Ivo Fencl: Školství už si žádá oběti

Před dvěma sty dvaceti lety bohabojně vychovaná, fyzicky atraktivní, mateřsky veleplodná a superinteligentní panovnice odkázala školství velký třesk, který i to dnešní poznamenává. Od nerozvážných kritiků za to sklízí urážky. Přitom v Rakousku, Německu, Švýcarsku a v kontinentální Evropě z jejího odkazu bez zlehčování prosperují dodnes.
Tereziánští modernizátoři metod, obsahu a vedení škol jsou tam vedle Komenského dále úctyhodní a inspirativní. Založili fundamentálním a fortelným způsobem liberálně-konzervativní principy ve středoevropském školství. Nejsou zdejší averze jen pozdně obrozeneckým nacionálním předsudkem?
Proč jsme si nedokázali školství rozumněji zmodernizovat? Musíme znovu prodělat všechny omyly nezralého myšlení a pseudoexperimentování? Proč ješitní a svárliví politici stále nechtějí nalézt pro reformu vzdělanější, zkušenější, mravnější lidi, když i v USA a Kanadě už nahlédli, že je třeba znovu najít rovnováhu mezi znalosti podceňující hravou školou a školou tradiční, která uznává výcvik paměti, píle a (sebe)kázně.
S naší socialistickou, liberální a liberálně křesťanskou koalicí jsme v připravovaných návrzích školských zákonů občas konfrontováni i s vypočítavou strategií feministicko-ženského uvažování, které už ovládlo strategická místa pyramidy vzdělávacího systému odshora až dolů. Za šramoty odvádějícími pozornost od podstatného se tak pilně připravuje třesk, aby tu ze školství nezůstal kámen na kameni.
Z počátku ještě část učitelstva měla vůli spontánně vytvořit lepší školství, než bylo totalitní. Takové, kde se osvícená státní školská správa distancuje nejen od bývalé normalizační lidosprávy, ale od politicko-ideologických choutek kohokoliv. Nestalo se to.
Jeden bývalý nomenklaturní kádr si založil soukromou školu, druhý se zahnízdil v nově vznikající univerzitě v krajském městě, další zůstali či se časem vrátili do řídících funkcí na ministerstvech. Co by si porevoluční ministři bez nich počali?
Dnes jsou vašnostenské školské establishmenty usazené. Pět set ministerských, stovky inspektorských a tisíce ředitelských židlí se dobrovolně neopouštějí. Opravdu tu rozumí školství jen oni?
Deset let tito lidé školství rozvolňovali, nyní ho optimalizují. Na extrémy (i blbosti) rezistentní systém se již zachvívá.
Čím se nové školské vrchnosti odlišují od šéfů éry předchozí? Empirie je učí, že pokud možno nic nerozhodují, obklopují se kamarilou a klienty, hrají hry na mrtvé brouky, přehazují si potíže jako horký brambor, vymlouvají se formalistickými výklady paragrafů, stížnosti a šlendriány nechávají hnít v nejspodnějších šuplatech, zákony navrhují tak, aby šly vykládat i naopak.
Přeformátovali kontrolu jakosti, až se stala bezzubou, mění metodiku práce pokud možno každý rok, služebně cestují skoro pořád, střídají si mezi sebou židle, pečují o kádry, jsou servilními černými anděly systému. Když neví, jak dál, vyhlašují reorganizaci. Deset let už tvoří nový školský zákon, nejspíš nevědí v kolikáté verzi.
Rozumné a nové myšlenky? Mušky zlaté, zrnka pravd v moři zmarněného času. Bude tragické, jestliže veřejnosti, hlavně rodičům, skutečné důsledky znovu ideologicky pojaté školské politiky dojdou až se zpožděním.
Postmoderna v umění a na akademické půdě se dá přežít jako každá móda. Každý tam ví, o co jde: že řád, vědecká systémovost, kritičnost, hodnotová uspořádanost, etická zásadovost jí vadí. Že má v programu subverzi, marginalizaci, rozklad. Že v praxi funguje jako pátá kolona, jako mutant extremismu, anticivilizační vir.
V našem školství si už žádá dětské oběti. I miliardy korun. Občané, odpovědní politici, vědci - nebuďme neteční!
Autor je pedagogem a publicistou