Už v roce 275 př. n. l. prý šplhali poutníci na horu Ararat, aby si tam vyřezali amulety ze zkamenělé vrstvy, která pokrývala archu Noemovu. Od té doby hledaly archu stovky expedic. Horolezci a archeologové, dobrodruzi, podvodníci, hledači pokladů a jistý objevitel podmořských vraků. Carští vojáci, americký vojenský vysloužilec, bývalý americký kosmonaut a také jeden chovatel núbijských koz z amerického jihozápadu. Pátrala po ní letadla a špionážní satelity.
Naposledy se k ní vydala skupina Rusů, vedená režisérem Andrejem Poljakovem. Něco prý viděli. Archu? Možná ano, možná ne...
Ararat je úchvatný sopečný masív s dvěma čepicemi věčného sněhu a ledu - Malým a Velkým Araratem. Rozkládá se v severovýchodním Turecku, u hranic Arménie a Íránu. Není to právě klidné místo. Vede tudy horská stezka podloudných obchodníků se zbraněmi z Íránu, kterým hory skýtají spolehlivé útočiště. Místní pastevci jsou prý přátelští, když se ujistí, že nejste ozbrojeni. Ale turecká vláda jejich mírumilovnost nepřeceňuje. A také v těch místech často operuje proti místním Kurdům. Takže už před deseti lety k nesmírné lítosti všech pátračů a průzkumníků Ararat uzavřela pro expedice všeho druhu. Až letos v září prorazila čtyřčlenná skupina ruských filmařů a novinářů.

Zapomnětlivý Bůh

S Noem to podle starozákonní knihy Genesis bylo takto: Bůh si všiml, že země, kterou stvořil, je plná nepravostí, a tak zalitoval, že stvořil člověka. Rozhodl se, že zemi zatopí, aby to zkažené lidské plémě vyhubil. Jedině jistý Noe byl muž spravedlivý a dokonalý, a tak měl zůstat ušetřen, a s ním jeho žena a pár od každého zvířecího druhu.
Rozkaz zněl: "Učiň sobě koráb z dříví gofer...Tří set loktů bude dlouhost toho korábu, padesáti loktů širokost jeho a třidceti loktů vysokost jeho." Noe učinil koráb, pochytal a nalodil zoologickou zahradu, vyplul - a Bůh na něj pro nával jiné agendy zapomněl. Pršelo "sto a padesáte dnů", když si Bůh konečně vzpomněl na Noa "a všecka hovada, kteráž byla s ním v korábu". Vydal pokyn, "a zavříny jsou studnice, propasti i průduchové nebeští, a zastaven jest příval z nebe".
Sedmnáctého dne sedmého měsíce "odpočinul koráb na horách Ararat". Na těch horách, o kterých koncem 13. století napsal Marco Polo, že "prý tam leží archa Noemova".
Vyšli a plavidlo nechali, kde bylo, tedy výš než čtyři tisíce metrů nad mořem. Od té chvíle prý uplynulo zhruba 4300 let. Tuto story zaznamenaly náboženské texty křesťanů, muslimů i židů.

Hledači, dobrodruzi, blázni

Dávno před Andrejem Poljakovem a jeho partou šplhal na Ararat například malý Armén Georgi Hagopjan. Psal se rok 1904, lezl tam se strýčkem a později podal několik zpráv o tom, že viděli zbytky archy. Existují ale mnohem starší zprávy. Například Husajn Makín z Bagdádu zaznamenal, že římský císař Heraklius se vypravil v roce 620 k pozůstatkům archy, poté, co dobyl perské město Themanin.
V roce 1829 vystoupil jistý James Parrot ke starému klášteru na hoře Ararat a objevil tam různé předměty z archy, která prý byla později zničena při erupci vulkánu v roce 1845.
Zajímavá je zpráva z roku 1887. Tehdy obskurní arcijáhen babylonský, princ Jan Josef z Núrí vypověděl, že poblíž sedla mezi vrcholy Araratu spatřil archu Noemovu. Turecko ji odmítlo převézt na Světovou výstavu do Chicaga. A málo důvěryhodný zdroj Núrí, stižený zřejmě bájivou lhavostí, skončil v kalifornském ústavu choromyslných.
Také car Mikuláš II. zatoužil být objevitelem biblického velkoplavidla, a tak v roce 1916 vyslal k Araratu vojenskou expedici. Carští důstojníci přeletěli kolem hory a nafotografovali jev, kterému se po mnohem pozdějších přeletech špionážních satelitů říká "araratská anomálie". I oni zaznamenali anomálii. Přesněji řečeno, věřili, že zaznamenali archu Noemovu, a v tom smyslu také vypracovali pro cara zprávu. Bolševická revoluce však už byla na spadnutí a v jejím víru se nenávratně ztratila jak zpráva, tak snímky.

Jiný Ararat

Nikdo zatím nespatřil to, co údajně v roce 1943 viděl jistý Ed Davis. Dnes osmdesátiletý chovatel núbijských koz z jihozápadu Spojených států vypráví věci, které se mezi hledači archy šíří jako "vzdušné zámky staříka s velkou představivostí a děravou pamětí". Ve válce prý působil v íránském Hamadánu jako vojenský inženýr na stavbě zásobovací cesty z Turecka do Ruska. Vyšel tenkrát vstříc lidem z rodné vesnice svého šoféra, ležící pod Araratem. Řidičovi příbuzní mu za to nabídli, že ho zavedou na místo, odkud je vidět, jak z ustupujícího ledového příkrovu vyčnívá Noemova archa.
Po cestě se zastavili ve vesnici, u které byla jeskyně, naplněná předměty z archy. Byly tam olejové lampy, kádě na jíl, starodávné nástroje, všechno, co lidé našli pod ledem. Po několika dnech cesty na koních a pěšky ukázali jeho průvodci do rozsedliny ve tvaru koňské podkovy a prohlásili: "Támhle je archa Noemova."
Davis vypráví: "Mohutná obdélníková konstrukce, částečně pokrytá ledem a kamením, ležela na boku. Nejméně třicet metrů délky bylo jasně vidět. Viděl jsem dokonce dovnitř, na konec, kde se ježily polámané trámy. Zpod archy tryskala voda."
Průvodci mu údajně řekli, že archa je rozbita na tři nebo čtyři kusy. Na rozbité straně největšího kusu archy prý viděl tři podlaží. "Průvodce mě poučil," vzpomíná Ed Davis, "že tam bylo osmačtyřicet kajut. A vevnitř že byly klícky malé jako moje pěst, a jiné velké tak, že by se do nich vešla sloní rodina."
Počasí se prý začalo prudce zhoršovat, a tak si Davis a jeho společníci museli odepřít to potěšení sešplhat po laně do průrvy a prohlédnout si archu zblízka.
Naskýtá se otázka, jak mohl Davis vidět Ararat z Hamadánu, který je odtamtud vzdálen nějakých 700 kilometrů. Poblíž Hamadánu je ale hora Kuhe Alvand. Šplhal snad Davis tam?
Nejslavnější pátrání po arše objevilo pozoruhodný předmět tvaru lodi obrovských rozměrů, ne však na Araratu, ale pod horou Al Judi v pohoří Akyayla, o které se zmiňuje korán jako o místě, kde přistála archa. Geologové tvrdí, že jde jen o zvláštně tvarovanou horninu, tím spíš, že v místě nejsou žádné zbytky dřeva. Ale americký odborník na vraky lodí David Fasold to zdůvodňuje tím, že archa zkameněla. Objevil se dokonce i názor, že neobvyklý útvar na hoře Al Judi naopak dal vzniknout pověsti o arše Noemově, tedy že všechno je právě naopak.

Kde je?

Představme si, že biblický příběh má racionální jádro (zatím pro to není žádný spolehlivý důkaz, a tím spíš se důkazy horečně hledají). Ledový příkrov, který pokrývá vrcholek tureckého Araratu, je až sto metrů silný. Mohla by být archa pod ním? Předpokládá se, že ledová vrstva je v pohybu. Pokud by byly zbytky biblického plavidla pod ní, byly by dávno rozdrcené na padrť. Kdyby naopak archa přistála níž, na svazích hory, dá se předpokládat, že by ji lidé dávno rozebrali na nejrůznější stavby, a nic by se z ní nedochovalo.
Četné expedice už prozkoumaly, co se dalo. Na Araratu na několika místech pracovaly i podzemní radary, které "vidí" pod led. Nenašlo se nic přesvědčivého. Žádný vědecký důkaz, žádná fotografie, která by dokazovala, že Noemova archa dnes existuje. A tak jediným důvodem, proč by se v pátrání na Araratu mělo pokračovat, jsou údajní očití svědci.
Kde pátrat? Nadšenci na adrese noahsarksearch.com uvádějí: "Viditelného tam není nic, takže pokud tam archa je, nachází se zřejmě pod ledem. Neprozkoumáno už zůstalo jen hodně málo lokalit. Máme-li věřit údajným očitým svědkům, nejpravděpodobnějším místem je ledovec Abich II a okraje ledové pokrývky nad roklí Ahora."

Noe a CIA

"Co když se prokáže, že archa ve skutečnosti zůstala pod ledem nedotčená, dokud ji Američané neukradli?" ptá se sugestivně Maria Gusevová v závěru svého článku plného divokých spekulací v internetovém deníku Pravda. Jak ji to napadlo? CIA totiž nedávno odtajnila některé snímky ze svých archívů, včetně těch, které se týkají "pravděpodobných zbytků Noemovy archy na hoře Ararat v Turecku." Údajně už od konce 40. let dvacátého století sbírala tato instituce dokumentaci o předmětu skrytém v ledovém hrobě na svahu Araratu. Přesně od 19. června roku 1949, kdy americké armádní letadlo zachytilo na panoramatickém snímku jev, který se od té doby nazývá "araratská anomálie". Později pořizovaly snímky téže lokality například špionážní družice Keyhole-9 nebo Ikonos. Ani poté, co se na odtajněné snímky vrhli nejrůznější odborníci, neurčil nikdo přesně, co na nich vlastně je. Není tam totiž nic, co by se nedalo interpretovat jako stín nebo skála.
Loni se k honbě za archou připojil komerční satelit QuickBird, provozovaný firmou Digital Globe z Colorada. Pokud právě nemá zakázku pro platícího klienta, létá jednou až třikrát týdně nad Araratem. Nějaké snímky už poslal, ale většina z nich byla kvůli mrakům tak rozmazaná, že se z nich nedalo nic vyčíst.

Neznámá planeta

Šéf nedávné ruské expedice Neznámá planeta Andrej Poljakov na přímou otázku, zda viděli archu, odpovídá: "Ano, byli jsme na místě, kde se nachází. Předmět, který se snad nazývá Noemovou archou, není přímo na hoře, ale asi o 30 kilometrů dál. Bible netvrdí, že Noe přistál přímo na Araratu, ale v Araratských horách. Mohutná konstrukce z fosilizovaného dřeva připomíná jachtu s palubou o velikosti fotbalového hřiště." Poljakov se vzápětí opravuje: Archa musela vypadat spíš jako dřevěná ponorka, jinak by potopu nepřežila.
Poljakovova expedice údajně kopírovala trasu, po které šla výprava carské armády v roce 1916. Místní Kurdové prý členům Poljakovovy expedice tvrdili, že v oblasti bylo v roce 1948 zemětřesení, a to vyvrhlo archu na povrch. "Trup lodi je dnes rozdělen na dvě části skálou," popisuje nález Poljakov. "Tyčí se dva metry nad povrch země, zbytek je skrytý v zemi. Potřebujeme ale znát názor odborníků, zda je to opravdu Noemova archa." Poljakov je totiž lingvista a režisér dokumentárních filmů, nikoli historik, geolog či archeolog.
Nalezená "archa" je jedním ze tří útvarů podobných lodi, o nichž světová vědecká obec diskutuje už několik desetiletí. K tomu, aby hledání archy mohlo skončit, je proto podle Poljakova potřeba prohledat ještě dvě lokality. Proto na příští rok plánuje Neznámá planeta mezinárodní expedici, v níž budou Turci, Arméni, Američané a Rusové.

Archa u soudu

Proč se vlastně tolik trápíme hledáním archy? Archeologové proto, aby si splnili sen všech archeologů. Hledači pokladů proto, aby našli poklad. Dobrodruzi z touhy po dobrodružství. A lidé věřící ve stvoření světa z velké touhy mít konečně důkaz, že jsme byli stvořeni, nikoli "evolucionováni" z opic.
Jedním z takových věřících je "objevitel" Noemovy archy, Australan Allen Roberts. Jak píše americký časopis Nature, Roberts vystoupil v roce 1992 s tvrzením, že zkamenělý útvar pod horou Al Judi v pohoří Akyayla, je pozůstatek archy. Jde právě o ten útvar, na který přísahá výše zmíněný americký hledač vraků David Fasold.
Australský amatérský archeolog Roberts má doktorát teologie z korespondenční biblické školy na Floridě. V roce 1992 vydal o arše Noemově knihu, v níž protiprávně použil studií a nákresů lokality, ukradených z prací děkana geologické fakulty na univerzitě v Melbourne Iana Pilmera. Pilmer tvrdí, že popisovaný útvar je 110 miliónů let starý, takže v žádném případě nemůže jít o stavbu z biblických časů. Zděšen tím, že každý pátý australský student věří ve stvoření světa, podal děkan na Robertse žalobu. Soudní proces se táhl deset let. Soudce se ovšem odmítl na přelíčeních zabývat vztahem vědy a náboženství. Přijal jen žalobu poškozeného pro porušení autorských práv.
Jelikož se soud vlekl tak dlouho, prosoudil Pilmer podle svých slov 390 tisíc dolarů a musel kvůli tomu prodat vlastní střechu nad hlavou.
Jak je vidět, existují roviny, ve kterých je Noemova archa víc než reálná. Nejsou to však planiny araratské.