v roce 1999 a 2000 to byly ceny Akademie populární hudby nebo třeba v červnu konanému Pražskému Quadriennale 2003. Ten záběr ale je a zákonitě musí být širší. Spolupracuji také s nadacemi, například s Nadací VIA dále na propagaci firemního dárcovství a filantropie, s Výborem dobré vůle - Nadací Olgy Havlové, Fórem dárců."

Dokážete se v problematice někdy hodně vzdálených oblastí orientovat?

"Je jasné, že nemůžu rozumět všemu. To nejde a ani to po mně nikdo nechce. Můj úkol je v něčem jiném, v komunikaci a prezentaci společnosti. Nabízím svým klientům jistý servis, jsem prostředník komunikace. Od té firemní přes vztahy s médii až po samotný trénink prezentačních a mediálních dovedností. Ale public relations nevytváří jeden člověk. Vše je založeno na kooperaci lidí ve firmě. Jde o týmovou práci. Záleží na tom, aby s vámi lidé komunikovali a společně jste směřovali k jednomu výsledku. Public relations je nová branže, mladý obor. Neexistuje tady nějaká soustavná teoretická základna. Teprve se začíná objevovat. Po letech, kdy to začalo fungovat, jsou téměř všichni kolegové na stejné odborné úrovni. Vyvíjíme se zároveň. Učíme se a inspirujeme navzájem. I konkurence v oboru teprve roste a nabírá zkušenosti."

Jak jste se k public relations dostala?

"Gymnázium jsem končila v revoluční době, v roce devadesát. Původně jsem chtěla studovat medicínu, ale odjela jsem do Německa a dělala au-pair. Paní v rodině, do které jsem přišla, pracovala v public relations. Zalíbilo se mi to, a tím to také myslím všechno začalo. V Hamburku jsem absolvovala kursy v Public relations institutu a dál zůstala v Německu pracovat pro jednu reklamní agenturu. Pak už to šlo tak nějak samo. Pomalu mě to začalo směrovat trochu jinam. Zjistila jsem, že mě víc baví public relations než reklama. Měla jsem velké štěstí na šéfy. Byly to silné osobnosti: Dagmar Havlová, Ivan Medek, Michel Fleischmann nebo Jakub Puchalský. Všichni měli velký respekt k ostatním. Nabízeli velkou podporu a dávali možnosti."

Jak jste po návratu získala svoje první místo?

"Jednoduše. Na inzerát."

A jak získáváte práci teď?

"Teď už mám nějakou práci za sebou, něco jsem už udělala. Je to teď už víc o kontaktech a také doporučeních. Když někdo mou práci ocení, řekne, že jsem tu práci neudělala špatně, otevřou se další cesty. V téhle profesi jsou výsledky těžko nějak měřitelné. Nejsou to zřetelně hmatatelné produkty."

Jaké to bylo pracovat pro první dámu?

"Obrovská zkušenost. Pracovní i lidská. Když jsem začala pracovat pro Dagmar Havlovou, bylo to jen krátce po její svatbě. Všechno bylo nové. Pro ni i pro mě. Byly jsme tak v podobné situaci. Obě jsme se snažily zorientovat v novém prostředí. Součástí mé práce bylo koordinovat její program společný s prezidentem. Tak se mi splnil i můj sen. Vždycky jsem toužila pracovat pro Václava Havla. Po pracovní stránce jsem si osvojila například zásady diplomatického protokolu a hodně se učila od tiskového odboru Ladislava Špačka a Martina Krafla."

Co mělo na váš rozjezd největší vliv?

"Myslím, že je to kombinace snahy a obrovského štěstí. Protože kdybych nebyla v tom Německu... Ale to je takové to, co by kdyby. Velkou roli sehrála určitě náhoda."

Proč jste se rozhodla odejít ze stálého místa na volnou nohu?

"Chtěla jsem a pořád chci získávat odborné zkušenosti, ale jednoho dne jsem zjistila, že tam, kde jsem, se už nic nového nenaučím. A tak jsem prostě odešla. Zpočátku jsem neměla představu do čeho jdu. Měla jsem strach, co bude dál, protože vím, že nejsem žádný loktař. Nejsem na velké peníze a moje motivace je jiná. Pro mě je důležité, aby mě práce bavila. Je to o určitém nastavení. Nemám ambici pracovat ve velké firmě a jsem svým způsobem ve výjimečné pozici. Takhle pracuji už čtvrtý rok. Když nesouhlasím s tím, co klient požaduje, prostě ten obchod neudělám. Jsem svobodnější a nemám stres z toho, že dělám něco proti svým zásadám."

Máte nějakou hranici, za kterou byste nikdy nešla?

"Když se zaplatí novinář. To bych nikdy neudělala. Ale stává se to. V mezilidských vztazích by totiž měl existovat oboustranný respekt. Spolupráce by měla fungovat v rovině partnerství. Spousta lidí například vůbec nerozlišuje mezi public relations a reklamou a má od počátku negativní postoj. U nás chybí hlubší povědomí o tom, co ta práce obnáší. Myslím, že je na čase, aby obor někdo teoreticky rozvíjel. Pomohlo by to všem."

A co vy? Neujmete se toho?

"Zatím se o to snažím na úrovni komunikace a spolupráce s klienty a spolupracovníky. Sama za sebe ale cítím ještě potřebu nasbírat více zkušeností a pracovat sama na sobě."
Máte nějaké plány do budoucna?
"Chci být úspěšná v rámci toho, co dělám. Dopředu toho moc neplánuji. Dokonce ani dovolenou."