Nezávislost soudnictví, o níž se opět diskutuje, můžeme teoreticky chápat na dvou úrovních. Jednou je nezávislost soudce při rozhodování, druhou nezávislost justičního systému na výkonné moci státu při správě soudnictví.
Nezávislost soudce při rozhodování je jedním z atributů právního státu. V České republice je ústavně i v praxi plně zajištěna a nejsou o ní žádné pochybnosti, kromě zcela ojedinělých, spíše extremistických názorů.
Něco jiného je takzvaná administrativní nezávislost soudnictví. Správa soudnictví zahrnuje otázky rozpočtové, investiční, provozní, personální, organizační, kontrolní a podobně. Jde o podobné problémy jako ve zdravotnictví nebo ve školství. I tam musí někdo rozhodnout, kolik bude škol a nemocnic, kolik v nich bude učitelů, lékařů a sester, ve které třídě kdo a kdy bude učit, jak se budou chirurgové střídat na operačním sále. A hlavně, kdo a z čeho to všechno zaplatí.
Ten, kdo rozhoduje, vykonává (státní) správu školství, zdravotnictví, a tedy analogicky i justice. Nezasahuje do toho, jak lékař provádí v tomto rámci konkrétní operaci kýly, pokud postupuje podle uznaných profesionálních pravidel.
Pro správu soudnictví jsou představitelné dva extrémní modely. Buď úplné oddělení výkonu justice od výkonu správy, nebo úplné spojení těchto dvou činností v jediné osobě nebo v jediném soudním kolektivním orgánu. Zjednodušeně řečeno: Buď správu vykonávají nesoudci (ministr spravedlnosti a jeho územní aparát), nebo soudci (předseda Nejvyššího soudu a předsedové územních soudů). Takový čistý model neexistuje patrně nikde na světě.
Žádné mezinárodní nebo nadnárodní orgány (třeba OSN, EU nebo Rada Evropy) neukládají ani nedoporučují pro správu soudnictví pravidla. Zaručit je třeba nezávislost rozhodování soudce, ale to umožňují oba modely.
V řadě zemí však existují soukromá profesní sdružení soudců (u nás Soudcovská unie), která fungují i na úrovni mezinárodních svazů. Jednou ze snah těchto soukromých spolků bývá i takzvaná soudcovská samospráva, tedy stav, kdy správu soudnictví vykonávají za využití vnitrostavovských demokratických pravidel soudci sami.
Argumentem bývá srovnání se samosprávou jiných právnických povolání, jako jsou třeba advokáti. Advokacie je ovšem na rozdíl od justice tržní povolání, k němuž je neomezený přístup, které si v podmínkách volné soutěže obstarává své příjmy a nemá žádnou přímou vazbu na státní rozpočet. Výkon státní moci soudní se naopak výlučně váže na státní rozpočet, jehož sestavu určuje moc zákonodárná a hospodaření kontroluje moc výkonná.
Rozvíjení úvah o soudcovské samosprávě na této bázi může vést až k nebezpečně utopickým vizím o kompletní privatizaci justice, což by úplně popřelo paradigma liberálně demokratického právního státu.
Dosavadní smíšený model státní správy u nás odpovídá tradičnímu uspořádání v kontinentální Evropě. Centrálně zajišťuje správu Ministerstvo spravedlnosti, tedy nesoudci. Na krajských a okresních úrovních jsou výkonem správy pověřeni soudci, tedy předsedové krajských a okresních soudů. Jmenuje je ministr spravedlnosti po vyjádření územně příslušné soudcovské rady, složené výhradně ze soudců.
Jestliže nám může být sympatická myšlenka takzvané "nejvyšší rady soudnictví" (ta by mohla převzít některé personální pravomoci ministra), není to kvůli soudcovské samosprávě, nýbrž kvůli větší kontrole dalších státních mocí a veřejnosti nad soudnictvím. Nejvyšší rada soudnictví by nepochybně nemohla vzejít z voleb mezi soudci samotnými a ani by se nemohla skládat jen ze soudců. Bylo by nejspíš zapotřebí širší ústavní souhry (prezident, vláda, Parlament) a významné participace mimosoudní odborné i laické veřejnosti. To jsou politicky i technicky obtížné otázky, jejichž řešení není nyní prioritní.
Prioritou jsou výstupy justice směrem k veřejnosti. Problémy s jejich rychlostí a kvalitou nelze lokalizovat převážně do oblasti správy soudnictví (počty, platy a rozmístění soudců, struktura a vybavení soudů), problém tedy musí být ve vlastní rozhodovací činnosti soudců. Tam je prostor pro nápravu nedostatků a pro účinnou spolupráci soudní správy a soudců. Reminiscence, invektivy a ultimata nic nevyřeší. Nejméně už tu kýženou soudcovskou samosprávu.
Autor je ministrem spravedlnosti
